H L O H O V E C 2 0 1 6
10. – 18. června
účastníci : Viktor, David, Jára, Zbýňa, Martin L., Milan
21. dovolená nám tentokrát na popud Davida začala o den dříve a tak jsme se v páteční dopoledne, 10. června v 10. hodin, sešli na tradičním odjezdovém místě v Ústí nad Labem, naproti OMV. Letos nás jelo šest a proto David obětavě zapůjčil dodávkový vůz, který i spolehlivě odřídil. Jedeme na Jižní Moravu, konkrétně do vsi Hlohovec, která se nachází v bezprostřední blízkosti Lednicko-valtického areálu ( vtipálci přejmenovali na Litoměřicko -valdický areál ). Místo pobytu vybral a rezervoval Viktor.
pátek
Krátce po desáté hodině vyrážíme směrem Doksy. Jedeme tudy proto, že dnes nedojedeme až na Moravu, ale přespíme v Kostelci nad Černými lesy. Naše další vychytávka. V Doksech stavíme na pumpě a po menším občerstvení - káva, rebarborový koláč ( Álo díky ) a čert ( Viktore díky ) pokračujeme dál. Přes Mladou Boleslav a Benátky nad Jizerou míříme k našemu dnešnímu prvnímu cíli. Tím je městečko Kouřim. Parkujeme na náměstí a jdeme se najíst do bufetu u Sojků. Na výběr už moc není, někdo se nají, jiní míří raději na pivo do restaurace Sokolovna, která má otevřené posezení přímo pod lípou. Po dojezení a dopití se vydáváme na kratší naučnou stezku, která nás provede okolím Kouřimi. Uvidíme vyschlé Libušino jezírko, valy hradiště z 8. století, Lechův kámen a pole jahod. Pár jich urveme, všimneme si ale hlídače a polního pychu zanecháme. Pomalu míříme k autu. Zbýňa s Járou ještě navštíví info centrum a Martin kupuje pytel lusků. Pak už nasedáme a míříme do Kostelce. Viktor zde zamluvil ubytování v místní sokolovně. V sokolovně se nachází i kuželna. Po příjezdu na místo se necháme zapsat v recepci, dostaneme klíče a jdeme se ubytovat. Původní plán byl nechat tašky v autě a netahat se s nimi, ale několik posedávajících opálených spoluobčanů v těsné blízkosti auta nás donutilo plán přehodnotit a tašky vzít na pokoj. Viktora čekala i nemilá zpráva. Pán obsluhující kuželnu je mimo Kostelec. Koulet se nebude. Věčná škoda, snad jindy. Po opláchnutí se, položení tašek na zem a připití si na zdar dovolené, se odebíráme do centra města. Nejprve spláchneme prach z cesty v Nostalgii, abychom se na šestou hodinu přesunuli do pivovaru zvaného Černokostelecký, kde máme rezervovaná místa. Ač pátek, lidí poskrovnu. Sedneme si a objednáváme. Nejvíc mě zaujalo pivo Černá svině. Po nějaké době přichází zájezd ruských turistů, pivovar se zaplňuje. Nacpaní (mj. krkovice ) a napití se před 22. hodinou zvedáme a po pár žertovných foto se ubíráme do ubytovny. Přeci jen nás zítra čeká dlouhá cesta.
Našlapáno 6 km.
sobota
Ráno se budíme před šestou, radostí asi nemůžeme dospat. První jde na obhlídku okolí David. Auto je na svém místě, kupuje noviny, pečivo a objevuje jídelnu otevírající již v sedm ráno. Paráda. Všichni křepce vyskočí, jen Zbýňa je nastydlý a kašle. Doktor Jára mu ordinuje medicínu. Okolo osmé hodiny jsme v jídelně. Pestrý výběr, vše vypadá lákavě. Vyhrávají polévky a krkovice. Najezeni jdeme na ubytovnu. Pobalíme, zamkneme, vhodíme klíče do prázdné recepce a opouštíme Kostelec. Přes Stříbrnou Skalici a Ondřejov míříme na D1. U motorestu Naháč se na ní napojujeme a jedeme směr Brno. Jedna zastávka proběhla před Brnem na OMV, kde je neskutečné množství Japonců. Rychlá káva, banán proti pálení žáhy a frčíme dál. Původně plánovanou návštěvu Polné přesouváme na zpáteční cestu, neb domácí v Hlohovci by dnes rádi na pivní slavnosti do Břeclavi a uvítali by náš brzký příjezd. Další přestávku si tedy děláme hned pod Brnem v Avion Shopping parku Brno. Nakupujeme si klasicky proviant do snídaní a obědváme v jednom asijském bistru. David šlape na plyn a kolem 14. hodiny jsme v Hlohovci. Domácí jsou již na místě, platíme a dostáváme úvodní rady. Hlučet do 22. hodiny, víno je v chladícím vinném boxu ve společenské místnosti. Kdyby nedejbože došlo, máme volat. Uytování vypadá solidně. Bazén, venkovní posezení pod stříškou, vinný box, dva pokoje na spaní, kuchyně, dva záchody. Povlečeno již máme, není nač čekat. Vybalujeme, plníme ledničku a po kratším oddechu se vydáváme seznámit s Hlohovcem. Zastaví nás němečtí cyklisté a ptají se na cestu. Já trasu znám, ale