Sedmihorky podruhé

Účastnice : Pavla, Líba, Lenka, Ivetka, Hanka, Lucka, Natálka

Druhý ročník holčičí dovolené

Den první:

Sedm statečných žen a dívek se žene vstříc dobrodružství do smutkem ohrožené vsi Sedmihorky, kde již rok truchlí a vzpomínají na naši loňskou výpravu. No aby ne, tolik srandy ještě nezažili. Na nádraží se scházíme včas, avšak fronta na jízdenky se táhne a tak sotva nakoupíme, vlak již stojí ve stanici a já se tak těším, že si málem na schodech zlomím nohu. Více či méně objemná zavazadla úspěšně vytáhneme do vlaku a hurá jedeme.  Avšak ouha, vlak stále stojí a nemá se k odjezdu. Sanita nám odváží průvodčí, kdoví co se stalo, avšak to co nám dali náhradou je k popukání. Při kontrole jízdenek se pán ptá, kde že to vlastně jsou ty Sedmihorky a že by hned jel s námi a k tomu nám patřičně naše jízdenky oslintá. První salva smíchu otřásá celým vlakem a v tomto duchu vlastně pokračujeme až do konce dovolené. Povídání, hry, smích a čekání na Všetaty, které nám i letos někdo prostě přestěhoval. Dotazem zjišťujeme, za jak dlouho tam budeme a uslintaný průvodčí nám sdělí, že tak za 7 minut. Jdeme tedy pomalu ke dveřím a po 10 minutách prostě zkonstatujeme, že jsme narazily na lháře. Ovšem budiž mu přiznáno malé plus, když mi vynesl kufr.  Pár minut si počkáme na další spoj a vyrážíme směr Turnov. Při vystupování si pomáháme vytáhnout zavazadla a Lenka ochotně pomáhá Ivetce s taškou ,ta se jí ne a ne pustit a tak jí Lenka prostě vytáhne i s tou taškou. Uf ,ulevilo se nám, ke zranění naštěstí nedošlo. Smích. Společně s tlupou dalších přestoupíme na poslední spoj a po chvilce jsme na místě. Zatímco my ostatní se lopotíme s batožinou, Pavle, mající zavazadlo ze všech nejlehčí pomáhá jakýsi mladík, no máš to u nás. Již z loňska víme, jak to v kempu chodí a tak žádné zdržování, vezmeme klíče, rozdělíme chatky a začíná „dovolenkový“ program. „ Program jsi nám připravila pestrý, ale kdy budeme odpočívat?“. Tak to je dotaz do pranice, no přece doma. Vybalit, převléknout, rychlý obídek  a pro změnu zase hurá na vlak, čekají nás Trosky. Jedeme do Ktové a od nádraží pěkně po rovince pohodová cesta, jen si to užijte děvčata ,však to nebude dlouho trvat. Po chvilce začíná cesta stoupat a stoupat. Převýšení je značné a tak v odpoledním vedru funíme do kopce. Prohlédneme si Trosky, děti poučíme, jak se jmenují věže a svěže se přesuneme do hospůdky. Kdo by to čekal, malinovka, káva a nanuky. Pár pohledů do okolní krajiny a směr Borek pod Troskami. Cestou se kocháme. Panoramata jsou nádherná a nacházíme i obrovský hřib. Bohužel dřevěný. Času dost a tak si na začátku vsi sedneme ke stánku s občerstvením a zde si již dopřáváme pivko, vínko, čaj a rakvičky. „Co jsme komu udělaly“? Obsluha tragická, pán vlezlý, drzý a nepříjemný. Raději dopijeme a jdeme. Třeba cestou narazíme na lepší materiál. Silničáři v pilné práci a tak se rozhodneme, že ten parní válec prostě předběhneme. Jo, podařilo se. Vyfotím si ho na památku. „Hanko, on za náma pořád jede, asi se naštval, že si ho fotila a teď nás chce přejet“ dí Lucinka. Na nás nemá, nasadíme tempo a utečeme mu. Další blb. Přes cestu stojí náklaďák se štěrkem a místo, aby počkal, než přejdeme, začne prostě štěrk sypat,  nevadí, nám jenom jede vlak a tak vlastně můžeme počkat. Z nádraží je krásný pohled na Trosky a tak se do příjezdu vlaku kocháme. Unaveny se vracíme do chatek, dáme rychlou sprchu a večeři a může začít večerní program. Avšak ouha po chvilce se rozprchneme a prý „jdeme spát“ tak tohle v programu nebylo. Na nás v chatce čeká z loňska Gregor a ten druhej, tak s nimi ještě chvilku laškujeme a pomlouváme Mrakomora, který se pomalu ujímá vlády. Dobrou.

