Strakonice 2012

sobota 19.5.

Jako základnu pro naší letošní dovolenou byly vybrány Strakonice. Oblast, kde jsme s OPATem ještě nebyli a přitom se v okolí rýsovalo dost slibných výletů. Jelo nás šest. Viktor, David, Martin I., Martin II., Zbýňa a Milan. Vybrali jsme si i vcelku brzký termín 19 – 26. 5. Jelikož ale trávíme větší část týdne různými pochody a válení u vody neholdujeme, nikomu to nevadilo. Sraz byl v sobotu 19.5. v 7.15 hod. v Ústí na parkovišti naproti OMV. David si půjčil 9 místného Forda a tak jsme se vezli jako páni. Po půl osmé vyrážíme. První přestávka je hned za Lovosicema u čerpací stanice s McDonaldem. Tady posnídáme a pokračujeme dál. Přes Slaný a Prahu do Příbrami. Projedeme městem a v jakémsi parčíku vozidlo odstavíme. Chystáme se na poutní místo Svatá Hora, tyčící se nad městem. Jde o baziliku a jedno z hlavních poutních míst v naší zemi. Chtěli jsme se tedy „pomodlit“ za zdar naší letošní expedice. Vyšlápli jsme si prudší kopec a obdivovali exteriéry. Milan tu dokonce potkal i známé, se kterými se jindy vídá hlavně v hospodách a dneska tady – inu časy se mění. V infocentru se nacházeli hlavně náboženské materiály. Nás zaujala malá knížečka za cca 12 Kč s názvem Základní modlitby. Proto jsme ji zakoupili a oblíbili si hlavně modlitbu - Za dobrou smrt. Po duchovním osvěžení jsme si dali jedno pivo přímo v areálu Sv. Hory a po dlouhých krytých schodech sešli až do centra Příbrami. Jelikož Martin II. to tu trochu znal, nasměroval nás do Švejk restaurantu u Rysů. Restaurace pěkná, pivo plzeňské, jídlo – někomu chutnalo, jinému méně. Jako třešničku na dortu pro nás Viktor připravil návštěvu čerstvě otevřeného ( 18.5. !! ) rodinného pivovaru v nedalekých Jincích, kde čepují pivo Vilém. Jde o řízný ležák příjemné chuti. Jo, sedělo by se, ale Strakonice volají. Sedáme do auta a po 14 hod. jsme ve Strakonicích. Po menším motání se parkujeme u Kauflandu a vydáme se nakoupit materiál na naše vydatné snídaně. Odtud je to do našeho cíle jen asi 3 km. Jedná se o malou vesničku Mutěnice, vzdálenou od centra Strakonic 2,5 km. Bydlení máme v domě, který je spojen s domem druhým, kde bydlí pan domácí. Rybník a místní výčep máme rovnou u nosu. Po telefonické urgenci přichází majitel, chlapík kolem šedesátky. Ukáže nám kuchyň, obývák, tři ložnice a okolí domu. Na uvítanou dostáváme panáka ovocné pálenky. Hlavně Martin I. se na přípitek těšil. Jelikož hraje naše hokejová reprezentace s Finskem, moc se nezdržujeme, povlečeme si pelechy a po červené tur. značce míříme do Strakonic. Najít hospodu s TV bylo však utrpení. Jelikož jsme jak se říká, neznali mapu, zakotvili jsme nakonec v restauraci Kalich, kde byla TV neveliká a místa rezervovaná. Nakonec se nad námi slitovali a srazili nám stoly k sobě. Rezervace míst byla stejně ne na hokej, ale na jakýsi sraz spolužáků ( spolužaček ), na který stejně dorazila tak třetina lidí. Po hokeji ( naši vyhráli ) se dohadujeme co dál. Já s Viktorem jsme zamířili do Mutěnic, ostatní se rozhodli ještě trochu prozkoumat Strakonice. S Viktorem jsme se shodli, že dorazit je lepší ještě za světla, ostatní to za tmy budou mít horší. Nebudu Vás napínat, zbytek „turistů“ dorazil vozidlem TAXI. Já a Viktor jsme ještě vysrkli jednoho dudáka v místní nálevně a okolo 23 hod. šli spát.