neumím německy. Martin trochu řeč umí, ale zase nezná cestu. Výsledek je, že cyklisty posíláme opačným směrem. Naše první kroky míří ke stavbě zvané Hraniční zámeček. Je to empírový zámeček sloužící dnes jako luxusní hotel a restaurace. V sezóně je otevřená i venkovní restaurace a okolo ní se motá množství cyklistů. Raději popojdeme dál až ke kavárně Chaplin, kde je pěkné venkovné posezení i s bazénem a bowlingem. Posedíme, něco vypijeme a jdeme dál. Na druhém konci vsi se nachází restaurace a penzion Usedlost pod vinohrady. Vypadá hezky, chceme se zde najíst. Vrchní nám bouhužel recituje velmi omezený jídelní lístek. Kuchař prý ráno omdlel a nestačil navařit. Dáme si co mají - ano krkovici - již třetí za posledních 12 hodin. Už nám pomalu leze krkem. Pivo je, jak by řekl Jára dost smutné, přesouváme se do restaurace Pančava. Ta vypadá sympaticky lidově, ale ani tam nezůstáváme. Jdeme omrknout i poslední podnik, restauraci Morava, kde si David dává klobás. Vypadá to, že kam čert nemůže, nastrčí pivo Bernard. Celou krasojízdu zakončujeme na chalupě pod pergolou. Otevírají se láhve přivezené z Čech i moravské víno z boxu a pouští se notebook. DJ Viktor citlivě míchá písničky na přání a tak se v jedné lajně sejde K. Gott, Ortel, M. Tučný, Záviš, V. Vysockij i Mötorhead. Playlist ukončuje píseň Mám rozprávkový dom a jakýsi německý marš. Končíme dost pozdě, vybraní jedinci až ke čtvrté hodině ranní, pouze po půlnoci nahradil notebook mobilní telefon.
Našlapáno 6 km.
neděle
Po náročné sobotě se nevstávalo nejlépe, ale představa bazénu, kam se vlezu probrat, mě nadzvedla z postele již kolem osmé ranní. Pozoruji Davida, který se vydal neprozřetelně blízko k sousedovu plotu. Soused ihned přichvátal a věru, negratuloval nám k hezkému výběru písniček, jež mu dlouho do noci zpestřovaly usínání. Ihned nám vynadal s tím, že od pondělí vstává v půl páté do práce a má okna ložnice k nám do dvora. Slíbili jsme mu, že se dnes polepšíme. Slib jsme museli upravit, že se polepšíme na celý týden. Jak by řekl Viktor, lidé jsou tu citlivější na hluk. Po snídani se balíme a vydáváme se na cestu kolem rybníka Hlohovec.Okolí je turisticky velmi vyhledávanou lokalitou. Nachází se tu mnoho cyklostezek nebo cest pro pěší turisty. Trasa mezi lesem, loukami a rybníky je obklopena různými romantickými historickými stavbami, které v minulosti patřily rodu Lichtenštejnů. Mezi stromy se jde vcelku slušně, jen cestička je úzká. Toho důsledkem byl i menší incident, kdy se s námi málem srazili cyklisti a na obou stranách padlo pár neslušných výrazů. To byl však v podstatě jediný incident mezi turisty a cyklisty. Navštěvujeme Rybniční zámeček a blízko něj nalézáme naší jedinou dovolenkovou kešku.U vody pozorujeme hnízdo užovek, volavky a všeliké jiné ptactvo. I orla mořského jsme zahlédli. Obkroužíme polovinu rybniční soustavy a koukáme na kemp Apollo. Od pohledu nevypadá nijak vábně, restaurace u něj je zavřená a tak míříme ke kiosku u silnice. Obsluhuje manželský pár středního věku. Krom nás je u stánku asi 15 členná skupina cyklistů, každý má objednáno a obsluha nestíhá. Z roštu u vyhaslého grilu na nás smutně kouká polostudené cigáro. Viktor se Zbýňou si dohromady objednají 3 párky v rohlíku. Pán chvíli zmateně pobíhá s jedním a vrací se do kiosku. Po chvilce vylítne paní se třema a proč se prý chlapi o párek nepřihlásili. Viktor říká, že měli objednané tři a pán nesl jen jeden. "On tři párky v rohlíku neunese" vyštěkla paní a zmizela ve stánku. Jdeme dál. U chrámu Apollóna se nachází další stánek, kde prý mají burgery jako kráva, ale velikostně je to slabota. Fotíme si chrám a pokračujeme. Podél rybníka dojdeme až k ptačí vyhlídce, což je zajímavá stavbička s rákosovou střechou. Od rybníka se vzdalujeme a naše další přestávka je u Pony clubu, což je šíleně velká ( tak 90x120 m), leč zanedbaná stavba, kde chovají koně. Pokračujeme přes stavbu Chrám Tří Grácií a okolo vyschlého rybníka Alah. Přes humna se vracíme zpět do Hlohovce. Dnešní výlet po památkách a přírodě okolí Valtic se vydařil. Jára s Davidem mají hlad a jdou na zámeček na večeři, já klohním hranolky a kuřecí směs, ostatní odpočívají. Ještě koupel v bazénu, lahvinka vína a můžeme jít na kutě.
