Libouchec - Tisá

Protože jsem měl večer noční, nejeli jsme tentokrát nikam daleko. Do okolí Libouchce. Předpovědi meteorologů byli celý týden jako na houpačce. Hezky, ošklivo, hezky, ošklivo, až se ustálili na ošklivo. A opravdu, vyšlo jim to. V sobotu 16. dubna 2016 byl sraz netradičně u Krajského soudu v Ústí, neb jsme jeli busem a já měl obavu, aby na Mírovém náměstí nenastoupilo moc lidí. V 8.15 hod. jsme u zastávky stepovali čtyři. Pavla, Dáša, Viktor a já. Počasí se zatím jevilo slibně, i sluníčko vykouklo. Autobus č. 452 přijel na čas, ze tří čtvrtin zaplněný. Sedli jsme si do zadní části vozu a vyrazili. Na Míráku dost lidí vystoupilo, dost nastoupilo, i tři cyklisti se i s koly narvali dovnitř autobusu. Jak okomentoval jeden týpek sedící nedaleko nás. Řidič je línej zavěsit kola za autobus do nosičů. Myslím, že pokud by bylo lepší počasí, nic jiného by mu nezbylo. Pokračujeme v krasojízdě, bus staví co tři minuty. V Ústí nad Labem sice nemáme autobusové nádraží, ale vlastně ho máme po celém městě. Autobus staví v Ústí asi tak 10x. Na zastávce Božtěšická přistupuje Petr L. s dcerou Luckou, která se ihned ptá po tetě Hance. Kdepak, Hanka, ta dnes tvrdě pracuje, Lucka si musí vystačit s námi. Petr zvolil tuto zastávku, neboť to má z domova blíže a včera to trochu "natáhnul". Ovšem ne v zaměstnání. Jakmile slyší informační hlášení pro cestující, pookřeje a cítí se jako v práci. Ihned vytahuje historku o tom jak stál na křižovatce a................. Cesta uběhla dobře, pouze se zatáhlo. Na zastávce Libouchec,statek jsme vystoupili. Čekal na nás Martin L., který dal přednost individuelní přepravě z Děčína. Jelikož mu bus přijel o hodinu dříve nežli nám, smysluplně vyplnil volný čas a pozoroval policejní hlídku, která stavěla auta. Snad je tím neznervóznil. Úvodní foto se nevyvedlo, můj fotoaparát stávkoval a jak ho tak pozoruji, brzy se odebere do křemíkového nebe. Na týdenní akci s chlapama za sebe budu muset určit náhradu. Zbyněk i Jára mají solidní kompaktní aparáty, budou fotit oni. Jak je znám, případné možné profesní chybičky hravě doženou kvantitou fotek. Je na co se těšit. Bylo nás tedy sedm. Vyrazili jsme po silnici, na rozcestí s červenou turistickou značkou je to ještě daleko. Minuli jsme otevřený konzum, kde se již činilo několik místních násosků. Tentokrát jsme se k nim nepřidali, počasí se tvářilo nevyzpytatelně. Fotil jsem dle toho, jak se rozhodl foťák a tak fotky byly různé. Zašli jsme do lesa, cesta se zvolna zvedala. Zpomalili jsme , svačili, kochali se. Těsně před tím, než jsme se vymotali z lesa se dalo do deště. Kdo měl deštník, ten ho použil, kdo neměl, nasadil kapucu. Kdo neměl ani jedno, zaťal zuby a šel. Minuli jsme rybník zvaný Cihlářský, odkud nedaleko má výcvikový prostor chemické vojsko. Ale dnes se nic nedělo, lišky dávali dobrou noc. Přišli jsme do Tisé a komentovali okolostojící baráky. První i druhá hospoda měla zavřeno. Na cestě jsme začali potkávat množství žab. Všechny však byly mrtvé, auta je vylisovala jako do nějakého obřího žabího herbáře. Nakonec jsme zakotvili v kavárně Refugio, která se stylizuje do podniku pro horolezce - skálolezce. Jakmile jsme vešli, přestalo pršet. Usadili jsme se, paní majitelka nás pokárala, že blokujeme další stůl, což s námi nijak nehlo. Objednávky byly různé, za zmínku stojí snad jen vegetariánská dršťková polévka z hlívy, kdy byl dotyčný dvakrát upozorněn, že jde o dršťkovou polévku typu vege. Snad aby pak zklamaně neprotáhl svojí držku. Autem dorazil i David, protože byl pracovně nedaleko. Poklábosili jsme a jakmile jsme vylezli před podnik, dalo se do deště. Jak typické. Petrovi byl Davidem zapůjčen luxusní deštník Pilsner Urquell, zakoupený přímo v Plzni. Z Tisé už cesta víceméně klesala, ale byla v hrozném stavu. Bahno a voda. Kam lesák s traktorem najede, je pro turisty konec. Přežili jsme to, Libouchec nás vítal. Koně i rybáři u přehrady byli více zmoklí než my. Jelikož jsme měli do odjezdu čas asi hodinu, usedli jsme v hospodě. První z nich byla dost zahulená a v nekuřácké sekci byl sraz důchodkyň. Ve druhé byla zase poněkud chudší nabídka. Pivo, malinovka, brambůrky, rum. Obsluha však měla pochopení a tak si někteří z nás nosili z vedlejšího krámu nejrůznější pochutiny přímo do hospody a zde je konzumovali. Arizonky, křupky a štafetky trůnily bezostyšně na stole. Ač mokří, tak rychne schneme, hospoda byla vytopena na cca 31 stupňů a radiátory hicovali. To je v dnešní době rarita, každý hostinský na vytápění šetří. Zřejmě majitel provedl zemní vrt a narazil na magmatický krb. Jediné co neuschlo byla mikina Petra, který si na ní omylem položil promáčený deštník. Musel ji tedy usušit na těle. Zde se s námi rozloučil Martin, jedoucí po vlastní ose přímo do Děčína. Jelo mu to chvilku po nás, policii již sledovat nemusel. Na zastávce Božtěšická vystoupil Petr, Lucka a Dáša. Naše torzo skupiny bylo vykopnuto u Divadla, kde se musí přestoupit na jiný bus, což jsme neučinili, protože už to nemá cenu. Na Rychtu dojdeme po svých. Po pár krocích nás u bývalého autobusového nádraží vítal hrdelní řev místního bezdomovce. Sladký domove. Na Rychtě bylo jako vždy plno, naštěstí jsme šli jen na chvíli. Játra vyčkávala co se stane, ale zaskočil jsem je kávou a litrem Zulu limonády. Noční je noční. Pavla odešla na vlak, já ještě chvíli seděl. Na kus řeči se stavila Líba s Hankou, ale to jsem byl již na odchodu. Snad jim tedy Viktor řádně vylíčil tuto anabázi a naplánovali něco pěkného na příště. Dnešní kilometráž jsem velitelsky vyhodnotil na 15,5 km.

19.4. 2016 Milan