19.5. – 14 km

neděle 20.5.

Vstávám jako druhý (první Viktor šel běhat ) a z nočního stolku kolegy na mě mrká nedopitá láhev piva. To byl včera večer, povídá spolunocležník. I jsem tančil praví a dopíjí pivo. No toto. Scházíme se o patro níž na snídani. Jelikož je teprve neděle, je snídaně bohatá a je z čeho vybírat. To se trávicí soustava zapotí. Po jídle uklízíme a odpočíváme. Ne však dlouho, protože v 10.23 hod. nám jede ze Strakonic vlak směr Sudoměř. Po silnici jsme tam asi za 30 min. takže nám zbývá čas, dát si v nádražce jedno místní pivko. Zde nevěřícně koukáme na bizarní televizní kanál zvaný Šlágr TV. Kdo neviděl, neuvěří. Baví nás Zbýňa, který v pravidelných intervalech vyjmenovává věci, které si zapoměl na baráku. Vlak už čeka a tak nasedáme a o 12 min. později opět vysedáme. Sudoměř. Místo proslavené tím, že zde vojevůdce Jan Žižka z Trocnova svedl svojí první vítěznou bitvu s katolíky. Od vlaku míříme po silnici k místu bitvy, které se nacházi mezi dvěma rybníky – Markovcem a Škaredým. Na místě se tyčí 16 metrů vysoký pomník Jana Žižky u kterého se fotíme. Napijeme se vody, jídlo nemáme. Dle knihy o turistice ze 70 let se na krátké, patnáctikilometrové výlety jídlo brát nemá !!?? Po kratší pauze se ubíráme dál krajinou plnou rybníků, směr Putim. Tato zajímavá ves je spjatá především s anabází Haškova Švejka. Most, po kterém ve filmu Švejk kráčel i budovu, kde byla četnická stanice, jsme našli snadno. Odpočinuli jsem si v hospodě u Cimbury a jelikož bylo času dost, šli jsem se projít ještě do kempu Na soutoku, kde se stéká Blanice a Otava. Tam jsme smočili nohy ve vodě a po kratší pauze se vydali zpět do Putimi. Čas byl a tak jsme zašli do další hospůdky na hokej. Kluci měli divné chutě a tak místním dětem vyjedli nanuky z mrazáku ( hlavně Modré z nebe ). Odpočívali jsme, Zbýňa sváděl boj s pavoukem a bylo nám dobře ( až na pavouka – ten zesnul – díky Zbýňově okované botě). Čas se však nachýlil a tak jsme vyrazili na vlak, který nás s přestupem v Ražicích dovezl zpět do Strakonic. Protože se blížil čas večeře, zakotvili jsme v hospodě Hradní sklípek přímo na nádvoří Strakonického hradu. Patřil rodu Bavorů, pak Johanitům a dnes snad Maltézským rytířům. Hrad, ne Hradní sklípek. U teplé večeře a piva Klostermann byl důstojně zakončen dnešní výlet, jen zbývalo dojít na barák našich 2,5 km. Večer televize, DVD a spát.

20.5. – 20 km

pondělí 21.5.