Dnes celkově 19 km.
pondělí
Dnešní den jsme se rozhodli navštívit nedaleké příhraniční městečko Valtice. Hned ráno, co jsme se vypotáceli z postelí a nasnídali se v místním hlohoveckém bufetu, jsme vykročili k zastávce autobusu Rybárna. Po krátkém čekání na autobus konečně nastupujeme a vyrážíme směr Valtice. Trasa má jen 3 km, tak než se pořádně usadíme, už jsme na místě určení. Krátce se rozkoukáváme v novém prostředí, ale pak procházíme na náměstí Svobody, kde obsadíme turistické informační centrum, kupujíce pohledy, které obratem posíláme svým blízkým. Jelikož nám při cestě autobusem vyhládlo, tak nevynecháváme občerstvení U Křižáka. Výběr je solidní a tak se necháváme uspokojit chlebíčky, dorty či kávou. Nyní jsme už plni sil a vykračujeme po červené značce kolem valtického podzemí na naučnou stezku. Je to bývalá signálka, která kdysi sloužila pohraniční stráži na ostře střežené hranici. Nyní přilehlé vinice mají přívětivější tvář. Po krátkém stoupání přicházíme k romantickému klasicistnímu glorietu Rajstně. Kocháme se uměním tehdejších stavitelů,pohlížíme na město Valtice, které je přímo na dlani a někteří z nás nepohrdají konzumací ptáčnic. Pokračujeme stezkou Bosou nohou, která vede i po rakouském území. Po chvilce přicházíme na státní hranici, kde je vybudována vyhlídka, ze které je možno hledět na krásy Moravy, Rakouska i Slovenska. Naši činnost na místě pozorují i dva sysli, kteří po chvíli mizí ve svých norách. Davida a Milana zaujala pumpa na vodu a tak chviličku posilují čerpajíc vodu. Potkáváme rakouského traktoristu, lidi pracujíce a pečujíce o vinnou révu na vinicích.Vracíme se zpátky ke glorietu Rajstna a na většině z nás je vidět, že potřeba poobědvat je celkem aktuální. Sejdeme zpět do Valtic a jsme informováni Milanem, že pro dnešek vybral restauraci Valtická rychta. Skutečně musím Milana pochválit, protože vybral velice solidní podnik. Ochotná a rychlá obsluha nás uspokojuje pivem Budvar a k obědu je také slušná nabídka. Vracíme se na náměstí, kde navštívíme Národní zemědělské muzeum. Obdivujeme faunu a flóru Lednicko – valtického areálu, odrůdy vinné révy a zemědělské nástroje. Po té posedíme ještě na zahrádce. Někdo víno, někdo vodu s citronem s mátou. Zkrátka podle kondice z předešlé noci. Blíží se 15. hodina a já poněkud znervózňuji a nacházím místní Fortunu, kde je výčep, ale i prodej vína. Usedám a sleduji zápas naší reprezentace se Španěly ve fotbale. Po chvíli přichází ostatní. Dnes nám nebylo přáno a dnešní zápas není vítězný. Při cestě zpátky do Hlohovce se ještě zastavujeme v občerstvení U Pumpičky poblíž stanice Valtice – město. Zaujala nás hra s pěti kroužky, které se vrhají na rohy dřevěné hlavy kozla a také branka s míčem. Kdyby nás viděli naši fotbalisti, jak se trefuje brána, tak by jistě uspěli. Po některém to pivku vycházím s Viktorem ku Hlohovci. Ostatní využívají autobusové dopravy, šetříc síly na další dny.
Dnes to byl pohodlnější výlet se 13-ti km.
