Cinibulkova stezka aneb což takhle dát si becherovku 

          Máme tady konec zimy a protože počasí je v tuto roční dobu nevlídné, naplánoval jsem výlet do míst, kde by nemělo být tolik bahna a spíše sucho. Do oblasti Kokořínska – konkrétně okolí města Mšena. Již to tam trochu známe, byli jsme tam v roce 2004 na víkendu ( Zbýňu jsme tam tenkrát tak „vyrychtovali“, že další tři roky s náma nikde nebyl a mě a Davida zase zrychtoval Viktor budíčkem v 7.30 spojeným s otevřením oken a rádiem na plný koule a slovy, když se do tří umí chlastat, tak se taky umí vstávat). Ačkoli jsem mailem lákal na akci dost lidí, nakonec se na startovní čáře 26.2. 2012  sešli čtyři borci. Viktor, Zbyněk, Martin a Milan.  Sraz byl na západ. nádraží v 8 hodin, Martin přestupoval z vlaku od Děčína a já jsem se připojil na Střekově. Pravda, počasí bylo nevlídné, pršelo, cca 5 nad nulou. Ale v takovémhle počasí jsme začínali již více akcí a vždycky to nějak dopadlo. Osobákem si to teda šineme směr Mělník a Zbýňa konstatuje, že na rozdíl od akce v Doksech si s sebou nevezeme žádnou lahvičku na zahřátí. Viktor mu oponuje, že dnešní akce bude více turistická, pití jen poskrovnu. Tolik teorie. Snad mohu předem prozradit, že zůstalo pouze u krásných slov. Ale nepředbíhejme událostem. Do Mělníka dorazíme načas, vcelku odpočatí, jen Martin byl po tahu a Zbýňa po čtvrté noční, ale ve vláčku se moc neuvelebil, protože speciální nepohodlné sedačky s opěradly, které nejdou sklopit jsou dělané přesně pro takové ptáčky, co by chtěly ve vlaku chrápat vleže a né sedět pěkně rovně jako prkno. V Mělníku přestupujeme do Regionovy ( což je rádoby nový vlak na podvozku starého typu zvaného Šukafón ) a divíme se, že má předek od sněhu. Usadíme se a vzpomínáme na Járu, který nám svými slovy jako med, dovedl v přeplněném vlaku z Doks do Lípy zajistit místo k sezení. „ Ve Mšeně sněží“, uklidnil nás průvodčí. Sláva, nezmokneme. Zde již Zbýňa nevydržel, otočil hlavu do okna, omotal si jí záclonou a pospával. Před 10 hod. jsme ve Mšeně. Hurá, neprší, nesněží, klube se sluníčko. Vyrážíme do centra. Prohlížíme si impozantní budovu ZŠ Mšeno a všímáme si, že kolem nás projelo asi 7x auto Pomáhat a chránit. Asi mají vlastní  ropný vrt a naftou nešetří. Těšíme se na kultovní cukrárnu s krbovými kamny a fešnou obsluhu ( stav z roku 2004 ). Bohužel – dnes otevřeno až v 11 hod. Zbýňa si na moment odskakuje koupit něco na zub a vrací se za půl hodiny. Prý člověk před ním kupoval asi 15 kg krájených uzenin. Viktor zatím operativně mobilem zjišťuje, zda je otevřena hospoda V Ráji – ano od 11 hod. Výborně, vyrážíme. Zjišťujeme, že ve Mšeně je množství baráku k prodeji a množství míst, kde je nabízen pronájem za účelem podnikaní. V zimě tu ale chcíp pes. První část trasy vede po silnici, pak nás žlutě značená naučná stezka ( Cinibulkova – pojmenovaná po místním propagátoru turistiky ) hodí do skal. Jít po pískovci bez bláta bylo jen moje zbožné přání, bláta je požehnaně. Cinibulk byl zřejmě filuta, protože ačkoli se příliš nevzdalujeme od Mšena, cesta nás honí nahoru dolů jako nadmuté kozy. Někdo konstatoval „kudy to ten debil chodil“.  Proplétáme se skalami, vidíme umělou jeskyni, kde Zbýňa vytáhne fotoaparát, který dostal darem, vysune objektiv a – konec. Nefotí to, potvora a zasunout taky nejde. Je tak rozladěn ( Zbýňa ), že se ani nejde podívat do jeskyně. Prý po Hynště k nim má jakýsi odpor. Nevadí, jdeme dál. Kolem poledního se přiblížíme k místu zvanému v Ráji. To už máme boty jako prasata a nohavice kalhot taky. Místo má asi 5 baráků, takže najít restauraci by neměl být problém, ne tak pro nás. Oblezeme všechny baráky a hospodu ne a ne najít. Sice jsme nějakou viděli hned u silnice, ale tam prý půjdeme na jedno pivko až budeme odcházet z rest. V Ráji. Ať porovnáme, která je lepší. Samozřejmě, že to byla ona putyka co jsme hledali. Zmatek. Nakonec se vše vysvětlí, zjišťujeme, že přes zimu je otevřeno jen sobota, neděle. Vejdeme, posadíme se, objednáme. Někdo Plzeň, někdo o stupeň horší pivo z ÚL. Sedí tam s námi asi další 4 skupinky kultivovaných návštěvníků, tiše se bavících. Škoda, že tu není Jára ve své formě z Doks. To by se u stolů urychlila konzumace, napadlo nás. Najíme se, odpočíváme. Martinovi schne zvolna tričko, mokré skrz naskrz, zřejmě vina jeho speciální antisoftshellové bundy, která vlhkost propustí k tělu, a ven ji nepustí. Z podobné látky měl před lety ušitý stan Karel, takže se ráno ani nemusel mýt.  