Zámeček Skrytín

Účastníci: Viktor, Jára, Iveta, Dana, Martin I., Martin II.

Na neděli 29.4.2012 jsme naplánovali kratší polodenní výšlap O.P.A.T.u na zříceninu zámečku Skrytín (tip od Milana) nedaleko Roztok. Od pátku sice nastaly pořádný vedra, ale říkal jsem si, že těch pár kilometrů bude hračka. Většina účastníků jela z hlavního nádraží, já přistoupil v Krásném Březně a Martin II. na nás čekal v Roztokách na nádraží. Sešlo se nás šest a před startem akce byli všichni dobře naladěni. Od nádraží jsme mohli vyjít rovnou do kopců neznačenou cestou, ale Jára navrhuje dát startovní pivo nedaleko ve vsi. Máme štěstí, občerstvení je sice v neděli zavřené, ale obsluha zde uklízí, takže nám pivka natočí (netušíme, že zahajovací pivo je zároveň dnešním posledním). Dovídáme se od místních, že odtud je to na Skrytín menší stoupák, vydáme se tedy touto také neznačenou cestou. Hned za posledními domy, trochu tápeme, než vybíráme správnou cestu. Trasa příkře stoupá, pařák je také solidní, děláme přestávky, ale je to i tak makačka. Údolí, kterým šlapeme je pěkné, ale my si ho moc neprohlížíme, neboť máme co dělat abychom stačili s dechem. Po několika zastávkách na vydýchání jsme konečně nahoře. Přicházíme na křižovatku polních cest a neomylně si vybíráme tu špatnou. Tímto okamžikem začíná naše dnešní bloudění. Kousek od malé myslivecké chaty přicházíme k cestě značené modrou turistickou značkou (tudy máme jít do Povrlů, ovšem až ze Skrytína). Víme již, že jdeme špatně a snažíme se zorientovat dle mapy a navigace. Vyrážíme po jedné z cest přes louku s nádhernými výhledy do lesíka, kde zjišťujeme, že jdeme opět špatně. Nějak se nám dnes nedaří. Nebudu vypisovat naše další pokusy o nalezení správné cesty, zkrátím to. Po nejrůznějším plahočení cestou necestou jsme dole kousek od Labe. Protože bloudíme, není mezi mužstvem psychická pohoda. Jára naposledy určuje směr, kterým by měl ležet Skrytín (samozřejmě ukazuje do kopce). Po kratší debatě zda to vzdát či ne, vítězí turistická hrdost, pokračujeme v hledání zříceniny. Jdeme skrz ostružiní do kopce a naše snaha je korunována úspěchem. Přicházíme k silnici, která nás již bez problémů dovede do Skrytína. Prohlížíme si ruiny kdysi impozantního zámečku a jeho okolí. Před sametovkou zde bylo pěkné rekreační středisko, dnes po 20 letech jsou tady smutně vyhlížející torza zámku, dalších budov a bazénu. Po chatkách nejsou již ani stopy. Zachraňuji Danu před smrtí hladem kusem masa s chlebem a po kratším odpočinku se vydáváme na zpáteční cestu. Do Povrlů nejdeme, je to kus cesty, seběhneme jen zpátky do Roztok. Vlak nám jede za 40 minut, bude to jen tak tak. Začátek trasy zvládáme dobře, ovšem poté jako dnes již poněkolikáté špatně vybíráme cestu. Svižně sestupujeme dolů, když najednou cesta končí. Rezignovaně pokračujeme lesem a já se modlím, ať nevylezeme na vrcholu vysoké skály nad Labem. Zezadu slyším nějaké nadávky na neschůdnost terénu, snažím se vést kamarády alespoň pěšinkami lesní zvěře. Skupinka se trhá, vylézáme samostatně na louce u strmého koryta potoka nedaleko domů. Bezradně se rozhlížíme, do klestí a kopřiv se nám nechce. Dana volá na obyvatele jednoho domu u silnice, kudy se máme nejlépe vydrápat na schůdnou cestu. Říkají, že máme seběhnout dřevění schůdky do zahrady souseda, že nás nechá projít. Když jdeme kolem tohoto dobrého člověka, hlasitě zdravíme a děkujeme. Jsme špinaví, utahaní a vlak nám o pár minut ujel. Navíc jsme zpět v Roztokách, kde mají jednu hospodu a ta je zavřená. Parádní tečka za dnešní akcí. Padá návrh, jet s Martinem II. do Děčína (vlak má jet o 30 minut dřív) na pivko. Tento nápad těsně neprochází. Čekáme na nádraží a probíráme staré oddílové akce. Vlak do Děčína má zpoždění, přijíždí těsně před naším, loučíme se s Martinem II. a čekáme dál. Máme štěstí, odjíždíme včas. Ve vlaku odpočíváme a plánujeme další oddílové akce. Dnes se vyhodnocení v nějaké restauraci konat nebude, těšíme se na koupel a kanape. Já vystupuji v Krásném Březně, ostatní jedou na hlavní nádraží a rozcházejí se domů. Výšlap se i přes úmorné vedro a neustálé bloudění vydařil. Zříceninu Skrytín jsme nakonec našli, a to se počítá. Všichni přežili ve zdraví, máme na co vzpomínat. I Dana, která byla asi nejvíc utahaná (dopolední pěší přesun z Brné do ÚL jí ubral síly), si na tuto akci ráda za dlouhých zimních večerů vzpomene. Našlapali jsme cca 12 kilometrů těžkým terénem, cestou necestou. Všechny účastníky musím pochválit za vytrvalost a odolnost. Mě a Járovi se akce, co se týče orientace, příliš nevydařila (což mě mrzí). Následující akce O.P.A.T.u, při kterých půjdeme mimo turistické značení, vylepšíme. Dnes nabrané zkušenosti určitě zúročíme v dalších letech naší činnosti.

Zpracoval: Vik

9.5.2012