Zimní výprava na Blansko
Účastníci: Viktor, Dana, Pítrs, Lenka, Ruda, Petr L., Jiřina, Ria
Na poslední akci letošního roku jsem naplánoval kratší výšlap nedaleko Ústí nad Labem. Výhodou je dobré spojení MHD a možnost si ráno přispat. Sraz byl v příjemných 10:00 hod. na konečné trolejbusu č. 51 na Neštěmickém sídlišti Skalka. Očekával jsem solidní účast a nespletl jsem se. Sešlo se nás 8 turistů a jeden pes (tzv. živá konzerva v případě chybějícího proviantu). Počkali jsme pár minut, kdyby dorazil či se ozval nějaký opozdilec, ochutnali jsme trochu ohnivé vody a radostně se vydali na cestu.Hned na začátku se šlape ostře do kopce, zbytečně jsme se nehnali. Udržovali jsme pohodové tempo neb jsme si chtěli povídat. Začátek trasy vedl po silnici, nemuseli jsme si dělat starosti s blátem. Po cca kilometrovém stoupání jsme u prvního cíle naší výpravy. Jedná se o zbytky kaple a letos postavené ferraty v její blízkosti. Prohlédneme si kousek historie i nový trend v lezení, krátce se občerstvujeme a pokračujeme dále. Teplota klesá, led nám křupe pod nohama a sněhu podél cesty přibývá. Procházíme obcí Mírkov a dalším stoupákem míříme ke zdejší dominantě zřícenině hradu Blansko. Hned pod ní je v hodně staré chalupě chovatelská včelí stanice. Prohlížíme si přes plot vyřezávané úly. Návrh podívat se do úlů zda včely spí, se ostatním nezamlouvá, není proto uskutečněn. Přes zasněženou louku se dostáváme pod hrad a dle neporušené sněhové pokrývky poznáváme, že budeme dnešní první návštěvníci. Zdoláváme poslední metry a ocitáme se na nádvoří. Na zřícenině je vidět, že se místní sdružení snaží hrad zachránit i pro další generace.Prohlížíme si zříceninu, na které jsme kromě Jiřky již všichni v minulosti byli. Třeba Ruda zde byl přibližně před 30 lety. Z hradeb i vyhlídek se díváme do kraje. Je i něco vidět, neboť mlha naštěstí není všude. Občerstvujeme se, odpočíváme se a já se zkouším rozdělat oheň ze dřeva, které jsem donesl. Bohužel fouká vítr, a tak jsem neúspěšný. Ovšem buřty si nikdo nepřinesl, takže to zas tak nevadí. Zahřejeme se holt pohybem a já si nesl v batohu alespoň nějakou zátěž. Po občerstvení, kdy největší úspěch sklidilo oloupané a nakrájené kaki (plod tomelu japonského) od Jiřky se vydáváme na další cestu. Vracíme se zpět stejnou cestou až k torzu kapličky, kde odbočujeme a pokračujeme po zelené turistické značce směrem na obec Mašovice. Cesta vede po polní a lesní cestě, která je sice rozježděná od lesáků a pastevců, ale led a sníh jí zpevnil, takže se jde celkem dobře. Nedaleko skalní vyhlídky Vysoký kámen (494 m n. m., tu jsme s oddílem navštívili 14. 3. 2015) odbočujeme na neznačenou cestu vedoucí jedním z mnoha prudkých kaňonů. Cesta je náročná, pod vrstvou sněhu a ledu číhá listí, bláto a kluzké kameny na každý neopatrný krok. Nikdo naštěstí nepadá, jen jsou občas vidět zajímavé taneční kreace. Po několika stech metrech sestupu ukazuji kamarádům vodopád, který je schován, takže kdo neví kde přesně je, projde kolem něj bez povšimnutí. Bohužel dnes korytem potoka protéká jen slabý čůrek vody (jak by řekl bratr: „A to je jako všechno?“), snad budeme mít příště větší štěstí. Klesáme dál, lesní cesta se mění v blátivou stezku. Naštěstí nás již nečeká dlouhý pochod. Odbočujeme do leva a stoupáme k vrcholu kopce Strážný (místní názvy Jehla, Špičák), kde jsou nepatrné zbytky málo známého hrádku. Než se nadějeme, jsme na vrcholu. Skála, ze které je pěkný výhled, je kluzká, proto moc dobrovolníků na její zdolání není. Po krátké zastávce scházíme již do obce Mojžíř a končí náš dnešní výšlap. Přesouváme se do restaurace Johanka. Máme štěstí je zde volno, takže se ohříváme a doplňujeme vydané kalorie. Vyhodnocujeme dnešní akci, která se vydařila a po delší době jsme si užili i výšlap v zimním počasí. Našlapali jsme cca 11 kilometrů a nikdo neomrzl. Drobné nedostatky (nepovedený oheň a málo vody v potoce snad kamarády neodradí od dalších oddílových akcí). Na chvíli se v hospodě zastavil David, kterého někteří kamarádi již hodně dlouho neviděli. Poklábosilo se a poté jsme se všichni postupně rozešli na trolejbus a mířili do svých domovů. Přeji všem pohodové svátky, do nového roku jen to nejlepší a ať se na oddílových akcích vidíme co nejčastěji.
