Pítrsova třicítka

Účastníci: Milan, Vlasta, Viktor, Líba, Eva, Hanka, Eliška a pes Teo

     Dlouho připravovaná a plánovaná akce se uskutečnila v sobotu 7. srpna. Bohužel iniciátor akce Petr Lisec, zvaný Pítrs se zúčastnit nemohl z důvodů vážné zdravotní indispozice. Alespoň nám tedy držel palce ze svého domova, ale duchem byl jistě s námi na trase. Protože byly prázdniny a čas dovolených, s velkou účastí sem nepočítal. Rovněž suma 30 kilometrů byla pro mnohé odrazující. Nakonec se tedy na start 1. ročníku postavili dva borci. Milan a jeho kamarád z Hradce Králové, Vlasta. Ten přijel o den dříve, aby se aklimatizoval. Láhev piva, vína a spánek po půlnoci asi nebylo to nejlepší na start, ale co už. Budíček byl v 5.45 hod. Naládovali jsme do sebe telecí párky, tvarohové koláče, čaj a multivitaminovou bombu. Autem jsme se přesunuli k nádraží a úderem 7.00 hodiny naskočili do vlaku, jedoucího do Lovosic. Mlha všude kolem avizovala, že bude teplý a slunečný den. V půl osmé jsme vystoupili na zastávce Lovosice-město, vyfotili se a vyrazili. Při focení mě málem rozmašíroval naproti jedoucí rychlík, ale co by člověk neudělal pro solidní záběr. Zelená značka nás vyvedla z Lovosic a my zamířili prudce vzhůru směr Lovoš. Tráva byla mokrá a slunce se ztěžka prodíralo skrzevá mlhu. Cesta nám připomínala stezku v pralese. Všude vlhko, zeleno a dusno. Jen skřeky vřešťanů se neozývaly, pouze naše tlumené funění. Pěkně se nám roztáhly naše hrudní košíčky. Každý kopec jednou končí, skončil i tenhle. V sedle mezi kopci Lovoš a Kybička jsme se rozhodli, odskočit se podívat do krajiny. Stromy se na nás dívali, teď je načase rozhlédnout se, člověče. Snad nám síly nebudou chybět na konci trasy. Neprohloupili jsme. Rozhled z Kybičky byl parádní. Mlha pod námi a v dálce se rýsovali kopce. Říp, Hanžbůrek, Sedlo, Radobýl, Košťálov a další. Prostě paráda. Naše další kroky vedly z kopce a zastavili se až před rančem pod Lovošem. Proběhlo focení Milešovky a šlo se dál. Upozornil jsem Vlastu na penzion Oráč, kde jsme si kdysi s OPATem před výstupem dopřávali Budvar a po výstupu rumy. Dnes jen hlt vody a šli jsme dál, jako Bzuk a Ťuk. Za sluníčkem. Po projití viaduktem, na kterém vedou koleje z Teplic do Lovosic, jsme se ocitli u restaurace Černodolský mlýn. Vítalo nás mečení stáda velmi smrdutých koz. Restaurace byla ještě zavřená, posvačili jsme tedy ze svých zásob. Chléb s máslem, krůtí šunkou a polníčkem v nás jen zahučel. Nabídl jsem Vlastovi i nefalšovanou 100% čokoládu. Ochutnal, řekl, že chuť byla zajímavá a více již čokolády nechtěl. Po svačině jsme po modré značce pokračovali směrem do vsi Velemín. V ní se nachází vyhlášený motorest, kde si vždy v listopadu spravujeme pajšl po šílené náloži pitiva Tullamore Dew, kterým nás blíže k deliriu přivádí kamarád Jára de Binar. Deset kilometrů je za námi.  Jelikož již bylo po desáté hodině, vešli jsme vesele dovnitř. Pár místních chlapíků již do sebe klopilo půllitry. My si objednali decentněji. Kofolu a mafiánské limo Targa Florio. Ve skutečnosti je Targa Florio automobilový závod, který se jezdí v sicilském pohoří Madonie, start a cíl je ve městě Cerda. K jídlu boršč a španělský ptáček s rýži. Vše dobré a rychle přinesené. Po jídle jsme se jen odkulili naproti přes silnici, kde je nově otevřená cukrárna. Espresso lungo a ovocný dortík nám dodal tolik potřebnou energii. Mohli jsme jít dál. Upozorňuji na ceduli se směrovkou na ves Chotiměř, kde bydlí místní spisovatel Josef Formánek. To je ten spisovatel, co si myslel, že mnoho pije. Kdyby si přečetl knihu od Zdeňka Vaňury 33 let v lihu, jistě by si nic takového nemyslel. My ovšem zamířili do vsi Bílý Újezd a šli dále po žluté značce až do vsi Kletečná. Za ní se nachází pomník Hanse Kudlicha, což byl poslanec a bojovník proti robotě. Z Kletečné jsme po silnici došli až do Radejčína a na rozhlednu stejného jména. Byl z ní fajn výhled na dálnici i Krušné hory. Do Dubiček je to již co by kamenem dohodil a zbytek….došel. Měli jsme zde ve 14 hodin sraz s doprovodným týmem. Protože bylo teprve půl druhé, šli jsme se pokochat na vyhlídku u restaurace U svaté Barbory. Dvacet kilometrů je za námi. Za minutu se ozval doprovodný tým, že jsou již tady. Ten autobus teda jel jako drak. Kdepak, všichni jeli Viktorovým vozem. Holky s Viktorem a Teem byly tady. V rychlosti jsem vyzunknul coca colu a přesunuli jsme se do restaurace u Becků. Zde jsme si sedli a vidíme, že naproti nám již pilně konzumují svíčkovou rodiče našeho kamarády Járy. „Dobrý den“, halasně je za všechny pozdravil Viktor. Zda nás poznali a co si mysleli, to nevím. My si objednali piva, vody, kávu, dršťkové polévky, plněné knedlíky a kaši s karbanátky. Vše dobré a za rozumné ceny. Po nasycení jsme se zvedli ukrojit poslední etapu z výletu. Zde nastala kombinovaná cesta, kdy se někteří členové týmu přesunovali autem a čekali na nás. My ostatní šlapali po svých a kochali se výhledy do kraje. Za vsí Milbohov jsem již tak unaven, že zdravím každé modré auto, nejen to Viktora. Poslední část trasy vedle po cestách značených červenou značkou a blížila se k Větruši. Hurá, sláva, hurá. Byli jsme na Větruši. Třicet kilometrů je za námi. Fotili jsme se, jedli zmrzlinu a pili tonic. Posledních pár kroků vedlo do restaurace Pivovarská, kde jsme si dopřáli oddych a něco na zub. Pivo, víno, kofola a hlavně velké množství džbánků s ledovou kohoutkovou vodou, ledem a citronem šlo na odbyt. K tomu smažený sýr a domácí bramborové lupínky s dressingem. Kdyby Milanovi nezavolali z domova, že nefunguje internet, kdoví, možná bychom tam seděli dodnes. Takhle jsme se rozloučili, majitelé automobilů rozvezli ostatní účastníky a my si jeli ponořit kopyta do studené vody. První ročník akce Pítrova třicítka, byl za námi.

Dnes 30 (10) km/ převýšení 1000 (350) metrů