V sobotu z Pátku do Slavětína

Účast : Dáša, Líba, Pavla, Milan, Viktor

     V sobotu 21. května byla naše další akce směrována  do vsi Pátek. Počasí se ukázalo být letní, šlo se zvesela. Na nádraží v Ústí jsme se sešli čtyři, Pavla přistoupila v Lovosicích. Po zakoupení jízdenky a usazení se ve  vlaku jsme zdrbali všechny, co nepřišli a už tu byli Lovosice. Čekání na další vlak jsme vyplnili jednak  koupí potravin v Bille ( mřížka s pekanovými ořechy ) a jednak posezením v místním svérázném nádražním bufetu. Bavili nás hlavně dva exoti kupující si pivo a sekanou. Byli evidentně našrot. Pavlu na nádraží dovezl Honza, při pohledu na spolusedící trosky se nebylo čemu divit. Rozloučili jsme se a šli se uvelebit do vlaku Česká Lípa – Postoloprty. Naštěstí byli vagony poloprázdné, jelo se na pohodu. Aby byla nálada ještě lepší, oznámil nám Viktor, že toto je jeho již třístá akce a vytáhl placatici slivovičky. Gratulujeme a připíjíme. Titul TUDr. ( doktor turistických věd ) by mu slušel. Pavla dala k lepšímu krabici bonbónů, které ovšem neslavně dopadli. Jak vlak poskakoval po kolejích ( regionova – pro odborníky netřeba slov ), poskakovala i krabice, až nakonec dopadla na zem a bonbóny se rozsypaly. V rámci možností byli uklizeny a jelo se dál. Hrad Hazmburk jsme si prohlédli ze všech stran, vlak ho pěkně objel. Po hodině jsme konečně v zastávce Pátek. To to trvalo. Přehazování výhybek průvodčím je krok do středověku, propouštění na železnici se projevilo. Žaluda byl opět proklet.  V Pátku se fotíme a křepce se napojujeme na žlutou značku. Ta nás vede okolo hospody, kde  je dle nabídky na asi pěti cedulích  k mání např. jahodové, malinové, borůvkové a jiné pivo. Tak až  jindy. V místním COOPu si kupujeme nanuky a jedno „géčko“. Obchod neprovozují Vietnamci, čili rarita. Míjíme zavřený zámek, který připomíná spíše větší statek. Zde prožil několik let svého dětství Dr. Emil Holub, který právě zde rozjel svoje toulavé boty  a z Poohří to dotáhl a k Zambezi. No, narajzoval se dost. O kus dál proflákal  dětství slavný zahradník a cestovatel Benedikt Roezl. Je vidět, že Pátek má co nabídnout. Jen popelnice tu nevidět, klacky z nanuka letěli tedy do Ohře. Míjíme osamocenou chatu a okolo červeného pole ( jetel ) se blížíme ku vsi Stradonice. I na písničku „proč ten jetelíček“ došlo. Naštěstí pouze na tu slušnou variantu. Verze ...roste u hradu až jindy. Již z dálky slyšíme kvílivý zvuk túrovaného fichtla. Na návsi je slavnost.  Devátý ročník „Stradonice fichtel cup“ je v plném proudu. Vše pozoruju, trochu mi to připomíná scény ze seriálu vraždy v Midsommeru. Kupujeme si kelímkáče a sedáme na lavičky. V tom okamžení začne hrát reprodukovaná hudba a to tak, že nahlas. Kabáti, Landa a jiná klasická hudba. Poháry pro vítěze spolu s rajčaty, Avanti a brambory jsou připraveny, místní závodníci bez helem avšak s retkem v koutku úst túrují své oře. Nejvyšší čas vyrazit. Bohužel do kopce, ale jdeme na rozhlednu, jinak to nebude. Míjíme hřbitov a turisty na kolech, ti nás navigují. A už je tu Stradonka. Rozhledna ve tvaru keltské hlásky, mající asi 4 m na výšku. Fotíme, kecáme a Dáša zdlouhavě hledá ve vrcholové knize, kdy že tu byla na jaře. Otráví tím pár lidí, co se chtěli zapsat, ale nakonec slaví úspěch. Výhled po okolí je famózní, středohoří jako na dlani. Ještě se zastavíme u slunečních hodin a zkoušíme jak fungují. Jakž takž. Zaplujeme do lesa a opět ochutnáme slivku. Na okraji lesa visí podivné pytle s ještě divnějším obsahem, co to je nezkoumáme a přidáme do kroku. Prý to má odradit divočáky. Ale vypadá to, jako nějaký rozsekaný tvor.  