Akce Beroun

            Jelikož  v termínu 25 - 26 srpna se naplánovaná chalupa u Vildy  z rodinných důvodů nekonala, operativně jsme vymysleli  dvoudenní čundr se spaním pod širákem. Jeli jen dva členové OPATu – Milan a Viktor. Původní sraz v 7 hod. na nádraží se nestihl díky technickým potížím s WC doma u Milana a start se posunul na 8.15 hod. z hl. nádraží. Rychlík Kopernikus měl samozřejmě zpoždění, což nám dobrou náladu nezkazilo, neboť počasí bylo výborné a my se těšili na pořádný výšlap. Po půl deváté tedy usedáme do vlaku a míříme do Prahy. Cestou kecáme, čteme noviny a plánujeme trasu. V Praze si stihneme koupit jedno plechovkové a už usedáme do klimatizovaného osobního vlaku směr Beroun. Vlak je solidně zaplněný a v každé další zastávce se hrnou  pasažéři, hlavně cyklisti. Konečně se ze zákruty vyloupnul hrad Karlštejn a my na stejnojmenné zastávce vystupujeme. Je již okolo půl dvanácté, sluníčko začíná pražil a tak si Milan chce spravit chuť jedním točeným staropramenem ze stánku přímo naproti zastávce. Ohavné pivo bylo po ochutnání ihned vylito do škarpy. Přivítání s Karlštejnem nic moc. Raději tedy nahodíme solidně zaplněné batohy na záda a vyrážíme.V podstatě celou trasu až do Berouna šlapeme po červené značce. Přecházíme Berounku, která byla dost špinavá (zřejmě spláchnuté bahno někde na horním toku) a počínáme stoupat ke hradu. Cestou je vidět klasický sortiment, typický pro tato místa. Sklo, občerstvení a záplava nejrůznějších cetek, připravená pro movité zahraniční turisty. Pro českého turistu Járu tu mají známkové místo a tak mu Viktor jde udělat radost a pár kulatých dřívek mu koupil.  Stavíme se na skok v pekárně na kávu a koláčky a pokračujeme dál. Na hradě je nabito, ztěžka se prodíráme s batohy davem, doplněným o svatebčany. V rychlosti se podíváme z hradeb na okolní krajinu a klidíme se. Cesta z hradu směrem na Beroun je méně frekventovaná, ale přesto potkáváme dost lidí. Jedno potetované a špinavé individuum spící u cesty jsme málem přehlédli. Bylo to díky jeho maskáčovému oblečení. Úplně splynul s cestou. Než jsme zmizeli z Karlštejna, dali jsme si jedno pivo v útulné hospůdce u cesty a pak už jsme vyrazili. Cesta byla dost kopcovitá, až nás to překvapilo.Pořád nahoru nebo dolů. Když už jsme začli cejtit nohy, dorazili jsme do místa zvaného Svatý Jan pod Skalou. Zajímavá vesnička, podle legendy zde v 10. století sídlil poustevník sv. Ivan. Kostel ukrýval i jeskyni, kde Ivan spával. Všude kolem jsou vysoké skály – má to tu něco do sebe. Po kulturní krmi se jdeme najíst ( Milan ) a napít ( oba ) do hotelu Obecná škola. Zde byl nejzajímavější pingl s vousy jako zpěvák Pepa Nos. Po chvíli se zvedáme a pokračujeme dál. Tu se pro změnu nají Viktor a věru bude potřebovat sílu, neboť kopec který nás čeká, je fakt náročný. Lesy u cesty jsou plné žampionů a Viktor dokonce našel i tři pýchavky. Vypadají jako lidské lebky. Obalené budou k večeři ( ale až v neděli ). Bylo něco k 17 hod., když jsme začali klesat k Berounu. Červená nás ještě hezky povodila po městě, než jsme dorazili do centra. Infocentrum nám zavřelo před nosem a tak si jdeme spravit chuť do hospody. Intuitivně vybíráme tu nejdražší. Proto do sebe vyklopíme jeden žejdlík a měníme lokál. Plán je následující. V nějaké večerce si koupit něco k jídlu a pití a po modré značce se vydat k rozhledně Děd a v jejím okolí přespat. Jdeme a jdeme, večerka nikde. Již zneklidněni narážíme na hospodu. Takovou tu klasickou „čtyřku“ pro místní. Tak vejdeme a poroučíme si pivo. Jídlo zřejmě nevedou, tak povečeříme pár piv a před 19 hod. zvedáme kotvy. Na WC Viktor doplní PET láhev vodou a pak už jen stoupáme a stoupáme. Tyhle poslední 3 km byly dost dlouhý. Když už začínáme klít, rozhledna je tu. Předtím nás překvapí jen běžec – starej dědek pouze v trenkách. Rozhledna je kamenocihlová, jak se druhý den dozvídáme  - přes sto let stará. Na jejím vrcholu se nám zalíbilo natolik, že se zde rozhodneme přespat. Romantiku mě kazí jenom kručení v břiše. Ještě že od Viktora dostanu kus masa a okurku. V devět večer je už tma a tak zaléháme a přesto že zem nás tlačí, usínáme. Chvíli si ještě čteme noviny, pak koukáme na hvězdy a posloucháme zvuky z nějaké diskotéky. Nedělní ráno nás slunce budí okolo šesté hodiny. Vyčistíme si zuby, zasviníme si přitom trička, sbalíme saky-paky a jdem pomalu zpátky do Berouna. Cestou vidíme u cesty pár hub, ale když míjíme již asi osmou, shodíme batohy a půl hodiny houbaříme. Kápli jsme na solidní místečko a nebýt toho, že houby není kam dát, sbíráme tam asi doteď. Takhle jsme pobrali co šlo, hodili houby do batohu a pokračovali. První přestávka byla u obchodu Jednota na sídlišti. Kupujeme si snídani a před krámem ji do sebe hned naházíme. Protože batohy nejsou nejlehčí, rozhodujeme se je zanechat na nádraží a projít si centrum města bez nich. Jelikož jediný otevřený podnik v půl desáté je herna, zajdeme do ní a dáme si kafe. Úderem desáté se zvedáme a jdeme do infocentra, kde si bereme nějaké materiály a Viktor opět kupuje tur. známky. Potom se ještě zajdeme podívat do muzea Českého krasu a prohlížíme si venkovní expozici ( ta je totiž zadarmo ). Vystavené horniny nás extra nenadchly  a tak jdeme na nádraží, kde se občerstvíme, vyzvedneme si batohy a jdeme na vlak. Ten nás přesune do Prahy na hl. nádr. Tady máme něco přes hodinku čas a tak se jdeme najíst do hospody XXX, kterou známe díky Járovi z předešlých akcí. Vlak do Ústí jede vcelku na čas, a tak si už kolem 15 hod. můžeme dát závěrečné pivo v restauraci u Vlastence a vše zhodnotit. Akce solidní, za dva dny našlapáno 30 km ( 22 + 8 ), rozhledna, spaní pod širákem, prostě co chtít víc. Příští rok musíme něco podobného zcela jistě podniknout znovu.

Milan 2.9. 2007