Sepsal: Martin Lavinger
úterý
Dnešní slunečné a velmi horké úterý jsme využili k autovýletu do dalšího krásného moravského města Mikulova. Cesta z Hlohovce není daleká atak po pár desítkách minut parkujeme v Mikulově na parkovišti místního supermarketu Billa. Vyrážíme směrem do historického centra Mikulova, které je městskou památkovou rezervací, ale nezapomínáme ještě nabrat potřebné síly v kavárně Delicana Eiscaffe. Prohlížíme si bohatý výběr všeho možného, až jsem to s Járou nevydržel a raději pokračujeme dále na náměstí, kde v turistickém infocentru kupujeme drobné upomínkové předměty. Mezitím nás ostatní dohnali a tak pokračuje naše výprava po červené turistické značce na Kozí hrádek, odkud poté dokráčíme k jeskyni na Turoldu. Zde nastává zajímavá situace. Peloton výletníků se náhle rozděluje na třetiny. Pokračuji s Járou, Davidem a Zbýňou po červené v domnění, že nás zbytek dožene. Přicházíme k silnici a čekáme na Viktora s Milanem. David bere telefon a volá Viktorovi, kde je? Oznamuje mu, že na ně čekáme na žluté značce. To jsme ještě nevěděli, že jde Viktor sám a Milan není s ním. Po chvilce přichází Viktor a za ním Milan. Na první pohled je na Viktorovi vidět,, že legrácky se žlutou stezkou, která v blízkosti neexistuje mu moc nesedla a prohodí pár peprných slov. Nu což, poučili jsme se a dále raději pokračujeme pospolu. Míjíme Kočičí skálu a kámen. Je velké horko a rádi bychom se osvěžili i naobědvali. Míníme, že nám v toto poskytne nějaká restaurace v obci Klentnice. Procházíme vesnicí,kde některé restaurace mají ještě zavřeno nebo nabízí sortiment, který našim stravovacím návykům moc nevyhovuje. Po chvíli následuje nečekané setkání s Danou Lehmanovou, která je ubytována v Zaječí. Prohodíme pár slov a přislibujeme, že ji poslední den vezmeme s sebou do Ústí. Narážíme až na konci Klentnice na penzion Proneco, kde něco sezobneme a hlavně doplníme nezbytné tekutiny. Je tu usměvavá mladá servírka s nějakým tím dredem, ale to nám nevadí. Je zajímavá, taková nesešněrovaná. Vracíme se na červenou a stoupáme na zříceninu Sirotčí hrádek. Tu se rozhlížíme po okolí a oceňujeme krásnou krajinu.Při zpáteční cestě jdeme přes Stolovou horu a dále po silnici, kde se v Mikulově napojíme na modrou stezku vedoucí na Svatý kopeček. Je z něj úchvatný pohled na Mikulov, ale i vzdálenější krajinu. Po sestupu se snažíme najít nějakou restauraci, kde se ukryjeme před pálícím sluníčkem. Objevujeme Mikulovský šenk, kde posedíme, pojíme a i popijeme. Mají tu i juckebox, ale únava je tak velká, že se nechávám zastoupit číšníkem, který je i diskžokejem. U auta něco pokoupíme v Bille a vracíme se do Hlohovce.
Náročnější výlet v sobě skrýval 17 km.
Sepsal: Martin Lavinger
středa
Středeční ráno nebo lépe řečeno spíše dopoledne jsme nějak moc nikam nepospíchali a čas jsme věnovali relaxaci po předchozích výletech. Až jsme se řádně rozkoukali, vyrazili jsme v pravé poledne na autobus k rybárně, který nás dopravil do Lednice. Cesta netrvá dlouho a za chvíli vstupujeme na Zámeckém náměstí a vtrhneme do informačního centra. Dále procházíme kolem zámku do parku, přecházíme Dyji po mnoha mostcích, míjíme akvadukt a umělou jeskyni. Obdivujeme šíři kmene jednoho stromu, který bychom neobejmuli ani plným počtem nás výletníků. Po chvíli vidíme v dáli minaret, se kterým se někteří fotí. Já tedy ne, snad abych neurazil ateisty. Raději u něho zasedáme u stánku a spočinem. Dáme nějakou tu tekutou pochutinu. Pokračujeme dále, míjíc skupinku místních námořnic hrajících petang. David jim ochotně radí a povzbuzuje je. Slečny by jej rády zapojily do hry, ale nedá se nic dělat. Výprava musí pokračovat. Začíná pozvolna krápat, až se docela rozprší, ale už vycházíme kolem jízdárny z parku ven, tak se schováme v nejbližší zahrádce restaurace U Lukášků. Déšť po chvíli přestává a tak jdeme na autobus, který nás zaveze do Břeclavi. Jízda s ním je dosti strastiplná. V Břeclavi je dopravní špička, takže jsme v koloně, která se pohybuje tak, že nás předcházejí chodci po chodníku je to tak zajímavé, že já a Viktor klepeme špačky. Konečně vystupujeme a míříme ke zdejšímu zámku a zámeckému pivovaru. Zámek moc udržovaně nevypadá, ale to nás nerozhodí. Objevujeme restauraci Pod Zámkem.Je tu skvělá obsluha! Mají tu velký výběr piv a pálenek. Napadá nás , že neochutnat by mohlo urazit hostitelku. Viktor je tak unešen, že si objednává panáka do dvoudecky. No, rozhodí to i servírku, která již jistě zažila ledascos. Byl to přeblebt. Nejsme Rusáci a pálenka se do sklenek na víno přece jenom nenalévá. Zbývá cesta na vlak, který nás doveze do Valtic. Cestou na něj se posilujeme v místní kebabárně Istanbul. Šouráme se na vlak, ze kterého vystupujeme U Pumpičky. Viktor, Milan a já jdeme na autobus do Hlohovce. Zbytek party uznal, že dnešních 14 km je málo a tak míří ještě do žáru velkoměsta Valtic.
