Großer Zschirnstein

Účastníci: Ruda, Milan, Eva, Lenka S., Jiřka P., Pavla K., Dana

     V sobotu 16. října jsme konečně splatili dluh, který jsme měli z roku 2013, kdy jsme se na kopec v Německu, zvaný Großer Zschirnstein kvůli špatnému počasí nedostali. Zkusili jsme to tedy nyní. Protože část turistů odjela místo pochodování kalit do Plzně, včetně velitele oddílu Viktora, znovu přijatého Járy a Enfant terrible OPATu Pítrse, věděl jsem, že účast nebude moc veliká. Ale situaci zachránili jako vždy naše ženy a kamarád Ruda. Sedm lidí bylo tak akorát. Na nádraží v Ústí se nás sešlo šest, a protože například Dana již nějaký pátek na akci nebyla, museli jsme jí vypovědět všechny zvraty a peripetie, které se v době její nepřítomnosti odehrály. Nevím, zda to Dana vše pobrala, museli jsme jí vše vysvětlovat pomalu a srozumitelně. Ve vlaku se tak jako vždy, když se jede bez alkoholu, rozproudila debata o nemocech, kterou jsem se marně snažil utnout. Kamarádka Líba, která slíbila dovalit flašku, dnes nejela a tak se pila voda a...voda. V Děčíně na nás čekala Jiřka a tak, když jsme se všichni navzájem představili, odkráčeli jsme na autobus na zastávku č. 5 naproti muzeu. S Rudou nás zaujala upoutávka na výstavu Cesta do pravěku, která se v muzeu asi právě konala. Dámy to buď nezaregistrovaly anebo jim to bylo u …bylo jim to jedno. Konečně přijel autobus. Zajímavé na něm bylo, že uvnitř busu bylo asi tak o 5 stupňů chladněji než venku. Buď řidič parkoval v mrazírnách, anebo tak jako to někdy dělá Pítrs, se snažil potrestat cestující za to, že je nucen je vozit. Cesta na Maxičky naštěstí netrvala dlouho a my si mohli po vystoupení z busu pořídit úvodní foto. Jiřka s sebou táhla batoh, který měl asi tak 34 kg a ona nám objasnila, co v něm je. Snažila si udělat očko u Viktora (z pro mě neznámého důvodu – ale asi nechce dostat od Viktora jeho zlověstný email) a tak pro něj nabalila svačinku. Dvě plechovky piva (ty vypila sama), 30dkg slaniny, tři ještě teplé bagety, dvě sklenice okurek, tofifé a kočičí jazýčky. Poradili jsme si s tím i bez Viktora a všechno s prominutím sežrali. S odlehčeným batohem se šlo hned veseleji. Počasí bylo o 90% lepší než minule a tak nám nic nebránilo v tom, dosáhnout cíle dnešní cesty, což byl vrch Großer Zschirnstein.  Großer Zschirnstein je s nadmořskou výškou 560,3 m nejvyšším vrcholem německé části Děčínské vrchoviny (německy Elbsandsteingebirge) a Saského Švýcarska. Stolová hora se nachází na území obce Reinhardtsdorf-Schöna v zemském okrese Saské Švýcarsko-Východní Krušné hory. Název patrně pochází ze slovanského označení pro černou barvu. Na vrcholu jsme byli jediní Češi, a když jsme vše řádně zadokumentovali, pokračovali jsme v další cestě. Protože v lese probíhala těžba dřeva, museli jsme experimentovat a polomy složitě obcházet. Nejveselejší část cesty byl asi kilometr před vodopádem Klopoty, kdy cesta vedla regulérně potokem. Hlavně Dana a její revmatická kolena dostávala pořádné bomby. Klopotský vodopád nás uchvátil a my jsme si s Rudou slíbili, že se sem vrátíme příští rok v létě a v pískovcové nádrži, do které vodopád padá, se vykoupeme. Ženy nám zatím mohou připravit nějaké vhodné občerstvení jako například grog, glühwein a nebo termodeky.Od vodopádu to nebylo do hospůdky Dolní Grund daleko a tak jsme se v ní mohli pohodlně usadit a u praskajícího krbu si naporoučet, co kdo má rád. Já víno Merlot, ostatní piva Hvozd anebo Pilsner Urquell. Plzeň byla bohužel zkažená, ale nebyl problém ji vyměnit za Hvozd. To je pivo z pivovaru Cvikov. K jídlu byly takové pecky jako smažený sýr, guláš s bramborem anebo polévky. Zeleninová, dršťková anebo vývar ala česnečka. Na závěr proběhla i káva, jen na vyhlášenou rumotéku se nedostalo. Asi chyběli patřiční fajnšmekři. Ale nejsme tu naposledy. V klidu jsme se tedy odebrali na vlak a Dana zavzpomínala na situace, kdy tu byla naposledy. Například ptáci – horolezci a špatně zavřené dveře na WC ve vlaku Deutsche Bahn. Jiřku zase v hospodě zaujal muž, který buď byl anebo vypadal jako indián. Krásnej chlap, povídala. Já z něj viděl akorát záda. Vlak měl 5 minut zpoždění, ale nevadilo to. V Děčíně se s námi Jiřka rozloučila, a my pospíchali na vlak do Ústí. V něm se neudála žádná zaznamenání hodná příhoda a ani v Ústí naše partička nepokračovala dál, ale spořádaně se rozešla (snad!!) do svých domovů. Speciální GPS aplikace nám ukázala 18 km, což je na dnešní OPAT opravdu solidní výkon. Tak na viděnou přátele zase někdy příště.

18. října L. P. 2021 Milan