Rozhledna      Štěpánka

Účastníci : Dáša, (Honza a Marcelka z Plzně), Pítrs, jeho syn Petr, Milan, Jára, Terka

     Protože jsem Pítrsovi slíbil, že ho vezmu i se synem Petrem na rozhlednu Štěpánka a hlavně na velký kamenný kříž, který stojí opodál, tak jsem svůj slib splnil a 30. října 2021 jsme vyrazili. Sraz akce byl netradičně na nádraží Střekov, protože ČD měli jako tradičně výluku. Mělo nás dorazit víc, ale někteří tradiční účastníci našich akcí jet nemohli, z rozličných to důvodů. Přesto, osm turistů, dobrá grupa. V 6.40 hod. jsem před nádražím postupně všechny přivítal a šli jsme si sednout do vlaku, který již stál na druhé koleji. Pítrs vypadal jako po flámu, což u něj bylo způsobeno tím, že na dva zátahy zkouknul seriál Hra na oliheň. Ve vlaku jsme se usadili v otevřeném vagonu a začali si povídat. Ano, jako tradičně se začalo s nemocemi. Takové již omšelé téma, ke kterému měl skoro každý co říct. Naštěstí Terka vyndala velikou termosku s horkým alkoholickým nápojem a tak i téma bylo postupně změněno. Začalo svítat a tak jsme pokukovali po měnícím se okolí a začali si povídat o akcích minulých i budoucích. Někteří účastníci, např. Dáša začali snídat a věru, energie bude dnes zapotřebí. Když jsme přijeli na nádraží Mělník, zavzpomínalo se na vinobraní.  Pomalu jsme se začali chystat, protože ve chvíli jsme byli ve stanici Všetaty, kde jsme přestupovali. Měli jsme asi 15 minut čas a tak si někteří koupili kávu a Pítrs, který měl po prokoukané noci žízeň, šel hledat pivo. Pánovi, který ve stanici provozuje knajpu, se Pítrse zželelo a ačkoli měl ještě zavřeno, jedno pivo do skla mu natočil. Má ty slivky z trubek vylejt a nebo na tom ještě vydělat, že? Pítrs do sebe loupnul pivo na tři zátahy a už tu byl vlak společnosti Arriva. Po chvilce hledání jsme si našli místa plus mínus u sebe a pokračovalo se v krasojízdě. Do Boleslavi byla krajina takříkajíc fádní, ale pomalu jsme se blížili do oblasti Českého ráje, kde bylo na co koukat. Jeli jsme docela dlouho a tak nám příroda, která se míhala za okny vlaku přišla vhod. Turnov, Malá Skála, řeka Jizera, lesy, skály, no co chtít víc. V deset hodin jsme konečně dorazili do cíle dnešní cesty, konkrétně do města Tanvald. Menší město na okraji Jizerských hor a Krkonoš. Bylo vidět, že doby textilní slávy tohoto města jsou již pryč. Po skupinovém fotu, kdy nás na požádání vyfotil neznámý dobrodinec jsme se seřadili do tvaru a podél řeky Jizery počali mírně stoupat. Minuli jsme bývalé textilní továrny i tzv. zubačku. Jde o speciální koleje vedoucí z Tanvaldu do Harrachova. Na rozcestí u potravin jsme se napojili na modrou značku a začala ta hlavní legrace. Pořádné stoupání. Jelikož dnes v týmu byli samí fyzicky zdatní jedinci, vyrazilo se na naše poměry dost ostře. Některé dámy disponovali i turistickými holemi, takže se s nimi odpichovali jedna radost. Obdivovali jsme krásy přírody i naší kondici. Po pár kilometrech přišel čas na svačinu a tak jsme se uvelebili na lavičkách v místní zastávce autobusu a každý do sebe začal tlačit co měl nabaleno v batůžku. Řízek, ořechy, chleba se šunkou, bonbony a tak podobně. Po svačině jsme vyrazili dál. Cestou jsme minuli skupinku dětí, kterou další dítě vezlo ve vleku na nějakém minitraktoru. Dobrá zábava. Cestou nás míjelo dost aut a když jsme došli do vsi Příšovice, zjistili jsme, že na Štěpánce dnes rozhodně nebudeme sami. Hotové procesí lidí se valilo směr rozhledna Hvězda, alias Štěpánka. To je soukmenovců, co, pochvaloval si Pítrs. Konečně jsme na Štěpánce. Modrá obloha a silný vítr nás doprovodil až sem na vrchol. Ihned