Kyšperk
Účastníci: Dana, Dáša, Pavla, Ruda, Honza, Viktor, Milan
V sobotu 15. dubna 2017 se uskutečnila jubilejní, již 350. akce OPATu. Protože šlo o výlet v době velikonočního víkendu a navíc hlásili opravdu špatné počasí, nečekal jsem účast velikou. Proto bylo sedm turistů příjemné překvapení. Sraz byl netradičně na rohu u Čedoku, ale nikdo tam nestál. Všichni byli nakýblovaný naproti u zastávky, že prý u Čedoku fouká. A to jsme šli do Krušných hor. Beze slov. Rychle jsem dopil kafe a v 8.34 hod. jsme se tlačili do autobusu číslo 458, který nás zavezl do Unčína, kde byl start pěšího pochodu. Dáša je vlastník elektronické peněženky DÚK (doprava ústeckého kraje) a tak se nabídla, že koupí jízdenku společnou. Došlo k jakýmsi komplikacím, nejprve myslela, že je nás osm a nakonec se lístky museli tisknout jednotlivě – no fronta trolejbusů za námi končila až někde u OMV a zřetelně jsem slyšel, jak lidé ve frontě skřípali zubama. Konečně jsme vyrazili. Cesta trvala jen krátce, což některé výletníky překvapilo, ale co by za 22,50 Kč chtěli? V Unčíně jsem úvodní foto vytvořil u památné lípy, kde v minulosti stávala přepřahací stanice pro koně, kteří brousili trasu Vídeň – Praha – Berlín. Unavení koníci co to táhli z Prahy si tu odfrkli a čerstvé koně čekal záhul do Drážďan do kopce přes Krušné hory. V opačném směru z Krušných hor do Prahy tu asi koňům po sešupu dolů chladili kopyta. Ještě jsem vyfotil křižovatku ulic Revoluční-Fučíkova a začali jsme stoupat. Na konci ulice je vidět veliký areál, který patřil dříve Policii a kde jsem měl čest na jaře roku 1994 dva týdny pobývat. Byl tu ŠUP, čili školní útvar pohotovostní ( byl akční hlavně v listopadu 1989 na demonstracích v Teplicích ) a ještě dříve Praporčická škola VB. Před pár lety se vše vrátilo církvi, ale dle názoru jednoho hlídače objektu, který se na nás přišel podívat a kterého jsme se na nic neptali – až na Danu, to – jeho slovy – koupili nějaký Rusáci z Prahy. Co tu bude – čerti vědí. Narazili jsme na modrou značku a křepce vyrazili do kopce směrem ku Kyšperku. Je to zřícenina hradu postaveného na popud Jana Lucemburského L. P. 1319. Již jsme tu dvakrát byli. V únoru 2002 a lednu 2004 a vždy to stálo za to. Kdo chtěl, pokochal se zříceninou, kdo nechtěl, prostě odpočíval, protože cesta se pořád vinula do kopce. Další pauza byla u stromu padlého přes cestu, kde pánská část výpravy obdržela od Dáši perníkové vejce s čokoládou uvnitř. Padly i dotazy, jak se čokoláda dostala do vejce, ale vysvětlení je bohužel již nad možnosti této publikace a zvědavé odkazuji na Dášu. Padlo i pár humorných historek typu čeští turisté na chatě v Norsku a hned se šlo lépe. Konečně jsme se vymotali z lesa a ocitli se na Fojtovické pláni. Počasí nám naštěstí přálo, nepršelo a ani nebyla moc zima. Občerstvujeme se a po červené značce míříme k zaniklé vsi Habartice. V místě Habartic je památník, všude pozůstatky chalup. Sklepy a tak. Někteří vše bedlivě zkoumali. Pokračovali jsme dál a před Adolfovem jsme uhnuli na modrou značku směrem do Telnice. U poraženého stromu jsme svačili a bavili se historkami z Velikonoc, svateb, apod., kde hlavní roli hrál démon alkohol. Vytáhli jsme tedy imaginární kostlivce ze skříně a vyprávěli. Velitel v rámci oslav 350 akce z batohu vyčaroval slivovici – připili jsme si na dalších alespoň 650 výletů. Pak už šla cesta rychle. V místě zvaném Liboňov jsme obdivovali klid i hezké chaty, ano i na severu je hezky. V Tisé máme čas a tak jsme si čekání na autobus zpříjemnili návštěvou hostince Zelený strom. Jídlo, pití, co hrdlo ráčí. Cesta do Ústí proběhla bez větších extempore a tak jsme se rozloučili a každý si šel po svém. Milan s Viktorem šli ještě dovyhodnotit dnešní výlet a kout plány na věci příští, ale i oni se byli nuceni zvednout, když židle okolo nich trčeli nohama nahoru. Pěkný výlet, poctivých 14 km s převýšením 600 m.
Milan 16. 4. 2017
