Jetřichovice

účastníci: Milan, Jára, Líba, Dáša, Lucka B., Ruda, Zdena, Monika a Hanka

Počasí v posledních dnech sice neskýtalo moc možností k výletům, jen zima a déšť, ale nevadí, na dnešní den jsem si počasí objednala. Je sobotní ráno 15. října a já juknu z okna a co nevidím „ono je fakt hezky“, takže hurá protáhnout nohy. Podle plánu se scházíme na nádraží a Dáša nám představuje kolegu z práce -  Rudu. Přivítáme se, jdu koupit jízdenky a šupky do vlaku. Asi nikoho nepřekvapí, že ještě než dosedneme, vyloví Dáša z batohu svačinu a začne baštit.“ Vždyť nás čeká dlouhá cesta, tak musím nabrat sílu.“ Pravda a tak i ostatní tahají z batohu zásoby. „Nestaví, nestaví ,vůbec nikde nestaví“ a tak jsme za pár minut v Děčíně. Dáša se ztrácí v krámku a dokupuje ještě něco sladkého na zub. „Dá si někdo koblihu? „ Nikdo. Před nádražím čeká Zdena s Monikou a vítají nás slovy „ No už jsme si myslely, že nikdo nejede“. Nasedneme do autobusu a dvě starší paní se nám snaží zkazit náladu slovy“ To jsme si tedy nesedly moc dobře“ asi se jim zdá, že jsme poněkud hlučnější. Po hodině jízdy vystupujeme a protahujeme ztuhlé nohy. Nezbytné foto a hurá do kopce. Procházíme kolem bývalé ozdravovny, kde se natáčel jeden z dílů Mordparty . Zastavujeme pod zříceninou hradu Falkenštejn, ale nahoru se nikomu nechce. „Dá si někdo koblihu?“ Nikdo. Pomalu jdeme dál a Ruda neustále tahajíc z batohu foťák, pořizuje snímky. Konverzujeme na téma houby. „Prý rostou, ale sbírat je nebudeme, kdo by se s tím tahal celou cestu“. Což nám vydrží přesně do nálezu první houby a poté se téma změní na „Přeci je tu nenecháme, když jich je tolik“ pravda a tak taháme tašky a sáčky a bude smáža. „Dá si někdo koblihu?“ Nikdo. Před Tokání uhýbáme do leva a za chvilku v dálce vidíme lavičky, Milan tedy přidá do kroku a sezení nám zabírá. Ještě že tak, neboť davy turistů houstnou a taky by chtěli posedět. Bez šance, jdou tedy dál, laškujeme s myšlenkou, že popoběhnem a zabereme jim i další odpočívadlo, ale nikomu se nechce, tak odpočíváme a doplňujeme energii. „ Dá si někdo koblihu?“ Tak já si tedy dám, nechá se Milan přemluvit. Řádně posilněni pokračujeme dál. Na Rudolfův kámen vylezou jen ti nejstatečnější, ostatní raději dole hlídají batohy.   „ To jste mi nemohli říct, že je to tak strašný? „ roztřeseným hláskem dí Lucka. Přepadá nás obrovská chuť na kafe, ach jo a to je to do nejbližší hospody ještě 7 km. Tak hurá dál. Konverzujeme, kocháme se a hle jsme u odbočky na Šaunštejn. Ani tam se nikomu nechce, neboť ho již v minulosti všichni navštívili a přeci jen chuť na kafe je stále silnější. Už jen jedna zatáčka a hurá hospoda. Naštěstí si všichni máme kam sednout, někdo si dá jídlo, někdo jen kávu. Já si dám raději hned dvě a dobře udělám, objednané latté je prostě děs. Skupina asi 16 lidí zabere všechny volné stoly a vzduch začíná být nedýchatelný a tak raději zavelím „Dojezte, dopijte a my počkáme venku“. Však si pánové také stihli dát jen jedno pivko. Sluníčko svítí, Milan s Járou se ujímají vedení a já zlomyslně zpovzdálí číhám a čekám, až odbočí starou známou cestou k Dolskému mlýnu. Vyšlo to. Vracím je tedy zpět a směřuji je na jinou cestu, o které nemají tušení, bylo to moje překvapení dne. U rybníčku zjišťujeme, že nám někdo chybí, ať počítám, jak počítám je nás jen 8. „ No ne z každého výletu se vrátí všichni, s nějakýma těma ztrátama se počítá“. Tak to tedy ne. Líbě připisuji 300 metrů,neboť se obětuje a jde hledat Rudu. „ Schovej ten foťák a dělej, jdeme“. Snad s námi ještě někdy půjde. Klesáme k Ferdinandově soutěsce a kolem řeky se blížíme k Dolskému mlýnu. Všímám si, že hovorná Lucka čím dál tím míň komunikuje a chuděra se občas zmůže jen na to „Jak je to ještě daleko?“. Už jen kousek, to dáš. Posílíme se železitou vodou ze studánky a kolem Starého mlýna pokračujeme do Jetřichovic. Do odjezdu autobusu zbývá ještě 20 minut a tak si jdeme dát do stánku jedno rychlé pivko. Moc nás není, neboť většina kamarádů notně zmožena sotva usedla na lavičku, odmítá vstát. Použití toalet odmítáme, no hrůza. Autobusů je zde víc než na Míráku a my si vybíráme jeden, kde kromě nás nikdo není. S úlevou se všichni usadí a lamentují na bolavé nohy, ani nějaké to zívání nechybí, nedivím se, byl to dlouhý a náročný den. V Děčíně se loučíme se Zdenou a Monikou a ještě si ujasňujeme, kolik ořechů vlastně chtějí. 5 kilo v pátek v 6. No není to zmatek? Měním to tedy na 6 kilo v pátek v 6, ať se mi to neplete. Souhlasí. Na nádraží jsme včas a čekáme na vlak, ale ouha 10 minut do příjezdu vlaku a najednou hlášení, že spoj byl zrušen. Nechápeme, ale nezbývá nám než si počkat další půl hodinu. Pokus o pivko v nádražní restauraci nevyšel, značka prý není dobrá. Konečně vlak, usedáme a do hovoru nám už moc není. Konstatuji, že dnešní výlet byl naprosto v pohodě a že snad nebudu mít ani o čem psát. „ No něco se určitě najde“. I koblihy se nakonec snědly. Ústí. Loučíme se s Járou a utahanou Luckou a ostatní jdeme akci hodnotit do Sahary. Vínečko bílé i rudé, jak to Milan nazval „Vinná smršť“. Povídáme a čas letí, nezbývá než se vydat domů. Ještě je potřeba udělat smaženici. Sice se nám nechce, ale musíme. Děkuji všem za krásný den, Lucku moc chválím a Těším se na příště.

                 Našlapáno 17  km

                 Zpracovala Hanka 20.10.2016