Sepsal: Martin Lavinger
Čtvrtek
Na letošní dovolené jsme se sešli 3 dopisovatelé, takže na mě přišla řada až dnes a budu sepisovat zážitky z posledních tří dní. Vstáváme až kolem osmé, někteří snídají na chalupě, další jdou do osvědčeného bufetu. Příprava na dnešní výšlap se protahuje, únava některých kamarádů se projevuje, nevidím žádné nadšení. Konečně nasedáme do auta a následuje přesun do Pavlova. Řidič David a navigátor Milan nás bezpečně převážejí do místa určení. Ve vsi necháváme auto u kempu a vyrážíme do akce, směr Dolní Věstonice. Hned na začátku komplikace – silnice zavřená i pro cyklisty a pěší. Říkáme si, že to v místě opravy obejdeme a užíváme si pochod po prázdné komunikaci. Ovšem, zrada. Přicházíme k zátarasu, který nejde obejít, z jedné strany stráň a plot, z druhé sráz k vodě. Nezbývá než se kousek vrátit a sešplhat po srázu k přehradě Nové Mlýny. Zde hned u vody vede cestička. Než se k nám připojují ostatní kamarádi, stačí David vyzpovídat osamělého rybáře. Dozvídáme se, že silnice je uzavřena již delší dobu z důvodu sesuvu svahu a hned tak jí zřejmě neotevřou. Pokračujeme kolem stanů a karavanů do Dolních Věstonic. Hned na jejich začátku se občerstvujeme v kempu, který má solidní bistro. Ovšem protože čas přímo letí, jdeme k rozcestníku, od kterého po žluté turistické značce radostně stoupáme do kopce. V panujícím vedru to není žádná sranda, ale nakonec se doplazíme ke zdejší dominantě zřícenině hradu Dívčí hrady. Na hradbách odpočíváme a díváme se po okolní krajině, výhled je opravdu skvělý. I když je všední den potkáváme dost turistů. Po krátké pauze pokračujeme dál. Chvíli jdeme po rovině, ale po chvíli opět stoupáme. To je radosti. Konečně přicházíme k nedávno otevřené vyhlídce u vysílače na vrcholu Děvína. Rozhled je zase parádní. Nyní již následuje sestup po zelené turistické značce. Ani při klesání není pochod odpočinkový, spousta kamenů na cestě chůzi znepříjemňuje. Dole pod kopcem odpočíváme, a když se zvedneme na další cestu, vede nás značka zpět do kopce. Někteří kamarádi nadávají a ptají se, zda nejdeme špatně. Bohužel pro ně, nejdeme. Naštěstí je výstup krátký a poté již jdeme po vrstevnici až k rozcestníku s názvem Nad schody. Odtud sestupujeme po žluté turistické značce do Pavlova. Nyní je již cesta lepší a pohání nás i vidina konce dnešního výšlapu. Ve vsi nacházíme solidní hospodu, kde pojíme a hlavně uhasíme žízeň. Dělíme se na dvě skupiny. Jedna (já, Milan, Martin II.) jde napřed podívat se do archeoparku, druhá (David, Jára, Zbýňa) odpočívá a dívá se na fotbal v televizi. Archeopark je zajímavý, vidíme např. mamutí kosti či hroby našich předků. Navíc je zde příjemný chládek. Po prohlídce se Milan a Martin II. vracejí ke druhé skupině na víno a já čekám u pivka v kempu Jupiter. Ve skupince cyklistů postávajících u silnice poznávám Danu, pokecáme a domlouváme podrobnost jejího odvozu do Ústí nad Labem. Má štěstí, místo v autě je, vejde se i s kolem. Po skončení fotbalu přicházejí kluci a my se přesouváme na chalupu. Lachtani se osvěžují v bazéně, ostatním stačí sprcha. Následuje odpočinech a posezení u lahvinky se společenskou konverzací. K večeru poprvé za celou dobu dovolené prší, sice asi jen 20 minut, ale hned je lepší vzduch. I dnešní den se vydařil, ve vedru jsme ušli 13 kilometrů, viděli dost zajímavého a všichni přežili ve zdraví.
Dívčí hrady: dnes mohutná zřícenina, odkud se nabízí krásný výhled do celého okolí, byla založena kolem roku 1222. Hrad sloužil k ochraně zemské cesty z Rakouska do vnitrozemí a byl nazýván Dewiczky. Po kolonizaci německým obyvatelstvem byl později známý jako Maidberg nebo Maidenburg. Ještě na konci 18. století na hradě žil hlídač, po jeho smrti byl zcela opuštěn.
