Mšené   Lázně

Účastníci :  Dana, Líba, Pavla, Ruda, Viktor a Milan

     Léto vrcholí, nejvyšší čas na nějaký prázdninový výlet. Na neděli 16. července jsem naplánoval akci - Mšené Lázně – Libochovice. U vlaku v Ústí nad Labem,  se  nás sešlo pět a Pavla přistoupila v Lovosicích. Vlak byl poloprázdný, asi to bylo tím,  že šlo o osobák. První vybrané místo bylo zavrhnuto, protože kdosi cosi cítil. Buď nevynesený koš, mršinu, nebo nějakou dlouho nemytou existenci. Na druhém vybraném místě jsme se shodli, že tak asi smrdí celý vagon. Cesta jinak ubíhala v poklidu, a když jsme dorazili do Roudnice, stačil každý ve stručnosti převyprávět svoje dosavadní zážitky z dovolených. Většina se divila, proč jsme jeli o vlak dříve, ale na přestup by jinak byly  pouhé  tři minuty a zdůrazňuji, jeli jsme s ČD. Tak asi tak. V Roudnici jsme nabytou hodinku čekání  využili vcelku příjemně, a to v cukrárně na náměstí. Káva, hutný    čokoládový cheesecake a i dvojka bílého roudnického došla sluchu. Paráda. Zpět na nádraží se šlo hned veseleji. Cestou vyjasňujeme, zda se akce Hošťka uskutečnila v únoru či dubnu. V únoru, ale omluvou pomýleným budiž opravdu jarní počasí v ten den. Vlak, resp. jeden motorový vagon, již čekal na nástupišti. Šlo o tzv. Podřipský motoráček, což je spoj, který do roku 2006 jezdil na trati Hněvice – Litoměřice, pak byl ČD zrušen a od roku 2010 ho provozuje KŽČ ( klub železničních cestovatelů ). Lístky  jsme si koupili od průvodčího, který byl dle Pavly „cítit“. Teda ne chlastem, ale zřejmě jako špatně vyklepaná dýmka. Ihned jsem přispěchal s historkou z Lysé nad Labem, kam jsem zavítal do místní hospůdky a  kde se po celodenním shonu na slunci na výstavě Natura viva, což je  dle letáku - mezinárodní výstava všeho pro myslivce, rybáře a včelaře, sešlo v hospodě na cca šedesát účastníků v průměrném věku 70 let a ti věru Hugo Boss No.6 nepoužívali. Na poslední chvíli vpadla do vlaku jakási důchodkyně, vlak jí skoro ujel. Ano, jela z Ústí tím navazujícím spojem. Usedla a začala si pro sebe nahlas povídat a tleskat. Asi jí hráblo radostí, že to ČD stihly. Přes Kleneč, Vražkov a Straškov jsme se blížili do stanice Mšené Lázně. Klasika. Jakmile se části party začalo chtít na WC, vystupujeme. Ruda ještě stačil ukořistit skládací mapu spojů ústeckého kraje a jal se jí prohlížet.  Úvodní foto, klasické zmatky nad mapou, zorientování se a vyrážíme. Vlastně ještě ne, Ruda bojuje s mapou, potvora, nechtěla se složit. Konečně na cestě. Mšené Lázně jsou malé, ale půvabné. Léčí se zde pohybový aparát, což je myslím pro každého účastníka našich akcí aparát, který by měl fungovat bezchybně, a proto se domlouváme, že se zde v budoucnu sejdeme na léčení. Okoukneme centrum a jdeme si sednout do místní restaurace, jídelny a kavárny v jednom. Venku se neobsluhuje, jdeme dovnitř. Ukořistíme stůl naproti baru a objednáváme. Obsluhují tu dvě paní, ale nestíhají, neb příchozích co objednávají i platí, je moc. I my jsme nuceni se do fronty potupně zařadit, ač sedíme uvnitř. Ale kulajda a místní lázeňský likér – velký panák za 25 Kč, je velké lákadlo. Bavíme se o všem možném, ale hlavně znamení zvěrokruhu a depilace zad je téma do pranice. Nedá se nic dělat, je čas se zvednout. Dana vypadá, jako když už má po výletě a chystá se na kutě. Je třeba se opět rozhýbat. Projdeme skrze lázně, u vietnamského obchodníka doplním tekutiny a hurá do polí. Cesta vede po úvozových cestách a hovada ( hmyz ) mají žně. U jakéhosi stromu v poli se fotíme a pokračujeme dál. Obilí se vlní, vzduch se tetelí a v dálce je vidět Říp. Kdyby na nás vyskočila Polednice, ani bychom se nedivili.

