Z Mlýnů do Kytlice

     Účastníci: Marie, Míša a Milan

V sobotu 29. května se konala akce, na kterou se nakonec dostavila jen dvojice turistek a jeden turista. Z kamarádů, kteří absolvovali akci na Vysočině jsem přišel jen já.  Na poslední chvíli jsem se dozvěděl, že několik kilometrů od místa našeho výletu bylo zjištěno několik nemocných s covidem indického typu a to některé účastnice odradilo. Mě ne, protože nejsem účastnice  a proto jsem již po půl deváté stepoval před hlavním nádraží v Ústí. Pravda, počasí také nebylo nijak bezvadné, ale zatím nepršelo. Patnáct minut před devátou hodinou dorazila Míša a uháněla si koupit kávu. Šel jsem tedy zatím koupit jízdenku pro dva. Nakonec přišla i Marie, která si ovšem jízdenku koupila individuálně. A prý jestli bych jel i sám. Ano, i tato tradice tu je a občas jsme si ji s Viktorem vyzkoušeli. Ale dnes jsme byli tři, takže pohoda.  Káva ve vlaku nás povzbudila a nemuseli jsme mít na našich čumáčcích ten nechutný respirátor. Proto jsem byl vybaven i dvěma plechovkami prazdroje, které mi umožňovaly dýchat jako člověk i na další cestě vlakem. Líčil jsem zatím naší anabázi na Vysočině a bylo věru co vyprávět. V Děčíně jsme přestoupili a opět v pohodě urvali místa k sezení. Než jsem stačil vyjmenovat všechen alkohol, který jsme si vezli na naši pracovní cestu na Vysočinu, byla tu zastávka Mlýny. Vyfotil jsem obligátní foto partičky i s názvem stanice, ale dámy trvaly na společné foto, kterou byla přinucena vyfotit paní výpravčí – či paní přednostová? Fotka se povedla, máme na ní hlavy a nohy. Děkujeme. Pomalu jsme se začali ubírat po zelené značce na vrch zvaný Javor. Cesta byla dobrá, chvílemi mírně rozježděná od lesní techniky. Kam těžař dřeva vleze, tam je konec lesa i turistické cesty. Občas je to na pár facek ocelovou rukavicí.  Zatím jsme nepotkali ani nohu. Je vidět, že i zde brouk kůrovec trochu zaťal drápy, ale proti Vysočině je to slabý vodvar. Šli jsme, klábosili, témata lítala sem a tam. Hovory o víně byly přínosné, každý se něco dozvěděl. MOPR, čínský ryzlink a staré akce v Mělníce pobavily. Cesta na vrchol nebyla po rovině, ale nakonec jsme stáli 700 metrů nad mořem a vrchol kopce Javor byl náš. Už chybělo jen zazpívat si něco od sourozenců Ulrychových. Na vrcholu jsem pořídil rychlé foto a uchýlili jsme se se do malého kráteru, kde tolik nefoukalo a občerstvili jsme se. Občerstvení bylo roztodivné, každý dle své chuti. Ještě proběhl rychlý telefonní hovor s další skupinkou turistů, kteří se nacházeli na Řípu. Pak už jsme slezli z vrcholu a na další vyhlídce se věnovali kochání se výhledy a sběru letošního smrkového jehličí. Další pauza proběhla na křižovatce zvané Křížový buk. Zde jsme s OPATem již byli. Konkrétně 3. února 2007, po orkánu Kyrill. Takže se dá říct, že já jsem s Míšou po 14 letech na místě činu. Ovšem tenkrát následoval přesun do Kamenice s brutální kalbou. Viz. Úryvek zápisu L. P. 2007 (V Kamenici vypadneme z vlaku a pomalu se šineme k chalupě. A ejhle, Renďa doráží a po něm i Zbýňa. Vilda servíruje guláš, Míša vaří svařák, pijeme a díváme se na TV. Krkonošské pohádky, Dnes naposled, Nightwish apod. Holky !!! – no tenkrát 27 – 28 let, se chystají kolem 21 hod. na kuťě, Renďa odjíždí domů a chlapi míří do hospody). Tolik zápis 2007. My se v roce 2021 spokojíme s poklidnou svačinou, při které krmím místního čokla kladenskou pečení. Asi nějak měknu. Před 14 lety bych ho za ocas  roztočil a poslal někam do lesa mezi Tolštejn a Hvozd.  Nasyceni jsme se zvedli a pokračovali. Co čert nechtěl, dalo se do deště a tak hurá pod stromy. Po chvíli se vyjasnilo, šli jsme dál a zase déšť. Himlhergotdonrvetr. Přískokama jsme se dostali až do Kytlice. Ženy zaujal velký a pyšně vztyčený Rododendron. Tak jsem si ho vyfotil. Konečně jsme došli do cíle. Přivítala nás dnes po mnoha měsících poprvé otevřená hospoda U zlatokopa. Bohužel někdo v době uzavření vymlátil či vykopal některá písmena v názvu putyky a proto je dnešní název zkrácený. Prostě U zla. Taky solidní název pro krčmu. Pan výčepní ujistil naši skupinku, že plzeň má již odtočenou a počal čepovat. Míša si dala kávičku, já s Marií jsme tvrdě zajeli do plzně. Okolo sedící skupinky jsou již veselé, vládla tu prima nálada. Jelikož jsem měl slavnostní náladu, chtěl jsem dámám navrhnout nějaké onačejší pití a na tabuli nacházím Sex on the beach. Bohužel suroviny na tuto dobrotu se ještě nenacházeli v moci majitele této špeluňky, musíme se spokojit – Míša s kávou a já a Marie s Cuba libre. Majitel slibuje, že nám drinky řádně vytuní. A opravdu. Rumem nešetří. Ovšem v Kolíně nebyl a 3 litry zelené na posezení nevypil. Ale co už. Patria o muerte, venceremos. Pravda, chtěl jsem se podívat v Kytlici na hrob umělce Miroslava Horníčka, ale ten nám už neuteče a jednou se sem zase podíváme. Až pomine hrůza z indických mutací. Jo, Indie. Šachy, indické číslice, kari a cikáni. Dost nesourodé obohacení. Takže jsme seděli na zadku U zla, dokud to šlo. Přišlo se nás podívat i pár obyvatel z domova pro osoby se zdravotním postižením hlavy. Dříve se jim říkalo blázni. Propisky ani cigára nemáme, jsme tedy pro ně nezajímaví. A hurá na vlak. V tu chvíli se dalo do solidního deště. Já i Míša jsme deštník měli, Marie jen kvalitní, nepromokavou bundu. To bylo vlastně naposledy, co jsem svůj deštník viděl. Když jsem ho hledal následující den, jako by se do země propadnul. Mokří jsme usedli ve vlaku a sledovali, jak se začíná vyjasňovat. Do Ústí jsme dojeli již za zcela parádního počasí. Jelikož Míša čekala na svého tátu, který k ní přijel na návštěvu, nezištně jsme se nabídli, že počkáme s ní. Ovšem, aby se lépe čekalo, tak na zahrádce restaurace Španělská. Další káva (ta Míša) a sklenky červeného vína. Rodič z jihu Čech dorazil, byl vyzvednut a po vypití dávky vína jsme ukončili dnešní zdařilý výlet. 

Dnes kvalitních 15 km                     Milan   31. 5 .2021