Děvín: je se svými 550 m n. m. nejvyšším vrcholem Pavlovských vrchů a zároveň národní přírodní rezervací a jádrovým územím CHKO Pálava a BR Dolní Morava. Na vrcholu Děvína jsou dvě oddělené šupiny ernstbrunnských vápenců, mezi nimi leží vápnité jílovce a glaukonitické pískovce klementského a pálavského souvrství svrchní křídy.
Dolní Věstonice: Obec se nalézá severně od Pavlovských vrchů (Pálavy) asi 10 km na sever od Mikulova na jižním břehu Novomlýnských nádrží. Téměř celou východní část obce tvoří Sklepní ulice s původními i nově vybudovanými vinnými sklepy. Vinařství má v obci tisíciletou tradici. Území obce bylo osídleno již od pravěku, jak dokládají četné archeologické nálezy zejména z doby lovců mamutů (stáří asi 30-25 tisíc let), které jsou zpřístupněny veřejnosti v zdejším archeologickém muzeu. Jedním z nejvýznamnějších zdejších archeologických nálezů je nepochybně plastika Věstonické Venuše, objevená již roku 1925. Od 1. července 2008 je naleziště zapsáno mezi Národní kulturní památky ČR.
Pavlov: Od roku 1995 je obec chráněna jako vesnická památková rezervace pro soubor staveb lidové architektury – domů s barokními štíty řazenými vedle sebe kolmo k protáhlé stoupající návsi. Součástí rezervace je i Česká ulice – řada renesančních a barokních nadsklepních vinařských domů s jádrem z 16. – 17. století. Na okraji Pavlova, v místě, kde se rozkládalo sídliště z období mladého paleolitu a které bylo v roce 2010 prohlášeno za národní kulturní památku, vznikla moderně pojatá terénní expozice - archeopark. Ze země vystupující asymetrické bílé věže se podobají skalám, jež se tyčí na svazích Pálavy. Už jen stavba archeologického parku je jedinečná. Výstavní prostor je prakticky celý skryt v terénní vlně. Návštěvníci se zde mohou projít kolem odkryté částí skládek mamutích kostí, ponechané po archeologickém výzkumu přímo na jejím původním místě. Expozice, začleněná do moderně pojaté architektury, představuje zájemcům osídlení našeho regionu v době před 25–30 tisíci lety, zajímavou a bohatou materiální kulturu lovců-sběračů, včetně četných příkladů vyspělého umění, rituálů a pohřebního ritu. Archeologická a antropologická naleziště na svazích vápencového hřebene Pálavy (Pavlovských vrchů) představují v celoevropském měřítku jeden z nejvýznamnějších sídelních areálů, jaké moderní Homo sapiens v období před 30 tisíci lety v Evropě vytvořil. Pod příkrovem vápnitých spraší, které sem větry ledové doby později navály, se uchovaly půdorysy sídlišť, ohniště, zbytky dílen, doklady výroby a kosterní odpad z masité potravy (skládky mamutích kostí a dalších zbytků fauny). Mezi nejcennější objevy patří kostry samotných lidí, doklady nových technologií, které použili právě zde vůbec poprvé, a konečně i umělecké předměty dokládající jejich estetické cítění.
Pátek
Když ráno vstaneme, zjišťujeme, že je zataženo. Dnes hlavní plánovač Milan připravil výlet do okolí obce Hustopeče. Měli jsme si projít Mandloňovou stezku a vykoupat se v místním aquaparku. Koupání operativně škrtáme, což některým kamarádům vůbec nevadí a na výšlap můžeme vyrazit později. Získaný čas většina využívá k odpočinku. Konečně velitel akce zavelí, my naskáčeme do auta a přesouváme se do Hustopečí. Trochu nás překvapuje hustší provoz, který se vysvětluje místními závody silničních vozů, které se konají tento víkend. Propleteme se na okraj obce, kde u krematoria necháváme auto. Zbýňa, který se necítí nejlíp, zůstává v nedaleké restauraci, my ostatní vyrážíme do akce. Hned začátek trasy nás žene do strmějšího kopce. Ovšem mi již máme něco našlapáno, takže po chvíli funění jsme nahoře. Kousek cesty kolem nekonečných sadů meruněk a jsme u rozhledny. Rozhled je parádní. Po dostatečném porozhlédnutí si čteme na informační tabuli zajímavosti o zdejší historii pěstování mandloní. Abychom jen neseběhli k autu, ale protáhly si dostatečně nohy, naplánoval Milan procházku po naučné stezce zvané příznačně Mandloňová. Procházíme se po návrší, kde kromě dvou menších mandloňových hájů vidíme jabloně, třešně a hlavně meruňky. Scházíme k rybníku s názvem Přední a kolem ranče Valkýra přicházíme na do obce Hustopeče. K autu to máme již jen kousek. V restauraci Zátiší se občerstvujeme (překvapivě točí Březňáka od nás). Do auta nasedáme již se Zbýňou a míříme na chalupu, kde po kratším odpočinku a očistě je naplánováno posezení ve Valticích. Martin je v kondici, nechce odpočívat, a proto vyráží jako předvoj napřed autobusem do Valtic. My ostatní ho posléze následujeme autem, kdy se David obětuje a nebude pít alkoholické nápoje. Stejně ho zítra čeká daleká cesta domů, alespoň bude odpočatý a fit. Martina, který si prošel městečko a poctivě doplňoval tekutiny, potkáváme nedaleko náměstí a společně si jdeme sednout do osvědčeného obchodu s vínem, který má zahrádku a spoustu vín na ochutnání. Po nějaké době, se přesunujeme do tzv. Vinné pohotovost. Zde si někteří dáváme steaky a ochutnáváme víno. Jedná se spíše o bistro než restauraci a Davidovi se zde moc nelíbí. Přesunujeme se tedy do keltské restaurace Avalon. Zde se nají i zbytek naší party a po kratším posezení míříme zpět na chalupu. Zde si ještě největší vytrvalci posedí u šampusu a doutníčku, zakončují dovolenou. Dnes jsme našlapali jen 9 km, přeci jen se blíží konec dovolené a síly ubývají. Nakonec i přes ranní zataženou oblohu nesprchlo a byl celkem pařák.
