TNNP aneb Teplice naprosto na pohodu

Účastníci: Líba, Terka, Ruda, Milan, Lenka

     Dnešní výlet se odehrál v sobotu 2. října. Protože jsme se z poslední akce v Sobotce vrátili v úterý 28. září, měl jsem trochu obavu z toho, zda se někdo zúčastní, ale nakonec se moje obava nepotvrdila. Z demoličního komanda v Sobotce jel nakonec jen Milan a Líba, ale vhodně nás doplnili Lenka, Terka a Ruda. Na nádraží v Ústí jsme se sešli v 6.45 hodin a to byl možná důvod toho, že nikdo další nejel. Vlak odjel na čas a ani paní průvodčí nás ve vlaku neprudila s rouškami, takže dobrý. V Lovosicích jsme měli 30 minut na přestup, které jsme využili na nákup nejrůznějších dobrot v Bille. V Lovosicích to po ránu zrovna nevonělo, chemička anebo zemědělci se asi činili. Upozornil jsem ostatní, že vedle nádraží se nachází gynekologická ordinace doktora Sovy. Po osmé hodině jsme uvítali autobus, kam jsme se nasáčkovali a vyrazili do Kostomlat. Nějak jsem se zakecal a začal v jednu chvíli zmatkovat a prudit řidiče, kdeže to jsme. V klidu, ještě dvě zastávky, lakonicky odvětil šofér. Konečně jsme dorazili do Kostomlat. Pamatuji si, že je tu pasťák pro zlobivé holky a kousek dál zřícenina hradu Sukoslav. Na konci obce jsme si udělali pár fotek a po žluté značce vyrazili vstříc Teplicím, což byl cíl dnešní výpravy. Slunce se dralo z mraků, ocenili jsme pěkné výhledy na České středohoří. Před vsí Ohníč jsme si dali zdravou svačinu v jednom turistickém přístřešku. Hummus, sýr, zelenina, celozrnné pečivo, hořká čokoláda a oříšky nás postavili zase na nohy. Ves Ohníč je vcelku veliká, sídlí zde např. firma na barvy a laky HET. Vzpomínali jsme na akce a výlety minulé a dobře se u toho bavili. Slunce již zcela vylezlo a tak jsme mohli odložit i svršky. Tedy jen některé, že. Přes pole, louky a lesy jsme se dostali až na dohled Teplic a pomalu se začali propracovávat do centra. Na Zámeckém náměstí jsme hledali nějakou kavárnu s venkovním posezením a našli kavárnu s burčákem z Chrámců. Protože byla ve stínu, sedli jsme si s pitím na lavičky do parku. Holky se vyhřívaly jako kočky a mžouraly do podzimního sluníčka. Já jsem burčák vypil natotata a zavelel k dalšímu pochodu. Čekal nás oběd ve vyhlášeném podniku Curryhouse, což by měla být hodnocením nejlepší Indická a Bengálská restaurace v Česku. Uvnitř bylo pěkné a příjemné posezení. Jediné, co by se dalo vytknout, byla delší čekací doba. Ale nevadí, čas nebyl naším pánem. K pití se podával plzeňský prazdroj a mangové lassí, což je nápoj z manga, třtinového cukru, jogurtu a jistě dalších přísad. Byl hustý, sladký a dobrý. Prostě mňam. K jídlu se podávala čočková polévka s citronem a koriandrem, hovězí curry s rýží basmati, kuře vindaloo, hovězí madras, hovězí curry, placky naan a biryani se žampiony. Ani jsme všechno nesnědli. Přecpaní jsme se líně vykulili před restauraci, vyfotili se a houpavým krokem zamířili do kavárny U Dědouška, kde nás čekalo více než 60 druhů kávy. Útulná neformální kavárnička nás pohltila a my se dali do vybírání kávy. Dámy daly přednost lungo variantě, já šel do kripl kávy (espresso), jen Ruda si objednal horkou čokoládu. S Terkou nám jedna káva nestačila, dali jsme si repete. Teprve teď jsme byli spokojeni. Čas začal být naším pánem, a proto jsme se rozloučili a křepce se vydali směrem nádraží. Zde se naše cesty rozešli. Líba jela domů busem, my ostatní dali přednost kolejové přepravě. V kupé pro děti bylo místa dost, průvodčí nedorazil. Za chvilku nás vítalo milé a příjemné nádraží Ústí nad Labem, kde jsme se slušně rozloučili a každý zamířil za svým dalším programem.

Dnes pohodových 14,5 km Milan 2. října Anno Domini 2021