Homole u Panny

Účastníci:  Dáša, Líba, Hanka, Tereza, Lenka, Petr, Lucka, Eliška, Jirka, Viktor, Milan.

Na sobotu 5. listopadu jsem naplánoval kratší výlet okolím Litoměřic. Původně plánovanou Moldavu jsem posunul na teplejší období a dobře jsem udělal. Sraz na akci byl ve snesitelných 7.45 hodin před hlavním nádražím. Počasí se tvářilo všelijak, předpovědi se různily. Bohužel, těsně před odjezdem se dalo do deště. Ruda, který s námi byl na minulé akci a dnes přišel také, nás pozdravil a zároveň se rozloučil. V tomto počasí prý ne. Zbylých devět účastníků usedlo do autobusu a zamířilo směr Homole u Panny.  Hanka a Jirka vytáhli něco na zapití – budeme to při dnešním počasí potřebovat. Domácí likér potěšil, vymražený fernet – drsoň v termosce překvapil. Jirka počíná fotografovat. Po půl hodince pohodové cesty vystupujeme ve vesničce Homole. Upozorňuji na místní pidi geologické muzeum, myslivnu a hospodu ( zavřenou ) .  Déšť neustal, jdeme po silnici pryč z vesnice. Kdo má deštník, ten ho vyndavá, kdo ne, má smůlu. Jirka fotografuje. Pomalu si to šineme k odbočce na zříceninu hradu Panna, který tu stojí již od dob husitů. Bereme zavděk malým turistickým přístřeškem a svačíme.  A koho to nevidíme přicházet ? Velitel Viktor i s dcerou, kterou dnes hlídá. Dorazil za námi autem po vlastní ose. „Tak si připravte deset korun, budou se vybírat poplatky“ povídám. A opravdu. Všichni se smějí, ale  přes to zaplatili a šlo se dál. Potkáváme v mlze i skupinku houbařů, ti však míří jinam. Nahoru do kopce na Pannu  jdeme jen my. Cesta byla mokrá,kluzká a na samém vrcholu to bylo i mírně nebezpečné. Vidět nebylo zhola nic, ale alespoň přestalo pršet. Však bylo načase. Zpáteční cesta z kopce byla ještě „veselejší“, slyším jen  Lenku jak říká, „neválej se po zemi, kdo to má prát“. Kdo by to náhodou přeslechl, tomu to tlumočí Lucka slovy „táta upadnul“. Snad tedy mohu napsat, že Pannu jsme dobyli, většina poprvé. Jirka stále fotografuje. Viktor s Eliškou popojedou, ostatní popojdou, sejdeme se ve vsi Řepčice. Viktor bude dnes taková motospojka. Auto má spolehlivé za všech okolností. V Řepčici či v Řepčicích se scházíme, svačíme a plánujeme další postup. Dle mého popisu to vypadá, že svačíme neustále, ale je nás víc, tak si každý zobne, kdy má chuť. Nežereme tedy 10x za výlet. Viktor průzkumník pojede do Třebušína, ostatní pěšky za ním. Tak jdeme. Na stromech i pod nimi se válí spousty hrušek a jablek, o ovoce je tedy postaráno. Z fauny vidíme ovce a v Třebušíně i koně + jednu veverku – prý zablešenou.  Viktor nám jde naproti a hlásí, že jedna hospoda je zavřená a druhá otevírá až ve dvanáct hodin, ale prý nakukoval oknem a vypadá to tam dost smutně. Hotel na návsi má už taky po sezóně a vedle něj stojící turistická klubovna je vyrabované torzo.  Jedinou kulturu tak v Třebušíně představuje vietnamská večerka a nádrž na návsi s chcíplou rybou. Trochu smutné, když se nad námi tyčí kopec, kde býval hrad samotného Jana Žižky. No nic, Viktor usedá s Eliškou do vozu a jedou na průzkum do Ploskovic, my jako vždy pěšky za ním. Být tu David, jistě by Viktora poplácal a pravil mu „no konečně si dostal rozum a používáš auto“. Cestou pozorujeme již výše zmíněné koně z místního ranče, ale i nově vysázené hrušně a jabloně. Ani se nenadějeme a jsme v Ploskovicích. Viktor nám drží flek  v místním pohostinství. Ještě se cestou stavujeme v ovocnářství a někteří si kupují čerstvý mošt. Někteří ho i pijí a někteří ho pijí více.  Sedáme si do hospody, konkrétně do formanky, kde je prý tepleji. Objednáme si, ale než se nadějeme, přichází místní rodinka, usedá ke stolu a začne kouřit jako sestry  Bouvierovi ze Simsonových. Nedá se nic dělat, přesunujeme se do vedlejší restaurace, což nevadí, stejně nás obsluhuje jedna paní. Viktorovi prozradila, že co je po sezoně zámku, stačí na to sama. V létě je tu ale jinačí frmol.  Dámy si daly kuřecí vývar, ale podle protažených obličejů to nebyla nejlepší volba. Hanka se chce spravit dvojkou bílého, ale koukám, že ani to nebyla výhra v loterii.  Jako ocet, pravila. Ale pivo ušlo, grog též a ani na limonádu a hranolky jsem nezaznamenal stížnosti. Času jsme měli moře a tak jsme seděli a kecali. Každý se bavil po svém. Česalo se, masírovalo a probíhalo lakování nehtů. Jako v nějakém salónu. Viktor se dozvěděl co je to paletka. Před odjezdem autobusu jsme si ještě prohlédli zámecký park, kde se mj. natáčel např. Princ a Večernice a Jezerní královna.  Zaujal nás zejména páv. Naskakujeme do busu, Viktor do auta a jedeme do Litoměřic – sraz máme v cukrárně za náměstím.  Vystupujeme z autobusu a míříme k cukrárně.  Pítrs se mě ptá, kde je ta cukrárna a kdy tam už budeme. A je to tady. Mošt začal pracovat.  „Je to tahle ? Ne, až ta další – sakra já to nevydržím, musíš“…asi tak probíhal hovor. Do cukrárny vlítnul jako velká voda. Je tu plno, sedáme si, kde je zrovna místo. Čas máme dobrý, můžeme jet i pozdějším vlakem, navrhuji. Všichni kývali, ale jen jsem odešel na toaletu, byl odhlasován ten nejbližší vlak. Stejně to bylo houby platné, neb ČD měly jako obvykle zpoždění. Do Ústí jsme dorazili celí a zdraví a tak jde jádro party vše zhodnotit do Sahary, kde se k nám připojuje i Jára, který dnes jít nemohl, ale předestírá nám plány na další víkend. Dnešní mírně zkrácená verze výletu měla 12 kilometrů, což při počasí, které panovalo hlavně dopoledne, bylo tak akorát.

7. listopadu  Milan.