jsme vytáhli mobily a počali pořizovat fotky. Lidé se fotili  u Štěpánky a hlavně u kříže. Jde vlastně o pomník vojáků, kteří se v okolí narodili a kteří padli ve 2. světové válce ve vojsku Wehrmachtu či ve Zbraních vojsk SS. Kříž byl zbudován v roce 1944, v roce 1945 stržen a svržen a v roce 2011 znovu vztyčen spolu s vysvětlující cedulí. Prostě historie je historie, zavírat oči před ní nelze. To jsme odsouhlasili a připili si na to stylově vodkou od Petra. Když jsme se vyfotili, pokochali a občerstvili se ve stánečku u rozhledny, kde mě zaujali suvenýry ve formě lidských lebek s nápisy jako Pro tebe a Babičce z výletu, odebrali jsme se přes Turnovskou chatu, kde bylo plno, do chaty Pod Štěpánkou, kde jsme zakotvili. V chatě narváno, venku narváno a personál na place jedna servírka a jedna paní za výčepem. Proto naše objednávky měli být stručné a rychlé. Ne každý to však zcela pochopil. Když Pítrs začal svoji objednávku slovy „já mám dilema“, věděl jsem, že bude zle. Paní servírka začala klepat nohou a vztekle cvakat tužkou. Náš kamarád se nedovedl rozhodnout mezi kulajdou a česnečkou. Nakonec si dal obě dvě. A neprohloupil. Obě polévky byly mňam. K nim piva Bernard, plzeň, guláš, víno, kávu a borůvkový koláč. Paráda. Odpočati a nasyceni se nám tváře zbarvili do růžova až do ruda. Od kvalitních kamen se linulo teplo a na kamarády přišel strejda útlum. Tak to ne. Hurá zase na cestu. Čekala nás ještě vyhlídka U Čápa, kde je restaurace, ubytování, v zimě vlek a celoročně výstava zemědělského náčiní. Společnost nám dělalo stádo ovcí a pár beranů. Vítr se utišil, příroda parádní, co chtít víc. Cesta se mírně, ale vytrvale svažovala. Než jsme se stačili unavit, byli jsme zpět v Tanvaldu. Rodina P+P šla obdivovat renaulta veterána, ostatní dali přednost cukrárně Leda. Cestou tam i zpět jsme minuli nevábně vyhlížejí prodejnu s kebabem zvanou Kebab u Milana. Cukrárna byla lepší. Víno, káva, dortíčky. Super. V 17. hodin se cukrárna zavírala, tak tedy rychle dojíst, dopít a v krámku u cesty ještě zakoupit něco ohnivé vody do vlaku. Cesta bude dlouhá.  Zpátky do Ústí jsme jeli jinou trasou, konkrétně Tanvald – Liberec – Ústí nad Labem. Ve vlaku jsme chvíli hlučeli a počali se napájet lihovinou. Koukám, že se sedadla naproti nás žíznivě pozoruje nějaké slečna či mladá paní. Jako vychovaný gentleman jsem tedy slušně nabídl a slečna jako slušně vychovaná dáma…..neodmítla. Slovo dalo slovo a láhev v rychlém sledu střídala majitele. Pítrs se jako ženatý muž se slečnou jen cudně bavil hlavně o ideologii s tím, že si překvapivě rozuměli. Já mlel o všem a o ničem. Slečna a hlavně její přítel (který ve vlaku nebyl) prý znají, jestli jsem to pochopil správně, jakési podzemní prostory v Liberci, kam by nás prý mohli vzít. Kontakt jsme si na sebe nevzali, jen jsem opakoval, že jsme skupina OPAT z Ústí a naše stránky na netu najde, když zadá do vyhledávače opat7. Přiblížil se Liberec, slečna se představila jako Kateřina. Prý jako carevna Kateřina Veliká. Tak jsem představil naše Petry, jako cary Petry Veliké. Pak bylo zavoláno příteli se slovy, už jsem skoro v Liberci, jsem tu s opatem7 a jsem už regulérně vožralá. Srdečně jsme se na nádraží rozloučili a my spěchali do našeho vlaku do Ústí. Cesta byla dlouhá, ale proběhla myslím docela fajn. V Ústí nás opustila Dáša a plzeňáci a zbytek party šel s Milanem na nádraží Střekov, kde měli zaparkované svoje plechové miláčky. Tam jsme se rozloučili i my ostatní a každý se šel věnovat svým pozdně večerním, sobotním legráckám. Tak zase někdy příště, kamarádi.

Dnes 15,5 km

Milan  31.10. 2021