Dnešní den půjdeme do Volyně, rozhodli jsme se. Po opět bohaté snídani vyrážíme. Chvíli jsme zmateně hledali červenou značku, podařilo se a tak podél řeky Volyňky míříme do Volyně. Cesta vedla lesem, do kopce i z kopce, po poli i po silnici. Ve vsi Radošovice se k nám přidal i starej pes, ale vydržel jen 1 km a opustil nás. Ve vesnicích po trase je mrtvo, žádná hospoda ani krám. Takže první občerstvení až ve Volyni. Konečně. Vcházíme do první hospůdky. Máme štěstí, obsluhuje šikovný chlapík, ženská část rodiny vaří. Poroučíme si jídlo i pití a koukáme v televizi na Schimanského. Tatort. Dobrý retro. Viktor si vyprosí pár půllitrů, loučíme se a jdeme dál. Ten kdo neobědval tady se najedl v restauraci na náměstí, kde se taky dobře sedělo. Pro zpáteční cestu volíme autobus, nechce se nám až na 1 km vzdálený vlak. Máme čas a tak jdeme do cukrárny. Mají všechno možné, od minizákusků po ezoterické noviny (Spirit – redakce ve Všebořicích ). Paní co nás obsluhovala pravila, že si všechno dělá sama.? Zrychtujeme si slinivku a jdeme na autobus. Jede samá omladina a my. Omladina sedí, my vestoje. Vystupujeme na rozcestí u Radošovic, na barák je to zase 2,5 km. Večer probíhá obligátně. Večere, TV, DVD, spát.

21.5. – 16 km

úterý 22.5.

Na dnešek je naplánovaný autovýlet do Písku. Od rána mě bolí v krku a tak se ruší dopolední nohejbal ( všichni „plakali“ ). Sedáme do auta a za zvuků Zbýňovi navigace „ překročili jste povolenou rychlost“ míříme za Písek k rozhledně Jarník. Zaparkujeme u jakési obory a vyrážíme. Sice do kopce, ale lesem, jde to. Rozhledna Jarník je kovové monstrum, dost vysoké. Při pohledu zhora mě není dvakrát dobře. Výhledy jsou solidní, ne však ideální. Po prohlídce míříme k autu, potkáváme však školku v přírodě a Ti nás posílají podívat se na vršek, kde je množství pyramid postavených z kamenů. Zajímavé. Při zpáteční cestě se stavíme v turistické chatě v Živci, kde si vzhledem k bolestem hrdla objednávám rooibos ( Jihoafrický nápoj z kůry stromu ). Zbýňa je přepit, dává si totéž a po chvíli se šklebí. Jeho první setkání s „čajem“ rooibos. Vylepšuje ho tudíž rumem. Přemisťujeme se autem do centra Písku a jdeme na náměstí. Cestou u knihkupectví u mostu se setkáváme se skupinkou asi 7 mladých lidí, kteří jen sedí na židlích na ulici a nehýbají se. Asi nějací performeři. Sedí tam prý takhle od rána. To nic není, pravím a slibuju klukům, že jim ukážu profesionály v oboru. A opravdu. Na náměstí nacházím budovu soudu a ve dveřích vidím stát dva příslušníky justiční stráže. Stojí ve vchodu a čumí. Po cca 2 hod. co jsme strávili ve městě se ze dveří nehli. Jen jeden bušil rukou do zárubní. A tak to jde rok za rokem. Jak říkám, profíci. V Písku se najíme, Zbýňa si nechá spravit brýle, stavíme se v cukrárně i pivnici s názvem Portyč, kde točí pivo Bráník. Viktor se po chvíli směje. Zbýňa si prý chtěl objednat pivo Portyč. Ty vole, to je název hospody. Ještěže tak. Jelikož jsme nějak natlakovaní, sedíme raději venku, aby hosté v lokále netrpěli. Viktor má tip na další minipivovar Lipan - Dražíč. Pivo se jmenuje Lipan, pivovar je ve vsi Dražíč. Mohu prozradit, že pivo je dobré, ale drahé. Vilém v Jincích 20 Kč, tady Lipan 32 Kč. Protože však otevírají až v 16 hod., přečkáváme čas v jiné hospodě ( pivo Platan ). Dalo se do deště a tak přibíháme do hospody v pěkném lijáku. Je vidět, že lokál je nově otevřen. Z rohu se na nás šklebí jukebox. Kluci ho krmí penězi, na mě je výběr písní. Chvíli váhám, pak však vybírám klasiku. Záviš, Morčata na útěku Rammstein, Visací zámek. Martin II. přidává Tři sestry a Karla Gotta. Jak zazněly první tóny, servírce se zježily vlasy. Zbýňa se počal kymácet a rozhazovat rukama, zřejmě tím vyjadřoval spokojenost nad kvalitním výběrem písní. David si objednal horkou čokoládu. Horko těžko se zvedáme a míříme k autu. Je to tu dobře rozjetý. Autem stavíme v Kaufladu a nakupujeme si kuřecí stehna a hranolky na večeři. Co čert nechtěl. El. trouba se s námi rozžehnala a odporoučela se přímo do elektrického nebe. Co teď. Plotýnky fungovali a tak jsme to pražili v pekáči na nich. Teflonový pekáč dostal strašlivě zabrat, při následném čištění z něj teflon opadával po kusech. Proto jsme ho takticky odklidili až do zadní části linky, aby nebyl mrzák na očích. K pokrmu se servírovala whisky, rum, pivo a Medvědí krev. Důstojné zakončení kvalitního dne.

