Jestřebí

aneb jak jsme nedošli na Lysou skálu

Účastníci : Dana, Dáša, Hanka, Lenka, Líba, Monika, Pítrs, Petr Š., Mirek, Ruda, Viktor a Milan

Tradiční výlet první lednovou sobotu v roce se tentokrát konal v okolí Jestřebí a Zahrádek. 7. ledna se nás u vlaku v Ústí sešlo celkem dvanáct. Jako apoštolů, hlásat turistické evangelium.  Byl jsem překvapen, protože meteorologové hlásili zrovna na tento den tuhý mráz. Ale kampak na nás. Každý se pořádně oblékl a v batohu některých účastníků se nacházeli drtiče mrazu typu meruňkovice, špendlíkovice apod. Ale i čaj bez cukru by se v termosce našel. Jedeme do Zahrádek s přestupem v Lovosicích. Začíná vycházet slunce, vypadá to na pěkný den. Dana, která šla po delší pauze nás rozesměje, když ukazuje z vlaku a povídá : „Podívejte se na to Labe, jak je zamrzlé a toho sněhu na něm“. Podíváme se a vidíme, že Dana ukazuje do pole. Labe je o cca 500 metrů dál. No nic. V Lovosicích rychle přestupujeme a zabíráme si místa. Jedeme vlakem typu Regionova, míst není nazbyt. O tom, že České dráhy pro skupiny lidí nad pět osob zdražili jízdné a objednání míst ve vlaku zkomplikovali, snad ani nemá cenu psát. Jen si odplivnout. Ačkoli dost nasněžilo, máme jen asi 20 minut zpoždění. Trčíme někde u Blíževedel. Vystupuje tam skupinka turistů o něco starších než my a že prý jdou dvacet dva kilometrů. To je pěkné. Ve vlaku se ještě „vyznamenaly“  dvě nejmenované členky výpravy, které ve snaze nalézt toaletu, lezli do kabiny strojvedoucího. Kdepak, tam WC není. Budou muset s OPATem najezdit vlakem ještě něco kilometrů , než proniknou do tajů železnice. Konečně jsme v Zahrádkách. Úvodní,  zasněžené foto skupiny a jde se. Chvíli podél silnice a pak po vedlejší cestě do centra Zahrádek.  Jsme u  zámku, který ještě  osmdesátých letech  sloužil,  coby ubytovací zařízení pro studenty ze spřátelených rozvojových zemí Afriky a Asie. S tím souvisí zajímavost, že se o Zahrádkách několikrát zmínil i africký student Mireček ve filmu Jak básníci přicházejí o iluze.  V roce 2003  zámek vyhořel a jaký bude jeho další osud – čerti vědí. Opouštíme Zahrádky a po silnici, kde dříve stávalo stromořadí, míříme ke kostelu sv. Barbory. Ten se nachází na místě zaniklé vsi Mnichov. Okolí Zahrádek je filmařsky přitažlivé a tak se v místech a v okolí kudy procházíme natáčelo několik filmů. Např. Nesmrtelná teta, Po stopách krve, Dovolená s Andělem a film Mág o K.H. Máchovi. Ten je nám obzvláště sympatický, neb byl v mládí aktivním turistou. Pak se chtěl stát advokátem a jak dopadl, všichni víme. Film natočil v roce 1987 režisér F. Vláčil, a je to podle něho samotného jeho nejhorší film. Ale kdyby viděl, co se dnes točí za sra…, asi by názor změnil. U kostela sv. Barbory je první pauza. Vytahujeme občerstvení a Viktor přemýšlí, jak je pevný led na místním močálu. Pítrs vytáhne historické znalosti a vypráví  o tom,  jak ve starověku překročil suchou nohou moře Mojžíš. Zlé jazyky pak tvrdili, že říkal Mojžíř, nevím. Kousek od kostela je i známá Mnichovská průrva a socha svaté Starosty, což je světice s vousy. Zní to zajímavě, ale dnes tam nepůjdeme. Dnes nám musí stačit plnovous Mirka. Po občerstvení pokračujeme do osady Borek, která má asi deset stavení, ale cestou okolo nás