Hustopeče: město v okrese Břeclav v Jihomoravském kraji, 30 km jižně od Brna, v národopisné oblasti Hanáckého Slovácka. Žije zde téměř 6000 obyvatel. Oblast je osídlená už od prehistorických dob, první zmínka o Hustopečích je z 1. poloviny 13. století. Dnes leží na dopravním tahu mezi Brnem a Bratislavou v úrodné a klimaticky teplé oblasti s tradicí pěstování vína a ovocných stromů. Hustopeče byly v 18. století největší vinařskou obcí na Moravě
Rozhledna Hustopeče: Volně přístupná dřevěná rozhledna s ocelovým točitým schodištěm byla postavena v letech 2011-12. Její celková výška je 17,4 m. Stavba je umístěna na okraji mandloňového sadu. Architektonickou část rozhledny navrhl architekt M. Novák, technickou část A. Olšina. Z rozhledny můžete shlížet na město Hustopeče, Pálavu nebo vodní nádrž Nové Mlýny.
Mandloně: Historie pěstování mandloní na našem území sahá až do 17. století, ale první rozsáhlé sady byly vysazeny až ve snaze o soběstačnost socialistického hospodářství v roce 1949 na svazích v okolí Hustopečí. Mandloně totiž potřebují slunečné, dobře chráněné stanoviště v teplých polohách. V době největšího rozmachu v šedesátých letech dvacátého století rostlo v Hustopečích okolo 50 000 stromů na 185 hektarech. Hustopečské mandle nechyběly v žádné čokoládě tehdejší továrny na cukrovinky Zora Olomouc. Postupně však mandloně začaly ustupovat perspektivnějším meruňkám a sady se zmenšovaly - zůstaly pouze dva a po listopadu 1989 přestal být zájem i o úrodu z těchto sadů. Dnes je totiž levnější mandle dovézt - jejich pěstování je poměrně náročné. Oba sady s celkem asi 850 stromy zabírající rozlohu tři a půl hektaru zůstaly tedy nevyužívané a neudržované. Zanedbávané nekvetly a nepřinášely žádné plody. Naštěstí se podařilo prosadit dobrou věc - v roce 2009 se tyto sady patřící společnosti Nestlé podařilo městu Hustopeče odkoupit a zahájit jejich obnovu. A stromy obsypané na jaře růžovými květy tak snad zůstanou i nadále potěchou pro oči.