22.5. - 9 km

Středa 23.5.2012

Dnes se naše dovolená přehoupla do druhé poloviny a já přebírám kronikářské žezlo od Milana. Ráno vstáváme po sedmé hodině a následuje každodenní klasika: hygiena, snídaně, příprava věcí na výšlap, upřesnění itineráře a probrání detailů akce. Dnes jedeme autem rovnou od domu, nemusíme pospíchat. Nasedáme do vozidla a David nás veze do Hoštic známé filmové vesničky. Není to daleko, za chvíli jsme na místě. Parkujeme na návsi a rozhlížíme se. Kousek od auta je rodný dům režiséra Trošky s prodejnou suvenýrů a občerstvení (zavřené). Jdeme na hřbitov podívat se na hrob známého zpěváka M. Tučného a poté se přesunujeme na Pláničkův statek. Zde je mrtvo, neboť není sezona. Okukujeme areál pouze z venku, a protože je zavřená i restaurace, vracíme se na osvěžení do vsi. V místní restauraci nás k jídlu nic nezaujme, dáváme si jen pití a na oběd se přesouváme do osvědčené hospody ve Volyni, kde klukům včera menu chutnalo. Kuchař opět nezklamal a po dobrém obědě se autem přesunujeme pod zříceninu hradu Helfenburg u Bavorova. Auto necháváme na prázdném parkovišti a jdeme do kopce k hradu. Platíme vstupné (45,-Kč), dostáváme tištěného průvodce a samostatně si jdeme zříceninu se stejným jménem, jaké má ta u Úštěku, na které jsme již byli prohlédnout. Areál je zajímavý a rozhled z věže do kraje je parádní. Po prohlídce si sedáme do malé krčmy a u láhvového piva si se zdejším správcem povídáme o hradu a jeho provozu. Z rozhovoru poznáváme, že postarší správce je opravdu nadšenec. Přichází školní výprava, začíná hlahol a křik. Loučíme se a vracíme se k autu. Jedeme zpět do Strakonic, kde necháváme auto u hradu a vydáváme se projít podél Otavy do místní části Podskalí. U řeky je odpočinková zóna, kde jsou lavičky na oddech, sportoviště k protažení těl i restaurace k osvěžení. Projdeme se, dáme pivko a pospícháme na barák, neboť nás večer ještě čeká na místní strakonické kuželně pár hodů. Doma se jen opláchneme, něco sezobneme a bez Milana (ten je nějakej nachcípanej) jedeme za sportem. Kuželnu nacházíme snadno, trochu nás překvapují výkřiky mistři, ty nám to ukážou a podobně od místních kuželkářů (člověk, u kterého jsem kuželnu zamlouval, jim napovídal, že přijedou profíci až z Ústí). Máme zamluveny všechny čtyři dráhy a musíme chvíli počkat, neboť se protáhl turnaj zdejších neregistrovaných hráčů. Po cca 15 minutách se dočkáme a nastupujeme na plány. Zbýňa před tolika diváky hrát nechce, jsme tedy čtyři na čtyři dráhy. Holt si neoddychneme a budeme koulet v kuse celou hodinu. Já jsem rok nehrál, David si hodí jen občas a Martin I. i Martin II. mají premiéru. Hrábneme si do rezerv, ale zvládáme to. Klukům se kuželky líbí a šlo jim to. Musím je pochválit. Je dost hodin, dopijeme, loučíme se a míříme na barák. Večer zakončujeme u televize, kde domlouváme program na zítřejší den. Milanovi snad bude dobře, takže nebudeme ničím omezeni. Dnešní den se vydařil, stihli jsme toho dost, našlapali jsme cca 10 kilometrů a ještě jsme si večer zahráli kuželky. 