Po jednom táhlém stoupání se zastavujeme a měříme si tepovku. Hodnoty tepu 90 – 120 tepů/min. jsou snad v normě. Chvíli nás obtěžuje vrtulník, létající  30 m nad zemí. Je to rachot. Jsme u Krásné vyhlídky. Maloval tu i Emil Filla, je tu fajn. Zabíráme celý stůl i lavice, ostatní příchozí nemají šanci. Vydatně svačíme, dopíjíme slivku. A už nás čeká Peruc. Tisíc let starý Oldřichův dub je stále na svém místě, přežije nás. Oldřich a Božena atd. Viz.  https://opat7.webnode.cz/zapisy/a2011/dolni-poohri/  Po silnici scházíme až k hotelu U dubu, kde máme naplánovanou pauzu. Líba s Dášou se zapomínají v obchodě s keramikou, kde si Dáša kupuje tři ks výrobků. Viktor při vyslechnutí  ceny lomí rukama a mumlá cosi o plastu. Keramika hned absolvuje zátěžový test, neb s ní Dáša při odchodu nechtíc solidně jebne o desku stolu. Ač tři číšníci a lidí nemnoho, mají slušnou honičku. My těch pár piv, polévek a kafí dostaneme, i brambory zapečené s masem a sýrem nám donesou. Pavle se v mobilu vypne krokoměr, je to smůla. Odměřovat budeme dle mapy. Příště si s sebou prý vezme tablet, či celý PC, ten prý nezklame.  Spokojeni kráčíme dále okolo jakýchsi nelibě páchnoucích rybníčků, kde spokojeně sedí parta rybářů. Procházíme kolem velikého, ale již dávno zpustlého statku. Jó, byl tu asi klid. Přecházíme pole a noříme se do lesa. Slunko pálí jako sviňa. Pomalu se blížíme ku vsi Slavětín. Těsně před výstupem z lesa nás u skal zdraví čarodějnice. Opravdová. Na otázku co tu dělá, říká, že jde o jakousi hru pro děti, ale dále ve vesnici jsme na žádnou hru nenarazili. Kdo to byl a co tam doopravdy dělal.... ? Inu, čerti vědí. Slavětín je celkem velká ves s kostelem, kde je pohřben ve vysvěcené půdě v rozporu s církevními zvyklostmi na hřbitově před kostelem sebevrah a básník Konstantin Biebl. Káva, Jáva atd. Již uondaní se uchylujeme do chládku venkovské hospody, kde dle množství trofejí funguje agilní požární mužstvo – hasiči. Dáváme si pivo, Viktor poroučí ke své 300. akci po panáku kořalky. Mistr lovec. Jen Líba odolá, prý malé pivo je pro ní až až. Dobrá tedy. Čas se nachýlil, mažeme na vlak. Menhir Baba  nestíháme, příště. Akce Slavětín – Louny je domluvena.  Dojdeme na vlak a máme ještě čas. Sedáme na vyhřátý peron a odpočíváme. Vlak jede na čas. Naskočíme a opravdu plouživě se blížíme k domovu. Pauza v Libochovicích vyšla naprázdno, neb v okruhu několika set metrů od nádraží není kde si koupit chmelovinku. Ale teplá voda je taktéž výtečná. Konečně Lovosice. Loučíme se s Pavlou, kterou si obětavě Honza vyzvedl na nádraží. 2,5 km domů je již moc. Hláška, že v Lovosicích není MHD vzbudila v ostatních údiv kombinovaný s veselím. Moc sluníčka. Naštěstí vlak do Ústí jede vzápětí a tak neváháme a po 18 hod. již sedíme v restauraci Sahara. Poslední káva, pivo a rozcházíme se. Povedený výšlap, dlouhý 17 km je u konce. Jak vidno, i v dolním Poohří je co vidět.

Milan  22. května