Sepsal: 22.12.2017 Vik
PS: Pro zvídavé turisty a čtenáře následuje pár řádků informací o cílech z akce.
Ferrata Poustevna - tato ferrata byla vybudována hasiči z Povrlů na jaře 2017 a přestože má převýšení pouze 7 m její obtížnost je C. Na zdolání ferraty je nutné mít potřebné vybavení.
Bývalá kaple Navštívení Panny Marie - pseudorománská kaple pocházela z let 1858 - 1859. Postavena byla před jeskyní, kterou nechal vytesat místní občan pro sošku Panny Marie. Dnes zde spatříte pouze vytesanou jeskyni.
Mírkov (německy Mörkau) je vesnice, ležící zhruba 6,5 km severovýchodně od města Ústí nad Labem, v nadmořské výšce 360 m. Mírkov představuje jednu z částí obce Povrly a sestává ze dvou základních sídelních jednotek, vlastního Mírkova (při sčítání lidu roku 2001 zde bylo 17 domů se 74 obyvateli) a samoty Blansko pod stejnojmenným hradem (1 dům se 6 obyvateli).
Zřícenina hradu Blansko (545 m n. m.) - Hrad v minulosti nazývaný Blankenštejn byl založen koncem 14. století. Zříceninu spatříte, vydáte-li se po žluté či zelené turistické značce na horském kole nebo pěšky. Prohlédnete si zbytky dochovaného paláce, věž a bašty. Z vyhlídkové plošiny užasnete nad širokým rozhledem do okolí. Oblast byla pravděpodobně osídlena již ve druhé polovině 13. století, i když první zmínky o hradu pocházejí až z roku 1401. Hrad byl většinou v držení Vartenberků. První známý majitel, Václava z Vartenberka, byl stoupencem Zikmunda Lucemburského, a proto byl hrad v roce 1402 dobyt vojskem přívrženců krále Václava IV. Václav z Vartenberka však získal hrad ještě téhož roku zpět a držel ho až do své smrti (pravděpodobně roku 1407). Další majitele neznáme, ale zřejmě patřili k odpůrcům Václava IV., který nechal hrad znovu dobýt a roku 1417 ho zastavil Bohuši ze Zvěřince. Roku 1421 hrad získal Albrecht Šenk z Landsberka a přenechal ho míšeňským vévodům, jejichž posádka hrad ovládala až do roku 1426, kdy se hradu zmocnil Zikmund z Vartenberka na Děčíně poté, co přešel na stranu husitů. Roku 1441 byl hrad v držení Jana z Vartenberka znovu obležen saským a lužickým vojskem, ale dobyt nebyl. Roku 1527 jej koupil Jindřich z Bünau. Na hradě však v té době žil jen hejtman s posádkou. Po roce 1585 prošel renesanční úpravou opevnění. Začátkem 17. století sloužil jako vězení. Roku 1628 jej Günter z Bünau prodal Kryštofu Šimonovi z Thunu, který hrad připojil ke krásnobřezenskému panství a hrad zpustl.
Vodopád Mojžíř - leží na Kamenném potoce, podle kterého je často nazýván. Voda přetéká přes zpevněnou pískovcovou lavici, pod kterou, díky méně odolnému pískovcovému podloží, vytváří pět metrů vysoký převis. Nad tímto hlavním vodopádem se nacházejí ještě další dva menší vodopády. K hlavnímu vodopádu se dá pohodlně dostat po cestě, k výše ležícím vodopádům se dostanete korytem potoka.
Zřícenina hradu Mojžíř - (též Wessenstein) je zaniklý hrad nad městskou částí Mojžíř na okraji města Ústí nad Labem. Hrad stál na levém břehu Labe na vrchu Strážný v nadmořské výšce 275 m n. m. Dochovaly se z něj terénní relikty a drobné fragmenty zdiva. O hradu se nedochovaly žádné písemné prameny. Sporné je i jeho jméno. V literatuře se často uvádí pod německým názvem Wessenstein, ale už August Sedláček poukázal na záměnu se stejnojmenným německým hradem u města Dohna. Jiří Úlovec navrhl hypotézu o jménu Mojžíř ve spojení s rodem pánů z Lungvic, kteří vlastnili vesnici Mojžíř na přelomu 14. a 15. století. Archeologické nálezy datují existenci hradu do druhé poloviny 13. století a na počátek 14. století, ale nelze vyloučit ani pozdější osídlení hradu. Zanikl pravděpodobně po připojení Mojžíře k panství blízkého hradu Blansko. Hrad měl oválný půdorys. Na východní straně ho chránil obloukovitý příkop. V samotném jádře se nachází skalní výchozy bez výraznějších známek zástavby. Pouze ve východní části se dochovaly zbytky zdiva.
