O K O Ř

účastníci :  Lucka, Lucka L., Pítrs, Jára, Hanka, Líba, Terka, Jirka, Viktor, Pavla, 

                   Honza a Milan.

     Když jsem plánoval výlet na 2. července, nepředpokládal jsem tak hojnou účast, ale nakonec se nás ve vlaku sešlo jako apoštolů. Sraz v Ústí nad Labem, tradičně na nádraží.  Míříme na Okoř.   Předpověď počasí mě silně vyplašila a tak jsem narychlo naplánoval variantu B., okolí Nelahozevsi  a ve vlaku dal hlasovat. Většina byla statečná a odhlasovala původní trasu výletu. Dobrá tedy. Před nástupem do vlaku jsme potkali Danu (opět), která jede ovšem do Německa za dcerou. Ve vlaku nám drží místo Martin, který místo na výlet  jede do Prahy. Má tam jakési vyřizování. Místa statečně podržel, jede totiž dost lidí, ovšem čtyři místa jsou rezervována, v Lovosicích se musíme přeskupit. Přistupuje Pavla s Honzou, Ti si jízdenky koupili individuálně.   Cesta ubíhá zvesela, pro lepší náladu dává Jirka kolovat slivovici vylepšenou zázvorem. Kdo to nepije, pro toho   velitel oddílu namíchal „Čerta“. V Kralupech se loučíme s Martinem, a jelikož máme čas, jdeme se podívat po centru Kralup. V pekárně se pokoupí něco buchet, v řeznictví hovězí rostbíf a jde se do kavárny. Většinou si dáváme pivo – Zichovec. Světlé dojde, jsem nucen pít tmavý speciál. Jára a Petr se jdou ještě rychle podívat do nádražní restaurace, kde stále točí kultovní pivo Rychtář za neméně kultovních 12 Kč. Ve vlaku zabíráme celou zadní část vagonu a jedeme. V Otvovicích ukazuji zájemcům, kdeže to bydlí Lucie Bílá. Po  chvilce vystupujeme, jsou tu Zákolany. Nezbytné skupinové foto a jdeme. V Zákolanech se narodil prezident Antonín Zápotocký, má tu v parku dodnes sochu. Rychle vracím v COOPu láhev a pospíchám do kopce za ostatními. Cesta k Budči je lemovaná třešněmi, kdo chce, cpe se jimi. Po chvíli je Budeč  před námi. Je to historické místo, rotunda je nejstarší kamennou stavbou v zemi, číst a psát se tu učil sv. Václav. Moc lidí tu ale není. Průvodkyně sedí před boudou a čeká na zákazníky, vedle se na dece válí nějaká dvojice, co sem přišla hledat duševní rovnováhu. Náš hlasitý hovor ji asi z rovnováhy vyvádí, neb balí deku a odchází. My se vyfotíme, omrkneme rotundu i přilehlý hřbitov a pokračujeme v cestě. Udělalo se pěkné vedro, ještě, že jdeme částečně kryti stromy, podél Zákolanského potoka. Cestou míjíme několik bývalých mlýnů, podcházíme i veliký kamenný viadukt, po kterém stále jezdí vlaky. Obloha se počala zatahovat, fouká dost čerstvý vítr. Na Okoř bychom to snad do deště měli stihnout. Je pravda, že posledních pár metrů jsme běželi. Spustil se slušný liják, ještě jsme schovaní pod střechou u stánku s občerstvením. Když déšť polevil, šla se část turistů podívat na Okoř zblízka. S ohledem na počasí se rozhodneme výlet zkrátit a na vlakové nádraží dojet busem. Přeci jen by se šlo silnicí okolo polí, zmoknout by nikdo nechtěl. Autobus nás za 15 minut dovezl do Roztok. Jízda to byla divoká, házelo to se mnou tak, že jsem se jednou neudržel a svalil se na zem. Naštěstí se mi nic nestalo. V Roztokách v hospodě čekáme na příjezd vlaku a mám pocit, že se v ní nachází i juckebox. Na nádraží si beru do vlaku knihu, která je volně k dispozici v nějakém  nádražním knihovním fondu.. Alespoň tak jsem to pochopil. Vlakem popojedeme do Kralup, vystoupíme, posedíme v restauraci U Kohouta a následně se přesuneme na vlak do Ústí. Ve vlaku předvádím grotesku a hledám v batohu peníze, které jsem již dávno utratil za jídlo a pití. Omylem se dívám i do tašky spolucestující, kterou to zřejmě moc nenadchlo. Než mi dojde marnost počínání, jsme v Ústí. Loučíme se a zvesela se rozcházíme do svých domovů.

Dnes 9 km.