 Malá, hnědá, tváři divé 
pod plachetkou osoba; 
o berličce, hnáty křivé, 
hlas - vichřice podoba!

Nikoho podobného jsme neviděli, do vlastních řad se nedívajíc. V klidu jsme proto došli až do míst, kde se nacházelo několik laviček, udírna, a rovný plácek. Zvědavý Viktor objevil i jakýsi vrátek a schody nikam. Nakonec prohrabal zemi a správně vydedukoval, že jde o střelnici. Dle pozdějšího pátrání na netu je i dnes aktivní, ale v čase, co jsme tam byli my, byli aktivní hlavně hovada. Dlouho se tedy nezdržujeme a jdeme dál. Převržená láhev s vodou, do které si Dana  při této nehodě nabrala kamení a hlínu ani nestojí za slovo. Jsme ve vsi Brníkov, o které jsem si myslel, že se jmenuje Brniště, ale byl jsem vyveden z omylu. Jde o klasickou ves dolního Poohří, kde je jasně vidět, že nebýt opuky, nebylo by středních Čech. Velká socha rudoarmějce na návsi byla taky solidní. Opět doplnění kapalin u vietnamského obchodníka. Cestou míjíme ruiny jakýchsi kdysi zajímavých stavení, o co jde jsem nezjišťoval. Další úvozová cesta byla bohatá na špendlíky, ořechy ( v tu dobu samosebou nezralé ) a již částečně zralé makovice ( myslím ty co obsahují mák ). Dana se obětovala a mák okoštovala. Nevím, po zbytek trasy jsem nějaké rozdíly nepozoroval, ale – čerti vědí, jak to učinkuje. V těchto místech jsme se rozdělili na dvě skupiny a až na jednu společnou pauzu se do Libochovic ubíráme odděleně. Ta společná pauza byl Pivovar Dvůr Perlová voda v Kostelci nad Ohří, což je součást většího komplexu spolu s restaurací, ubytováním a tzv. Agro pobytem. Ceny značné, zda je v rámci pobytu i ranní kydání hnoje jsme nezjišťovali. Zato se dozvídám, že rozlehlá stáj, předělaná na restauraci, je původní. I se stropy, což je pěkná klenba s pískovcovými sloupy. Nevěřím, ale je tomu prý tak. Pijeme pivo Lanýž a odpočíváme. Ceny jídel jsou mimo naše obvyklé rozpětí a proto jen pijeme. Je čas se zvednout, což činíme, a jdeme dál. Čeká nás ještě cesta okolo bývalé myslivny, kterou dnes spravuje Agentura  ochrany přírody a krajiny ČR. Pěstují se zde nějaké plodiny a bydlí tu i nějací lidé, ale celý komplex na mě působí, jako ve filmu Hory mají oči. Rychle pryč. Konečně vidím zámek Libochovice. Ač 13,5 km, dnes se mi to zdá nějaké dlouhé. Dorážíme na náměstí do restaurace Černý Orel ( kultovní film s Jean-Claude van Dammem ) a domlouváme se, co teď. Ruda a Dana volí dřívější návrat do Ústí – loučení, ostatní pojedou dalším spojem. Na čem se při debatě nad kávou a pivem Magor shodneme je to, že si dáme smažák. Naopak, rozdílné názory panují nad placením poplatků České televizi. Debata byla dlouhá a bouřlivá a čas utekl, jako voda v náhonu. Je nejvyšší čas jít na vlak. Usedáme do vlaku a přes Lovosice ( Pavlo ahoj ) míříme do Ústí. Je neděle a na vyhodnocení dnešního výletu jsem už nikoho nepřemluvil. Rozcházíme se tedy a slibujeme si další pěkný pochoďáček.

Milan