Házmburk a Libochovice

Účastníci: Líba, Monika, Jiřka, Dáša, Lenka, Pítrs a Milan

      Léto se pomalu nachýlilo ke konci, a proto bylo potřeba vyrazit na nějakou prima akci. Výlet byl tentokrát o to zajímavější, že dvě účastnice – Líba a Monča slavili narozeniny. Tím pro mě osobně skončila cca měsíc trvající abstinence, kterou jsem držel ze zdravotních důvodů, a aby mě pochválila paní lékařka. Paní lékařka mě pochválila, a tak jupí. Dnes se na výletě sešli samé krásné ženy, pohled na ně jsme kazili jen my dva tragédi – já a Pítrs. Paní Honsová věštila dost mizerné počasí, a tak jsem měl v kapse připravenou variantu č. 2 – výlet do Loun. Sraz u vlaku a pohled na oblohu mě přesvědčil o tom, že bychom dneska Házmburk mohli pokořit. Ovšem krásně bílé boty Lenky na mě přímo křičeli …Louny. Snad se tedy nebude opakovat debakl jako v Poděbradech, kdy jsem nebohé manžele Lisecovi honil ve sněhu, blátě a dešti po rozmáčených polích okolo Poděbrad, přičemž pan Petr slíbil paní Lence jemné korzování po kolonádě. Po nákupu jízdenky jsme se odebrali do vlaku jedoucího do Lovosic. Než přišel pan průvodčí, stihl jsem jménem velitele oddílu Viktora, popřát našim turistkám k narozeninám a dát jim hubana přes celý obličej. To mělo za následek to, že Líba sáhla do batohu a vyndala sekt. Brut, jiný nepijeme. Pan Petr se ihned ujal otevření a rozlití toho božího daru. Však v tom má pacholek mnohaletou praxi. Což se projevilo hlavně tím, že vrchovatě plnil hlavně svůj kelímek. Nálada se stala uvolněnější, a to možná zapříčinilo to, že se rozhovor na dnešním výletě točil hlavně okolo sexu a ne kolem nemocí. Bylo znát, že k tématu měl každý co říct. Však jsme taky mladý oddíl, sakra. Snad jsme moc nehlučeli. Po dopití sektu jsem obratně z batohu vyndal pivo Antoš ze Slaného a líčil historky z mojí návštěvy punkového festivalu. Však tričko Valník jsem měl hrdě na svém pohublém těle. V Lovosicích jsme měli čas, a tak jsme se šli vyvětrat před nádraží. V místní Bille jsem pomohl Dáše s koupí ponožek, vypil rychle kávu, a protože vlak měl jet za 6 minut, letěli jsme, jak blázni na nádraží. Tam jsem zjistil, že je to mejlka a vlak jede až za 15 minut. Člověk hubne a pak blbne. Tak jsem vyndal malou lahvinku bulharského ouza a nabídl dokola. Po příjezdu vlaku jsme se uvelebili a Monča sáhla do kapsáře a vyndala láhev Jack Daniels – honey. Paráda. Než jsme se stačili rozsedět, byla tu zastávka Slatina pod Házmburkem.  Pan průvodčí se s námi vesele rozloučil, asi byl rád, že jsme vypadli. Obligátní fotka u názvu stanice a mohli jsme vyrazit. Kukuřice vlevo i vpravo mi připomněla horor z 90 let, Kukuřičné děti. Než jsme došli do centra vsi, naše ženy se přilepili na jediného chlapa široko daleko, který se proháněl okolo nich na čtyřkolce. A pranic jim nevadilo, že mu byli asi 4 roky. Byl to chlap. Ukázal nám, kde se svítí, kde je brzda a jak se čtyřkolka chcípá. Ves Slatina je zajímavá tím, že místo návsi mají fotbalové hřiště. Jiřka zaregistrovala hospodu a nadhodila, co si tak dát pauzičku. Bohužel hospoda otevírala až v pondělí v 18 hodin, ale kampak na nás. Sedli jsme si k venkovnímu stolu a občerstvili se z vlastních zásob. Za námi byla pamětní tabule se jménem letce, kterého sestřelili v roce 1943 nad Biskajským zálivem. Možná, že kdyby slyšel, o čem se bavíme – ano zase sex, vstal by z mrtvých. U stolu se definitivně dopil Jack a jelikož piva nebylo, dali jsme si alespoň šunku, okurčičky a chleba. Abych ostatní popohnal, slíbil jsem Jiřce plzeňské pivo a Pítrsovi paní Miriam s tím, že nejprve musíme dojít na vrchol Házmburku.  Pan Petr dal přednost pohodlí před dress codem a spokojeně si obnažil polovinu těla. Naštěstí tu horní. Nebo ne?  Bílou mikinu si už stejně zaprasil na peróně v Lovosicích. Skupinka se roztrhala, manželé Lisecovi se nám na chvíli ztratili z dohledu, kdo ví, co v tom poli dělali. Já všechny obtěžoval tím, že jsem vyjmenovával názvy kopců v okolí. Trhnul jsem se ze skupiny a pomocí chcíplé myši a pár klacků na cestu udělal obří šipku ve směru cesty. Myslíte si čtenáři, že si jí někdo všimnul? Ano, správně, nikdo. Konečně jsme na dohled hradu. Procházím branou a hrnu se k pokladně. Ale co to? Zrada, za kasou nesedí paní Miriam. Je tam jakási jiná žena, tipuji to tak na její matku. Jiřka se mě snažila zblbnout a tvrdila, že to paní Miriam je, ale že zestárla. Tomu nevěřím. Paní Miriam jsem viděl loni na podzim a že by tak příšerně sešla za jediný rok se mi prostě nechtělo věřit. To by musela jet denně 3 lajny heroinu. Ale paní to vylepšila tím, že měla chladnou plzeň. Tak jsme si s Jiřinkou dopřáli. Jelikož jsme cíl splnili, sedli jsme si nejprve u pokladny ke stolu a klábosili. No spíš jsme řvali jako kráva, protože nás paní napomínala a pak se v kase zavřela. Téma hovoru – zase sex. Ostatní turisté byli jako myšky a ani nedutali. Dozvěděli se asi i věci, o kterých ve svých 70 letech neměli ani páru. Po vychladnutí a napití se červeného vína ze zásob rodiny Lisecových, jsme vyrazili na prohlídku věže. Tedy ne všichni, jen někteří. Opět jsem ostatní obtěžoval tím, že jsem jim ukazoval, kterým směrem je Kladno. Když jsem se vrátil z věže, čekalo na mě otevřené plzeňské. No to je servis, děkuji. Čas se nachýlil, pomalu jsme se zvedli a kráčeli směrem do Libochovic. V sadech pod hradem proběhla trocha polního pychu, někdo si jen zobnul, jiný se potácel pod batohem plným švestek. Cesta kukuřicí se zdála nekonečná, ale nakonec jsme do Libochovic dorazili. Hbitě jsme se nakýblovali do kavárny Della Porta, kde ovšem čepovali výtečnou plzeň. Ano, i nachlazené půllitry měli. Pítrs chválil. Jídlo jsme si zašli dát do vietnamského bistra, které myslím nezklamalo. Prostě Libochovice nám leželi u nohou. I zámek jsme si zběžně prohlédli. Rychlý nákup u vietnamců a hurá na nádraží. Cesta zpět byla taktéž veselá a aby toho nebylo dost, šli jsme celou akci ukončit do restaurace Španělská. A to by bylo asi tak všechno, co se dá k dané věci napsat na stránky slušného turistického oddílu. Dnešních výživných 14 kilometrů bylo za námi.

30.8. Anno Domini 2021