Po asi 10 minutách si Viktor žádá opět jídelní lístek. Že-by měl ještě hlad ? Pravda, porce nebyli nijak veliké. Mám narozeniny, objednejte si na mě panáka, vybízí nás. Snad jste si nemysleli, že si budu objednávat zákusek, praví. Čučím do lístku a pak povídám, „Což takhle dát si becherovku“. Proč ne, 4x bechera. Dopijeme, platíme. Zbýňa by rád i do druhé ( a dost možná i další ) nohy, ale povídám mu, že jelikož mám dnes svojí 150 akci, další dáme ve Mšeně. Jako na potvoru se rozesněžilo, ale jsme odpočatí a tak uháníme k místu zvanému Bludiště. Tam sněhová bouře vrcholí, protahujeme se úzkými štěrbinami ve skalách, překonáme žebřík, na konci nás čeká strmá stěna s řetězem. Vše zdoláme, funíme a jdeme dál. U vsi Romanov si krátíme cestu – skalní útvary Obří hlava a Žába nás neoslovily. Zato vidíme obří umělou muchomůrku, na tu si pamatuje Viktor i Zbýňa z roku 2004, já vůbec. Po pár minutách jsme ve Mšeně. Obratně se propleteme uličkami a hurá do restaurace Zlatý lev. Na muchomůrku si nepamatuju, ale že u Lva čepovali plzeň, vím nabeton. Vývěsní reklama mě uklidňuje. Usedneme vevnitř, servírka nám dvakrát vyjmenovává sortiment piv. Já hlásím, že si dám Plzeň – samosebou. Servírka na mě útrpně pohlédne a potřetí zopakuje sortiment. Plzeň není. Tak Kozla si prosím a čtyři becherovky navrch. Becherovkové soukolí se počalo skřípavě otáčet. Co si pamatuji, tam se pootočilo asi třikrát. K tomu nějaké to pivo. Čas plynul lahodně. Rychle na vlak, za  20 min. to jede. V poklidu dojdeme na nádraží a ptáme se, zda je možno nasednout do přistaveného vlaku. No ani ne, pravil nádražák. Nějakej blb vjel na přejezd a napral ho vlak, tenhle vlak se vrací do Boleslavi, sháníme náhradní dopravu. A sakra. Naše plány jsou hrubě nabourány. Na autobus čekáme jen my a nějaká postarší paní. Po pár kletbách na adresu ČD je nám oznámeno, že mikrobus přijede za 10 minut. Paráda. A už je to tady. Bílý mikrobus je zde. Řidič je hubený, šedivý, má brýle alá S. Stallone a poslouchá country. Jeho partnerka je jak vyskákanej chocholouš. Mapa ani GPS není vidět. Tak jedeme, pravil tento dobrý muž a zběsile vyrazil. Je pravda, že vůz nešetřil a drsně nás provezl po místních, ne příliš kvalitních silničkách. Měl v tom trochu hokej, lehce jsme kufrovali. K nám nejprve dlouho nikdo nepřistoupil, nějaké dvě paní, ale pak se k nám na jedné zastávce napralo 9 lidí s báglama a pes. Jelikož část byly mladé dívky, kluci ani neprotestovali a ochotně se smrskli. Rychle a zběsile jsme kolem půl šesté ukončili naší jízdu před nádražím v Mělníku. To je tak na jedno rychlý pravil Viktor a jelikož byl připraven, vedl nás do hostince, kde měli točit pivo zn. Podkováň. Hospodu jsme záhy našli, jmenovala se u Jednoručky. Usadíme se a objednáme piva. Podkováň bohužel není, prý ho včera 3 sudy vytáhlo nějaký sací komando. Čučíme na servírku a něco nám na ní nehraje. Nakonec se shodneme, že je to dokonalý klon Ivetky, tak ve věku 25 let. I hlas má stejný. No ten Jára zase o něco přišel. Kluci navazují kontakt, slečna je také turistka. Bohužel majitel hospody je přítomen, nemůžeme se tudíž vybavovat. Lstivý Zbýňa nás sice se slečnou i vyfotil, ale zřejmě se mu z nějakého důvodu klepaly pracky a tak foto stojí za houby. Stěží jde rozeznat pohlaví fotografovaných. Co dodat. Piva čepovali různá.Svijany, Zachariáše apod., vesměs víceprocentní a do toho se opět roztočila becherovková mašina. Když to shrnu, jeli jsme posledním možným vlakem a cestu z Mělníka si pamatuje matně pouze Martin. Prý jsme jeli v kupé s nějakým mužem a mladíkem a Ti si cestu prý opravdu „užili“. Co tím myslel jsem ani nechtěl vědět. Na západním nádraží jsme sice vystoupili, bohužel někteří hlavou napřed. Vyhodnotit akci do sportbaru šel jen Milan a Martin, ale žádná sláva. Já sám jsem se jako třešeň na dortu projel domů MHD a vzal jsem to přes Novou Ves a Kojetice, kde mě uchvátili nádherné surrealistické až psychedelické obrázky nasvíceného Ústí. Ranní vstávání v 4.30 hod. do „práce“ již bylo spíše obrázkem z Dantova Očistce, ale to je již jiná historie. Každopádně výlet to byl jako noha a opět se potvrdilo staré rčení, že zážitek nemusí být nutně kladný, hlavně když je silný. Našlapáno 14 km.     

Milan