Skleněný vrch

Viktor, Milan, Líba, Hanka, Vilda, Petra, Honzík, Petr Langer., Míša Veselá., Petr Langer.ml

Dle kalendáře poslední zimní výlet jsme vyrazili na Českolipsko. Konkrétně po trase Zahrádky - Kvítkov- Česká Lípa. V sobotu 19. března se nás po 7. hod. ranní sešlo u vlaku celkem sedm s tím, že v Děčíně přistoupili poslední tři účastníci. Vlak byl docela zaplněn, naštěstí si všichni sedli. Někteří výletníci se již dlouho neviděli, bylo co vyprávět. Proběhla i klasická vsuvka, že Vilda je vlastně Honza. Na přestup v České Lípě jsme měli jen pár minut a tentokrát byl vlak tak plný, že nás většina stála. Naštěstí se jelo jen jednu zastávku. V Zahrádkách jsme konstatovali, že časy, kdy by lo nádraží vyhlášeno nejhezčí v ČR jsou pryč. Zde se dělíme na dvě skupiny. Rodina Langerova si jde prohlédnout Pekelské údolí a bledule, my co jsme tam již byli, půjdeme jinou trasou. Pokud se nic nepřihodí, sejdeme se v České Lípě. Po modré značce jsme vyrazili do lesa, cesta nás vedla mezi skalami a my se pomalu blížili k tzv. Skleněnému vrchu. Píše se o něm, že je to vrchol výrazného nesouměrného strukturního hřbetu směru SSZ-JJV, což nikomu nic neřekne. Vyšlápli na něj pouze Viktor, Vilda a Honzík, ostatním se moc nechtělo. Prý je z něj výhled na Ronov a Vlhošť. Odtud už to nebylo daleko do Kvítkova, což je vcelku malebná vesnička se zavřenou (bohužel) restaurací Konírna. Po Kvítkově nás čekala pěkná vyhlídka od Robečského hrádku, ze kterého tedy nezbylo až na ceduli zhola nic. Zato kamenné Pekelské schody byly zajímavé a pekelně klouzali. Po chvíli jsme se ocitli v Dubici, což už je část České Lípy a po menších zmatcích se potkali i s partou z Pekelského údolí. Společně se ploužíme podél Ploučnice do centra České L ípy. Chceme se někde posadit a dát si něco k jídlu a pití. Do centra je to ještě kus cesty. Na náměstí lezeme do první restaurace, kde nám nabízí, že srazí stoly, ať můžeme sedět pohromadě. Při pohledu na nápojový lístek, kde se z točených piv nabízí jen Staropramen, couváme pryč. Další restaurace byla hotelová, ceny nic moc, ale když už jsme si sedli, alespoň něco k pití jsme si dali. Postupně jsme se rozutekli po Lípě a sraz si dali v restauraci Merkur, kousek od nádraží. Sedli jsme okolo kulatého stolu a popili. Jídlo bylo sice studenější a při placení chtěli Vildu natáhnout o cca 150 Kč, ale přežili jsme to. Cesta vlakem zpět byla veselá a rychle utekla. Ta trocha vína v PET láhvi k tomu jistě té ž přispěla. V Ústí jdeme ještě zhodnotit výlet do baru Krijcos, kam doráží i Jára a tak vše líčíme i jemu. Nakonec se v pořádku rozcházíme domů. Dnešní trasa (modrá) měřila 14 km.

22.3. Milan