                                                                                             Nachozeno 7 km

Den druhý:

Pokaždé, když probudím se do kalného rána, podívám se z deštivého okna ….. .  Chčije a chčije, inu pan Komárek. Přesně tak, Mrakomor se nás prostě nebojí a dál vládne a to si ještě přizval na pomoc pána hromu a blesku. Na nás jsou stejně krátký. V 6 hodin usedám ke stolu a operativně měním program, však já Ti Mrakomore ukážu, kdo se bude smát naposled. Do skal to dneska nepůjde a tak zajedeme do Jičína za Rumcajsem. Počasí, že by psa nevyhnal a i přes to je na nádraží dobrých 60 lidí čekajících na vlak s kapacitou 50 cestujících. Kupodivu se všichni vejdeme a my šťastně usedáme a radujeme se, že máme i místa k sezení, avšak jen do chvíle než přijde průvodčí „ v Rovensku se přesuňte do přední soupravy, tahle část se odpojuje“ tak to nám nevyšlo. Štěstí však stojí při nás a i v přední části si najdeme místa k sezení. Ovšem když na další zastávce hodlá nastoupit dalších asi 50 lidí, začíná to být zajímavé. Jičín, hurá. Vystupujeme a jdeme do centra, třeba potkáme Manku a Rumcajse. Na náměstí se najíme, jídlo všelijaké, ale celkem poživatelné. Rumcajsova galerie popravdě nadchne víc dospělé něž děti, no a co, tak jsme se vrátily do dětských let. Střídavě prší a neprší a tak se po Cipískově stezce vydáme prohlédnout město. Vedení se ujímá Líba s Natálkou, „my vás povedeme“, dobrá , sice ztratily Cipíska, ale nakonec jsme cestu společně našly. Za odměnu si dáme kávu a dortík a čekáme ,než se přežene ta slota,  co panuje za okny. Déšť ustává a tak raději vyrážíme. Ještě nakoupíme zásoby a jdeme na nádraží. Čekání si zkracujeme povídáním, zpíváním a nechybí ani hry. Co na tom, že bavíme celé nádraží. Smějeme se, až nám tečou slzy. Pavla Natálce pošeptá tajemství, načež Natálka chviličku rozpočítává a pak zařve „ je tady ještě někdo kdo se může počůrat“  tak a teď to vydržte. Myslím, že i mladík, který nás celou dobu sledoval, měl co dělat. Mrakomora jsme obelstily a po příjezdu do chatek nás po tvářích hladí nesmělé sluneční paprsky. Sprcha, káva a svačinka. Je brzo a tak si zajdeme k rybníku, když je tak hezky. Děti se konečně dočkají, ale na koupání to není a tak alespoň blbnou na pláži a dospěláci se houpou a pozorují „cvrkot“ v kempu. Zase žádný použitelný materiál. Procházíme kolem chatek, karavanů a stanů, pro nás toto ubytování již není, máme rádi pohodlí a myšlenka na to, že příští rok pojedeme stanovat, je vzápětí zamítnuta. Líba si asi dala malou svačinu, neboť v momentě, kdy uzřela pána nesoucího špekáčky na oheň, dostala chuť a běžela za ním, že si kousne. „Jdu za ním a počkám si, až je opeče, pak mu jeden vezmu“. Nevzala. Ani pokus šťouchnout jiného pána deštníkem nevyšel. Zaslechneme z dáli hudbu a jdeme omrknout co se děje. V lázních se chystá nějaký koncert, ale zatím je postavené pouze podium a účinkující nikde. Posilníme se tedy panáčkem griotky a ploužíme se do chatek. Pořád slyšíme hudbu a zde přichází na řadu opět deštník. Líba předvádí, jak cvičí mažoretky, avšak potvora deštník nechce spolupracovat. V nestřeženém okamžiku bací Líbu do hlavy. Že se nestydí a takové to bylo hezké představení. Náš smích jistě přehlušil i reprodukovanou hudbu, to se prostě nedá vydržet. „Mám klíště“ křičím, „kde“ ptají se ostatní a na zádech mi visí Natálka. Výbuch.  Ještě nahlédneme k bowlingu a hybaj do chatek, kde se nám chladí vínko, na které se celý den těšíme. Slabší kusy odpadávají, jen já s Líbou statečně držíme stráž u vína až do půlnoci a že je o čem povídat. Na tenhle večer se jen tak nezapomene.

                                                                                      Nachozeno 10 km

Den třetí:

Sliby se maj plnit nejen o vánocích. A protože jsem slíbila jak Riegrovu stezku, tak Besedické skály, což mělo být rozděleno na dva dny, tak kuji pikle, obvyklé i neobvyklé. Jak toto skloubit do jednoho dne ?  Kde je dobrá vůle jde všechno. Dnešní den se musíme rozdělit, neboť trasa je dlouhá a tak se Ivetka s dětmi vydává na Hrubou Skálu a na Valdštejn a ostatní do Spálova, kde je dnešní start. U cedule ukazuji Pavle ,kudy se půjde. „Si děláš prdel ne, pojďte sem, viděly jste to“ ? Kdo na Riegrovce byl, ví o co jde. Krásná dřevěná lávka nad řekou. Pohodová cesta kolem Jizery se v určitých úsecích mění na nebezpečnou. Po dešti je zde kluzko, ale ani překážky v podobě popadaných stromů nás nezastaví, to by bylo, aby nás taková maličkost zastavila. Užíváme si slunečného dne a krásných vyhlídek na řeku a v jeden moment zahlédnu onu zmiňovanou lávku a jde do tuhého. Ale jsme holky statečný a všechny ji bez problémů přejdeme. Na ferratu na protějším břehu nikoho nenutím, stejně je obsazeno, lezou tam děti. U rozcestníku opět operativně měníme plán, oběd v Semilech nebude a jedeme rovnou do Malé Skály -na druhou část výpravy. Přímo u řeky si najdeme stánek, kde poobědváme a opět jsme nuceni snášet vlezlého pána, který se s námi snaží zavést hovor. Ani náš nezájem ho neodradí. Ach jo. Raději se tedy vydáme na cestu. Po chvilce se začne cesta stáčet do kopce a to tak, že hodně. Převýšení je značné a tak se v potu tváře doškrábeme nahoru. Zvládly jsme to, i když já jsem měla chuť to v polovině vzdát. Nevzdala a dobře jsem udělala. Procházíme mezi skalami a vyhlídkami, je tu krásně, kolena trpí, ale nevadí. U Kalicha si dáme oblíbené malinové pivo, tentokrát  nealko a jelikož čas tlačí musíme dál i když se sedí příjemně. Poslední vyhlídka je vrch Sokol a v dálce vidíme, že pán hromu a blesku se zase o něco pokouší, ale tu radost mu neuděláme a nečekáme, až se k nám přiblíží a raději klesáme směrem k nádraží. Značně unaveny si rády sedneme a čekáme na vlak. Pokud nebude bezbariérový, nevím, nevím, jak se do něj dostanu. Cestou si slibujeme, že v motelu si dáme k večeři za odměnu nějakou pořádnou „prasárnu“. Odpočineme si, osprchujeme, dáme kávu a jdeme jíst.“ My vám ty medaile přivezeme“, za odměnu a za statečné šlapání je od nás děti dostanou již na místě, jen na Ivetku stojící v řadě se nedostalo.  Ale ouha, i kuchař je tentokrát proti tomu, abychom se najedly a naservíruje nám pokrm zcela spálený. Nejde mi na rozum, jak toto vůbec někdo může z kuchyně vydat a tak pokrm vracíme a jako vrchol největší „prasárny“ si dáme ze zásob ledový salát a tuňáka,  dietka taky neuškodí. Ještě chvilku posedíme, ale letos se k nečasům přidala i paní zima a tak se odebíráme do pelíšků trochu se zahřát. Na chlapy letos prostě nemáme štěstí. “ S tímhle materiálem se pracovat nedá „.

                                                   Nachozeno: Ivetka, Natálka a Lucka 10,5 km

                                                                          Ostatní  15 km

Den čtvrtý: odjezd

Za rok se sejdeme, sejdeme se zas, ovšem na jiném místě. Kufry sbaleny a tak opouštíme chatky a hurá na nádraží. Přesuneme se do Turnova, kde si hned u nádraží najdeme restauraci Albion. Prostředí hezké,  sedí se příjemně. Jídlo chutné, konečně jsme se najedly. A aby toho nebylo málo, na rozloučenou si dáváme čokoládový pohár. Mňamka. Nedá se nic dělat je třeba jít, neboť vlak už houká a v kopci je pomalej. Usedáme do prázdného vagonu, ale zanedlouho se vlak začne plnit. Poohlédnu se po ostatních a vidím, že únava je znát, bylo to náročné a já přiznávám, že vyspávání na dovolené prostě netoleruji. Přeci jen, když jsme si to zaplatily, tak to neprospíme, kde já už tohle slyšela. Klasika, ve Všetatech má vlak  zpoždění. Počkáme tedy o pár minut déle. Protože máme místenky, najdeme si vagon,  avšak kupé je neoznačeno. Naštěstí je prázdné. Dotazuji se průvodčí, nebo lépe řečeno čarodějnice, protože přesně té se podobá, proč nemáme označené místenky a z odpovědi moudrá nejsem. Nevadí, sedíme. Děti jsem naučila tleskací a zpívací hru „ O natasia gloria“ a Natálka mající v ruce párek si jí chce zahrát s Ivetkou a teď jedna výchovná na závěr. „ Dej si ten párek do pusy, když chceš tleskat a zpívej tu písničku a nemluv s plnou pusou“. Ach, jak jsem ráda, že už nejsem dítě, neboť co si z toho vybrat, netuším. V Litoměřicích se loučíme s Pavlou. Domů to má co by kamenem dohodil a zbytek došel pěšky. V Ústí jsme již netrpělivě očekávány a tak ještě nezbytné loučení a trocha smíchu na závěr.

Děkuji všem za úžasnou dovolenou a děti moc chválím. Mějte se krásně a za rok zase.

                                                                                                                     Hanka 23.6.2016