Čtvrtek 24.5.2012

Dnešní turistické cíle jsou dál a není k nim solidní vlakové či autobusové spojení, proto opět využijeme auto. Za volantem střídá Davida další profesionální řidič Zbýňa, na akci se všichni těšíme. My kuželkáři jsme ze včerejška trochu unavení a Milan ještě není úplně fit, takže se méně náročný auto-výlet hodí. Naší činnost ráno ani nemusím popisovat, neliší se v ničem od předchozích dní. Do odjezdu na akci je to pouhá rutina. Okolo deváté nastupujeme do auta a vydáváme se vstříc dobrodružství.První zastávku máme ve vsi Rabí, kde míříme na stejnojmennou zříceninu hradu. Pod hradem nás láká paní na ochutnávku bramboráků, stavíme se zde až po prohlídce. Po kratším rozvažování si nakonec kupujeme pouze vstupenku na nádvoří (30,-Kč), nabídka okruhů a jejich cen nás neoslovila. Není sezona, jsme zde takřka sami, prohlížíme si bývalé stáje (je zde výstava nějakého nám neznámého malíře) i celý areál hradu. Ještě si obejdeme po pěšině kompletně celé hradby a míříme na občerstvení a za suvenýry. Každý si kupuje co je mu libo a vydáváme se k autu.Nyní jedeme do Sušice na rozhlednu tyčící se na kopci Svatobor (845 m n.m.). Protože nás z kuželek bolí nohy, nešlapeme z města (pořádný stoupáky), ale necháváme auto nedaleko rozhledny. Rozhledna byla postavena v roce 1935, je vysoká 31 metrů a její součástí je turistická chata, takže se po výstupu můžeme občerstvit. Kupujeme si vstupenku, dostáváme dalekohled a šlapeme nahoru (cca 185 schodů). Výhledy jsou dobré, vidíme do dalekého okolí. Po sestupu si dáváme pivko a jedeme dál.Další zastávkou jsou Horažďovice. V jedné z restaurací si dáváme oběd (David výjimečně nenadává na kvalitu), procházíme centrem a míříme na zříceninu hradu Prácheň. Značená turistická trasa vede trochu jinudy, než na naší mapě, ale zorientujeme se dobře a zanedlouho jsme na místě. I z nepatrných zbytků hradem a budov je vidět, že hrad byl docela velký. Po prohlídce zříceniny se trochu jinou cestou vracíme zpět do města. Dáváme si pivo v restauraci u zámku a jedeme domů.I když jsme toho dnes tolik nenašlapali, jsme utahaní a zůstáváme na baráku. I dnešní den se vydařil. Počasí bylo solidní a viděli jsme spoustu zajímavých míst. Ušli jsme jen cca 8 kilometrů, ale o to víc jsme jich najezdili v autě. U televize popíjíme lahváče či víno a plánujeme činnost na zítřek. 

