Doubice - Černá brána

účastníci: Pavla, Dana, Ruda, Terka, Jirka, Zdenka, Monika, Jarka, Hanka

Dáme sbohem městu ve známém gestu …. . Přesně tak, kdo by v tak krásný den seděl doma. Počasí opravdu na jedničku a tak vyrážíme. Na nádraží se sejdeme 4, když nikdo další nepřichází, kupuji jízdenky. Paní nám poradí integrovanou celodenní, no paráda, ušetříme. Usedáme ve vlaku a najednou telefon „ na poslední chvilku za váma běží Terka s Jirkou, kupte jim taky jízdenky. Bohužel jsem musela velitele zklamat, už jsme ve vlaku. Oknem vyhlížíme, zda nás kamarádi ještě stihnou a hurá už se řítí. Paráda je nás tedy šest. Cesta je krátká a v Děčíně máme dost času, takže káva a koláč a trocha konverzace. Posilněni vycházíme před nádraží a tady čekají “ Děčínská děvčata“, takže je nás devět. Nastupujeme do autobusu a tentokrát bude cesta dlouhá, svačíme a nabíráme sílu. Ruda nám oznamuje, že jeho první akce s Opatem byla loni taky Jetřichovice, já váhám, nejsem si jistá, ale Ruda trvá na svém „ svoje poprvé si každý pamatuje“ no asi na tom něco bude.  Konečně Doubice. Pořídíme úvodní foto, ale kafe u Káji dnes vynecháme, je málo času. Cesta je pohodová a pěkně ubíhá, jen parta německých turistů nám kazí radost. Jsou hluční a tak doufáme, že jdou jinam. A sakra, odbočili za náma, ale po chvilce zjistili, že cesta, kterou jdeme, není značená a tak se vrací zpět, hurá. Procházíme krásným údolím a kocháme se krajinou. Dana se rozhodla, že si najde tři houby do polívky, ale rostou, takže za chvilku má i na smaženici. Usazujeme se na kládách a svačíme, povídáme si, témata jsou různá a zajímavá. Poslední kousek trasy k Černé bráně je blátivý a na kochání není tedy čas, ovšem kdo tak učiní, záhy skončí v kaluži. Na otázku „ ještě pořád jsme v Kyjovském údolí?“ musím bohužel odpovědět, že tam jsme vůbec nebyli, třeba příště. Černá brána je krásný přírodní úkaz a já zjišťuji, že ani jeden z kamarádů  tu  ještě nebyl, hřejivý pocit, že jsem jim mohla ukázat něco nového. Odvážlivci prolézají krkolomnou cestou pod bránou a obdivují hraniční řeku . Pokochali jsme se a jdeme dál. Tento úsek cesty je trošku náročný a na své si přijde hlavně Pavla, žebříky, lávky. U Panenské jedle vyčerpaní po náročném výstupu posvačíme a odpočíváme. Proč se ta jedle jmenuje Panenská? Kdoví. Do první občerstvovny nám zbývá ještě a pár kilometrů a únava už je znát, slibuji tedy, že asi tak za desátou zatáčkou už tam budeme. A jsme na Tokání. První restauraci odmítám, nemám tu dobré zkušenosti, posedíme až v té druhé, je zde i půjčovna koloběžek a tak navrhuji, že dolů můžeme sjet. Bohužel nadšení není příliš velké, půjdeme  tedy po svých. Odpočinek a něco k jídlu všichni uvítají, jsme unavení. Obsluha perfektní, jídlo dobré, klučina co zde obsluhuje, by prodal i mrtvému zimník. Šikula. Při placení hlásí Ruda vrchnímu „ já a tady paní máme vrabce, vlastně ne, vrabce mám jenom já“ fantazii se meze nekladou a co tím myslel, nám nevysvětlil. Poslední část cesty už jenom klesáme a do Jetřichovic dorazíme chvilku před odjezdem autobusu. Paráda, pěkně to vyšlo. V autobuse odpočíváme a občas něco prohodíme, ta únava. U nádraží v Děčíně se rozloučíme, děvčata jedou  ještě jednu zastávku a my ostatní jdeme na vlak. Do odjezdu dost času a tak usedáme v nádražní restauraci na jedno „dětské“ pivko , limču či kávu. Váháme, jakým vlakem se máme vydat k domovu. Osobákem či rychlíkem? Nakonec to dopadne tak, že se rozdělíme a každý jede jiným. Zakončení akce se tentokrát nekoná, neb každý má ještě nějaký program. Slíbila jsem pohodových 16 km, ale nakonec to bylo trošku víc, nevadí, všichni jsou ve formě. Děkuji všem za krásný den a těším se na další akci.

          Našlapáno 19 km    Hanka 12.9.2017