M I L E Š O V K A

účastníci: Milan, Viktor, David, Petr, Míša, Renďa, Vilda, Alena

            Jako každý rok i letos jsme první lednovou sobotu vyrazili na první oficiální oddílovou akci. Počet účastníků byl letos rekordní. Z oddílu chyběl jen Jarda, který se toulal kdesi po Šumavě. Sraz v 8 hod. v koblížkárně se nevydařil – bylo zavřeno. Náhradní prostor nám poskytla pekárna v Jirchářích, kdesi dáváme ranní čaj a kafe. Další zádrhel nastal při hledání vlaku na nádraží, neboť nástupiště 1a se nachází cca 100 m od č.1 a je pěkně schované za budovou. No, dopadlo to dobře a tak úderem 8.31 hod. odjíždíme. Ve vlaku je lehce přetopeno, venku zataženo a deštivo. Přestupujeme na zastávce Úpořiny, kde jen přeskočíme z vlaku do vlaku. Ten je o poznání narvanější, mj. i postaršími turisty z Karlových Varů, kteří jdou projít okolí Košťálova. Museli vstávat tak po 4 hod. ranní. Nadšenci. Ve vlaku je vedro, pár individuí i slušně smrdí. Naštěstí o čtyři zastávky dále vystupujeme. Jsme v Bořislavi. Po pár metrech zastavujeme u smíšeného zboží, kde si David kupuje jupíka a Vilda plechovčičku Fanty a malou minerálku. Jako by tušili, že na trase bude žízeň, ač na Milešovku jako jediní ještě nešli. Už cesta do Bílky byla „řádná“. Bahnitá a hezky do kopce. Projdeme návsí v Bílce a okolo jakýchsi betonových skulptur míříme k úpatí Milešovky. Pak nastává klasická kamenitá a prudce stoupající cesta na vrchol. Neženeme se, každý jde v klidu jak může. Fouká lehce vítr, je oblačno, neprší. Prostě počasí nám přeje. No a vzduch má asi tak 7 stupňů. Na leden a Milešovku nevídané. Kolem 11 hod. dosahujeme vrcholu. V bufetu u meteorologické stanice na nás čekal Láďa (brácha Renďi ) s přítelkyní Klárou, kteří spali na Milešovce ve stanu. Obdivuhodné. Ihned zabíráme místa u stolu a poroučíme si pití. Čaj, svařák, pivo. Po chvíli se kromě Milana, Viktora a Davida ostatní zvedli a šli na domluvenou prohlídku meter. stanice. Vrací se po cca 30 min. Mezitím se bufet zaplnil a tak se musíme lehce zmáčknout. To asi vadí jednomu starému turistovi, který si cosi brblá po fousy. V jednu hodinu Viktor zavelel k odchodu. Předtím stačil Renďa bavit spolustolovníky zřejmě vtipnými historkami, neboť od jejich stolu zněl smích. Viktor se stačil pochlubil novým pouzdrem na mobil a šlo se. Po cca 100 metrech si Viktor s Láďou odskočili a po dalších 200 metrech se mě Renďa ptal, kde je Viktor. O chvíli později přichází Láďa a říká. „Viktor si zapomněl nahoře mobil, tak se pro něj vrací“. Renďa se otočil a hurá zpět. To jsme se nasmáli. Cesta z kopce nám šla lépe než nahoru a tak už za hodinku pochodujeme Velemínem. Náš cíl je jasný – motorest. Usazujeme se u velkého stolu u akvária a vedle vánočního stromu. Objednáváme si jídlo. Vilda a Petr, zřejmě na doplnění testosteronu volí býčí žlázy s bramborem. Chutnaly prý jako žampiony.Teda ty žlázy.  Zde se naše parta trhá. Renďa, Láďa a Klára pokračují opárenským údolím do Malých Žernosek, ostatní se přesouvají cca 1 km na vlakovou zastávku Chotiměř. Zpáteční cesta proběhla v pohodě, jen v Úpořinách trochu zmatkujeme, neboť na tak malé nádraží tam bylo nějak moc vlaků. Každopádně před 18 hod. dorážíme do Ústí. Alena a Vilda mají ještě čas ( Vilda jet mohl hned, ale chtěl se s námi kamarádsky rozloučit ) a tak všichni ( mimo Míši ) jdeme do hospody u Fr. Josefa. Tam poklábosíme, shrneme výlet a postupně se rozejdeme k domovům.

            Tato akce obnášela sice jen 12 km, ale všichni byli přesto ( nebo právě proto ) spokojení.