Pátek 25.5.2012

Dnes je naplánován výlet vlakem, necháme řidiče i auto odpočívat. Program je následující: pěšky na nádraží do Strakonic, přesun vlakem do Českých Budějovic (pivovar Budvar) se zastávkou v Hluboké nad Vltavou. Ranní vstávání a další činnosti probíhají dle zaběhnutého scénáře. U snídaně dolaďujeme podrobnosti dnešního programu. Na nádraží vyrážíme pěšky s dostatečným předstihem. Kamarádi volí trochu jinou cestu než minule, moc se mi to nezdá, ale nekecám jim do toho. Než se nadějeme, jsme u říčky Volyňky a zjišťujeme, že most je někde úplně jinde. Když se budeme vracet, nestihneme vlak. Nacházíme tedy nejbližší brod, zouváme se a hurá do vody. Říčka má naštěstí jen cca 30 cm vysokou hladinu vody a kameny v ní nejsou ostré. Je to celkem příjemné osvěžení. Jen Zbýňovi se ranní máčení nohou nelíbí, takže trochu nadává. Po překonání vodního toku, lehce šlápneme do kroku a vlak stíháme v pohodě. Je docela plnej, ale místa k sezení máme.Po necelé hodině jízdy vystupujeme v Hluboké nad Vltavou. Nemáme tolik času do dalšího vlaku, takže nejdeme na zámek, ani do centra obce. Procházíme si malý okruh okolo rybníků se zastávkou na jídlo či pití v restauraci u ZOO. Po občerstvení pokračujeme v putování zpět na nádraží. Čekání na vlak nám „zpříjemňuje“ početný dav školáků vracejících se z výletu, kteří též čekají na svůj spoj. Konečně odjíždíme. Po slabé čtvrt hodince vystupujeme v Českých Budějovicích na předměstí, kde kromě továren a obchodů není nic k vidění. Míříme přímo do areálu Budvaru, kde si po prohlédnutí prodejny suvenýrů kupujeme vstupenku na exkurzi (100,- Kč). Začátek prohlídky má zpoždění, čekáme na průvodkyni. Konečně přichází a naše malá skupinka (i s námi pouhých 8 lidí) se vydává vpřed. Procházíme všemi provozy, nejzajímavější je ochutnávka mladého piva ve sklepě, kde je nám v kraťasech a tričku pořádná kosa (teplota kolem nuly). Po prohlídce jdeme na oběd a pivko do místní pivnice. Všichni si na jídle pochutnají, jen David tradičně bručí, že to není nic moc. Zvedáme se a přesunujeme se na nádraží, kde čekáme na vlak. Jezdí se jen po jedné koleji (výměna pražců)), ale máme štěstí, odjíždíme včas. Ve vlaku podřimujeme, vedro a oběd nás zmohl. Po příjezdu do Strakonic míříme do centra na pivko. Martin I. shání lepidlo, neb večer bude lepit poličku v lednici, my ostatní vyhlížíme, kde bychom si sedli. Nakonec nás David zavede do hospody, kde viděl minulý týden v sobotu dost lidí a očekává, že to bude solidní podnik. Je to samozřejmě pajzl a plno zde bylo proto, že zde koncertoval nám dobře známý písničkář Záviš ze Znojma. Zasmějeme se Davidovu kvalitnímu výběru, dáváme jedno pivko a jdeme dál. Na chvíli zakotvíme v Hradním sklípku, který máme vyzkoušený, ale protože máme před sebou pěší pochod na barák, ani tady dlouho nevydržíme. Ještě za světla se vracíme do Mutěnic a dáváme si závěrečné pivko v hospodě na břehu rybníka nedaleko našeho dočasného obydlí. Zítra odjíždíme, takže je to takové rozloučení. Na baráku se domlouváme, kdy přibližně zítra vyrazíme a kde se cestou domů stavíme. Poté postupně míříme do pelechů. Nálada je poněkud skleslá, dovolená nějak rychle utekla. Dnešní den se opět vydařil, počasí nám přálo, našlapali jsme 14 kilometrů a viděli jsme, jak se vaří pivko.