míjelo asi dvanáct aut v rozmezí deseti minut. Pěkný provoz. Ve velké  dálce se na nás směje Lysá skála, zvaná český Ayers Rock. Pečlivě ji ostatním ukazuji s tím, že právě na její vrchol míříme. Možná se mi to zdá, ale velké nadšení necítím a také volání bravo není slyšet. Přímo pod  sochou sv. Jana Nepomuckého je další občerstvovací pauza. Pije se alkohol, Ruda se polil tekutinou z termosky a kleje. A Jan Nepomucký se na to dívá. Co si asi myslí ? Další cesta je horší, hodně sněhu. Cestu prošlapává  Petr a razí cestu ostatním. Na jedné pasece se trochu ztrácím a chvíli trvá, než červenou značku opět nacházíme. Procházíme pěknou soutěskou a ostatní se mě již začínají ptát, kdy tam budeme. Brzy. Scházíme na silnici a do Jestřebí je to pár metrů. Ukazuji na hospodu, kam půjdeme, ale Hanka asi cítí potřebu strhnout na sebe pozornost a tak padá na zem. Naštěstí se nic nestalo, pokračujeme dál. Dle domluvy jdeme do hospody Na Rychtě a myslím, že jsme neprohloupili. Hospůdka je vybavená po staročesku, nechybí ani oddělená hrací dětská místnost s kobercem na zemi. S Viktorem jsme se shodli, že na některých výletech by se tato místnost hodila a tím nemyslím pro děti. Dáša s Rudou šli zatím prozkoumat další hospodu, zvanou Dřevěnka. Bohužel byla hospoda dál, než si Dáša pamatovala a proto se vrátili k nám. My ostatní jsme si zatím dávali do nosu. Pití, někdo polévku, někdo i hlavní chod a jako dezert palačinka s lesním ovocem. Paráda. Ceny vyšší, ale kvalita jídel taktéž. Pítrs, coby čerstvý dietář si dal boršč a Rychtářův talíř ( tři druhy knedlíků, dva druhy masa, dva druhy zelí ). Nevím, co jedl dříve, ale takovouhle „dietu“ by bral každý. Jen mu byla porce přinesena, viděl, že bude problém. Smích kamarádů mu jistě pomáhal trávit. Po vydatné pauze pokračujeme dál směr Provodín. Na křižovatce v Provodíně je nutno se rozhodnout co dál. Zda pochod ukončit a počkat na vlak a nebo to dotáhnout až na Lysou skálu. Došlo k tomu, co na výletech vidím nerad a to je demokratické hlasování. Většina rozhodla, že na dnešní počasí jsme ušli již dost a „skálu“ si necháme na příště. Jdeme tedy čekat na vlak do hospody Dřevěnka. Je o poznání skromnější než Rychta, ale kamna na dřevo hřejí a pivo a svařák tu mají. Sedáme si ke stolu u kamen, někomu je u něj vedro a tak si přesedá. Já sedím u kamen nejblíž, ale po chvíli mi začíná doutnat tričko a tak si přesedám taktéž. Klasické objednávky, jen vrchní je prý nějaký divný. Viktor z peněz OPATu platí rundu všem a pánovi co obsluhuje se podařilo lihovinou polít Dášu. Nějak se mu třepali ruce. Následuje omluva a donáška tuplované dávky Tullamore. Na zdraví. Střídavě je servírován horký a pak jen vlažný punč, další záhada. Po hodině musíme na vlak. Jede včas a my jsme za chvíli v České Lípě, kde přesedáme. Je zde v provozu nové nádraží, ale je vidět, že musí vychytat nějaké mouchy. Např. otevřít WC a lépe odvětrávat halu, kde je smrad z jakýchsi, hygieny se štítících individuí. Přijíždí vlak z Liberce, slušně se naplní a my vyrážíme. Cesta vesele ubíhá, za chvíli jsme v Ústí a část výpravy jde vše ještě vyhodnotit do restaurace Sahara. Výlet se vcelku povedl, nikdo neumrznul a tak v únoru na viděnou.

Dnes náročných 12 km ve sněhu.

Milan  12. 1. 2017