Sobota
A je to tady. Dovolená končí a nás čeká cesta domů. Vstáváme brzy, balíme a lehce poklízíme. Na devátou hodinu přijíždí majitel chalupy a přebírá si objekt. Platíme za zkonzumované víno a další láhve bereme jako ochutnávku domů. Ještě chvíli pokecáme o všem možném s pronajímatelem, loučíme se a odjíždíme. První zastávka nás čeká v Zaječí, kde nabíráme Danu, která zde končí pobyt (ve stejném termínu jako my v okolí Zaječí absolvovala cyklistickou akci). Pokračujeme tedy v sedmi. V Brně se dostáváme do kolony a popojíždíme krokem. Nějakou dobu se takto vlečeme, naštěstí se nakonec rozjíždíme normální rychlostí. Jak se dozvídáme později, zrovna na dnešní sobotu začali silničáři opravovat spoustu silnic v okolí Brna a auta stáli díky uzavírkám všude. Valíme to po dálnici až ke sjezdu do obce Polná. Zde Milan naplánoval oběd s návštěvou symbolického hrobu Anežky Hrůzové. Nejdříve se vypravujeme tam. Nacházíme ho snadno, prohlídneme si i okolí a pokračujeme do centra obce. Hledání solidní restaurace, kde bychom se najedli, se ukazuje složitější, než Milan čekal. Z restaurace U Hilsnera se vyklubala pizzerie, což nám nevyhovuje. Po pivku tedy pokračujeme dál. Na místním náměstí není žádný solidní podnik. Někteří z kamarádů si dávají nudle v bistru u Vietnamců, ostatní se na radu místních vydávají do restaurace na zámek. Podnik nic moc, navíc jídel jen pár. Přesto se najíme, nic lepšího už se nikomu hledat nechce. Po občerstvení pokračujeme v cestě. Při jízdě se nic zajímavého neděje. Ještě máme jednu zastávku (toaleta, káva a protažení nohou) a již jsme v Ústí nad Labem. Když vysazujeme u nádraží Milana a Martina II., začíná pršet. Při vysazování Dany se déšť mění v pořádný slejvák, to je panečku přivítání doma. Čekáme v autě, než to nejhorší přejde a teprve potom vyndáváme kolo a loučíme se s Danou. Járu a Zbýňu též vezeme až před dům, prší již jen lehce. Já pokračuji s Davidem do Trmic, kde přesedáme do svých aut, a letošní dovolená je u konce. Dnes jsme absolvovali vyčerpávající a dlouhou cestu domů, při které jsme našlapali jen cca 3 kilometry.
Polná: je historické město na východě Čech v kraji Vysočina, v okrese Jihlava, 14 km severovýchodně od Jihlavy, 17 km jihovýchodně od Havlíčkova Brodu, 20 km jihozápadně od Žďáru nad Sázavou a 35 km severozápadně od Třebíče. Žije zde asi 5 tisíc obyvatel. Historické jádro města je městskou památkovou zónou. V roce 1899 došlo k vraždě devatenáctileté Anežky Hrůzové v nedalekém lese Březina. Z vraždy byl obviněn polenský židovský mladík Leopold Hilsner. Soudní proces s ním probíhal 12. – 17. září téhož roku a budil na svou dobu obrovskou pozornost (později se o celé události mluvilo jako o hilsneriádě). Podle výpovědi obyvatel Polné z předběžného vyšetřování se Hilsner v den vraždy setkal s dalšími dvěma Židy, s kterými byl toho dne viděn a u kterých obžaloba dospěla k závěru, že se jednalo o spolupachatele. Ti nebyli dopátráni, ale Hilsner byl v zářijovém procesu shledán vinným (12 hlasy z 12) ze spoluúčasti na vraždě. Po Hilsnerově odsouzení se v aféře angažoval i budoucí prezident ČSR Tomáš Garrigue Masaryk. 11. prosince 1899 navštívil TGM Polnou - inkognito. Hilsner byl krátce nato propuštěn, ale brzy přišel druhý proces, ve kterém mu byla vina potvrzena nejen za Anežku Hrůzovou, ale i druhou dívku z Horní Věžnice, Marii Klímovou, jež byla zavražděna o rok dříve, v roce 1898. Obě vraždy neměly motiv ani loupežný ani sexuální – byly označeny za rituální.
Malé vyhodnocení dovolené
Oddílová dovolená na Jižní Moravě, přesněji v Lednicko – valtickém areálu skončila. Na několika řádcích bych rád provedl její krátké vyhodnocení. Ubytování bylo dobré, oproti loňsku přímo luxusní. Počasí vyšlo a až na nemoc Zbýni (ale ten jí měl již při příjezdu) jsme všichni přežili ve zdraví. Milana chválím za pečlivou přípravu výšlapů, stále bylo kam chodit. Ovšem největší pochvala a dík náleží Davidovi. Ten zajistil den dovolené navíc, koupil všem pěkná trička a spolehlivě nás zavezl nejen na místo dovolené a zpět, ale vozil nás i po všech výšlapech. Je to oddílová opora, která má největší zásluhu na tom, že se dovolená vydařila. Takže brácha dík. Protože jsme měli letos k dispozici den dovolené navíc, podařila se nám našlapat rovná 100 kilometrů. Byly jsme ovšem v rovinaté oblasti, takže to byla takřka povinnost. Dalo se klidně našlapat i o pár kilometrů víc a pokořit rekord z roku 2007 (Bedřichov v Jizerských horách – 108 km). Chyběla však pevná vůle a kondice. Hlavně nesmíme usnout na vavřínech a myslet si jak jsme dobří. Stále vidím v přípravě na dovolenou a přístupu k pochodům na ní u kamarádů rezervy. Musíme využít toho, že jsme relativně zdraví a chodit co nejvíce. Určitě přijde dovolená, kdy budeme rádi, že se projdeme jen v nejbližším okolí chalupy. Samozřejmě doufám, že ta doba je ještě daleko. Mějte se všichni fajn a na nějaké oddílové akci ahoj.
Sepsali: pátek – neděle Milan
pondělí – středa Martin II.
čtvrtek – sobota + vyhodnocení Vik
