Rynoltice - Popova skála
Složení zájezdu : Dáša, Viktor, Michal, Pítrs, Pepa a Milan
Naše další oddílová akce se uskutečnila v neděli 4. září. Trochu jsem se obával abych na startu nestál sám, ale nakonec byla účast dobrá. Počasí taky vypadalo slušně, co chtít víc. Po sedmé hodině se scházíme před hlavním nádraží v Ústí. Michal, který jde dnes poprvé, přišel s Pepou, ale s Viktorem se také znají – z pinčesu. V 7.20 hod. jde část party zabrat místa do vlaku, zbytek kupuje jízdenky. Místa je ve vlaku dost, to jindy nebývá. Jedeme tzv. „na sušáka“, tj., že nikdo nevytahuje láhev s něčím ostřejším. Čeká nás dnes 20 km., takže musíme opatrně. Ani v Děčíně nikdo nepřistupuje, bude nás dnes šest. Cestou se nic zaznamenáníhodného nestane a my můžeme před 9 hod. vystoupit v Mimoni. Máme tu takovou přestávku, budeme tu čekat na osobák do Rynoltic. Čekání si zpestříme hledáním kešek. Nacházíme dvě, je v nich jako většinou….nic. Jen kinderbordel ( plastové figurky z kindervajec apod.). První keška je u kostela sv. Petra a Pavla, odkud je pěkný výlet na Ralsko. Druhá keška je u vyhlídkového altánu Křížový vrch, ale až na něj se nedostaneme. Je obehnán plotem, přístup jsme nenalezli. Navíc začínají z okolních domků vylézat obyvatelé s tmavší pletí, je načase jít dál. Naštěstí je nedaleko otevřená hospůdka Dřevěnka, kde již popíjí několik místních násosků. Jdeme si tedy taky svlažit hrdlo. Čepují i Pilsner, ovšem způsob čepování by Járovi spolehlivě přivodil infarkt. Výčepák to přelévá sem a tam, jako když chladí čaj. Jaké je však naše překvapení, když se napijeme. Pivo je výtečné. Asi dobrá výtoč. Dělíme se na dvě skupinky. Milan, Pítrs a Dáša si jdou ještě koupit do obchodu svačinu, ostatní dopijí a naberou nás cestou. V krámu však byla fronta jako prase a pokladní to zrovna od ruky nešlo. Kouknu na hodinky a začnu nervózně přešlapovat jako Sáblíková na bruslích. Vlak nám jede za 13 minut a na nádraží to je ještě kus cesty. Chlapi šli napřed, my ostatní se je počneme stíhat. Na nádraží dorazíme tři minuty před odjezdem, pot se ze mě řine. To bylo o fous. Pítrs taky odfukuje a hladí si bolavé nohy. To je ale začátek. V osobáku je plno, sedíme namačkaní jako sardinky. Dozvídám se, že došlo k informačnímu šumu a Michal si myslel, že jedeme na Luž. Pepa tvrdí, že říkal Lužické hory. No, nevadí, hlavně, že se vše vysvětlilo. Dostávám otázku, jak daleko je z Rynoltic Oybin. Říkám, že daleko a že tam nejdeme, neb jsme tam již byli. Michal to chápe, ale říká, že by nebylo špatné se na Luž nebo Oybin vypravit a trasu si prodloužit. Myslí to určitě s humorem, neb cestou slyšíme slova Luž a Oybin ještě asi osmdesátkrát. Vystupujeme v Rynolticích a křepce se vydáme směr Polesí. Slunce začíná pálit. V Polesí se napojujeme na zelenou značku a ta nás povede až na vyhlídku Popova skála. Pepa zavětří a jako ohař vběhne do lesa a hledá houby. Občas něco najde, ale kdo by se s tím tahal. Na keříčkách jsou ještě i borůvky, některé již lehce vysušené jako křížaly. Na rozcestnících pomalu nacházíme tabulku s označením „cikánský kout“ a Pítrse na ni vždy upozorňujeme. Ale tam dnes nejdeme. A již vidíme Popovu skálu. Je to impozantní kus horniny čnící nad lesy a je již zdálky viditelný. V sedle pod skálou si dáváme pauzu. Zabíráme celou lavičku a svačíme. Míjí nás pár německých důchodců, který ovšem cestou na skálu zase předháníme a když se oni došourají ke skále, opět sedíme na další lavičce, celou ji zabíráme a zase svačíme. To důchodce donutí k hořkému smíchu. Vyhlídka ze skály je parádní, je vidět trojmezí Česko-Polsko-Německo, Jizerky, Bezděz a celé Lužické hory. Němci na nic nečekají a uhání zpět na rozcestí pod sedlo. Pepa nelení a prozkoumává i spodní část skal. Znenadání se vynoří ze země jako permoník. Rychle vyrážíme zpátky na rozcestí pod sedlo. Když opět předháníme německé důchodce, slyšíme jak volají. Nicht , dass Sie wieder essen. Asi taky chtějí posvačit v sedě. Od Popovy skály nás čeká ještě kus cesty. Nahoru i dolů, po různých cestách necestách. Když se konečně vyhrabeme z lesa, začíná lehce poprchávat. Po silničce do Rynoltic je to již kousek, po chvíli sedíme v restauraci Nikola. Trochu s obavami si objednávám jedenáctistupňové pivo Staropramen. Jde to. Probíráme se jídelním lístkem, zatímco venku se solidně rozpršelo. Vyhrává svíčková a roláda s bramborovými šiškami. Pítrs volí halušky s krkovicí a volské voko. Porce byli vydatné, ani Dáša nedojedla a to je co říct. Jelikož k restauraci patří i venkovní okénko s točenou zmrzlinou, nechají si někteří spolustolovníci servírovat od číšníka zmrzlinu přímo ke stolu. A střídají to s pivem. Přestalo pršet, je čas jít. Zmrzlina na cestu ke vlaku je samozřejmost. Na nádraží v Rynolticích sice již neprodávají jízdenky, zato k rozebrání je tam hromada knih v čekárně. Dle odhadu několik set svazků. Pěkné. Tak dlouho vybírám, až nic nevyberu. Viktor si odnáší tři úlovky. Vlak je tu, jedeme. Jde o osobák, cesta je dlouhá. Trochu medicíny z mošny by se hodilo. Před 20. hod. jsme v Ústí. Loučíme se. Je neděle, dnes se vyhodnocovat nebude. Dnešních 21 km bylo hezkých, nebylo třeba se ničeho bát.
9. 9. 2016 Milan