Sobota 26.5.2012

A je tu den odjezdu domů, den kdy nám končí dovolená. Jediné pozitivum vidím v tom, že můžeme pomalu začít vybírat nějaké pěkné místo na dovolenou v roce 2013. S naším domácím jsme domluveni, že kolem 10té hodiny vrátíme byt a odjedeme, takže nás po snídani čeká balení a úklid. Po zabalení bagáže, se někdo vrhne na nádobí, jiný začne luxovat. Jde nám to od ruky, poklizeno máme brzy. Doplácíme elektřinu, předáváme místnosti, loučíme se a odjíždíme. První zastávku máme ve Strakonicích, kde někteří nakupují nějaké drobnosti domů a další se s městem loučí kávou a dortem. Poté jedeme rovnou do Hřiměždic, kde to zná Martin I., který jezdí do nedalekého Vesce na chalupu. Občerstvujeme se v místní restauraci a jdeme na procházku do nedalekého lomu. Lom je pěkný, v letní sezoně se zde konají soutěže ve skocích do vody, ale nyní je tu liduprázdno a klid. Z mola pozorujeme ryby, některé jsou docela velké. Po vyzkoušení teploty vody (studená) se do plavek převlékáme jen tři (já, Milan a Martin II.). Zaplaveme si, oschneme, projdeme si okolí lomu a vracíme se zpět k autu. Tato zastávka se nejen nám plavcům líbila. K lomu najíždějí auta, nějací lidé začínají stavět stany a přístřešky. Bude se zde konat nějaká akce. Nezjišťujeme podrobnosti a odjíždíme. Další zastávku máme v Dobříši. V restauraci Bílý lev, či spíše v její pivnici, kam si omylem sedáme, si dáváme oběd. Pivnice nevypadá nic moc, ovšem chutné jídlo nás příjemně překvapuje. Po najedení jdeme přes centrum do zámeckého parku. Ovšem zrada. Park i zámek je uzavřen, nějaký chudák zde má svatbu a zabral si vše. Vstupy hlídá ochranka. Jdeme se tedy podívat do přilehlého anglického parku, ale v něm se moc nezdržíme, neboť v něm není nic zajímavého. Vypadá to zde hůř než v obyčejném městském parku. Následuje káva v kavárně, poté se pomalu vracíme k autu a odjíždíme. Již bez zastávky přijíždíme do centra Ústí nad Labem, kde nás David vysazuje. Loučíme se a míříme domů. I dnešní závěrečný den dovolené - tzv. návratový se vydařil. Ušli jsme celkem 6 kilometrů, vykoupali se v lomu a něco málo jsme i viděli.

Malé vyhodnocení

Letošní dovolená s pořadovým číslem 17 právě skončila. Jeli jsme na ní netradičně již v květnu, ale počasí nám jako každý rok vyšlo. Dá se dokonce říct, že bylo přímo letní. Oba nováčkové Martin I., Martin II. i Zbýňa coby účastník teprve třetí dovolené snad byli s průběhem spokojeni. Pro ostřílené veterány (já, David a Milan) to byla klasika, srovnatelná s těmi předchozími, která nás ovšem stále baví. Našlapali jsme solidních 97 kilometrů a viděli spoustu zajímavého (rozhledny, hrady i města), zahráli jsme si kuželky a zaplavali jsme si. Jen mě mrzí, že nám nevyšel plánovaný nohejbal, tak snad příště. Až na drobné bolístky (puchýř, pálení žáhy) jsme všichni dovolenou přežili ve zdraví. V závěru hodnocení musím opět pochválit Davida, který sehnáním vícemístného auta vyřešil dopravu. Nyní je před námi léto, uspořádáme nějaké oddílové akce a na podzim můžeme začít plánovat dovolenou s pořadovým číslem 18 na rok 2013. Mějte se fajn, a na nějaké další akci O.P.A.T.u ahoj.

Sepsal: středu až sobotu

Viktor 1.6.2012