Klášterec nad Ohří

Účastníci :  Monika a Jiřka, Libor a Milan, Líba, Hanka, Dáša, Pítrs, Jára a Ivetka, Filip, Petr a Jiřina, Marie, Viktor, Milan

Této akce se zúčastnilo  mimořádné množství lidí. Asi to bylo tím, že nám přálo počasí a nikomu se nechtělo  sedět doma a čekat na další vládní restrikce a omezení. Vzali jsme si  tedy roušky, peníze a něco menšího k zapití narozenin Viktora a sté akce Líby. No menšího.. Co se nám tentokrát sešlo na place ? Sekt brut i demi, víno, čaj s rumem, tatranský čaj, slivovice, hruškovice, calvados, fernet, whiskey Jameson, něco jako fernet, griotka, pár Pilsner, Březňák, Krušovice  a pivo Plavčík. Povedená alpská desetikombinace. Já jsem se jako tradičně stačil rozčílit s českými drahami již pár dní před výletem, kdy jsem zjišťoval ceny jízdenek. Jeli jsme tentokrát s tarifem DÚK, který je v rámci kraje o dost lacinější než jízdenky ČD. Paní na infocentru ČD byla marná. Nic nevěděla a ve finále mě poslala zeptat se na pokladnu. K čemu takové infocentrum je, nechť si každý doplní sám. Meteorologové mě také do poslední chvíle napínali s tím, jestli bude lepší počasí v sobotu a nebo v neděli. Nakonec jsem se rozhodnul pro sobotu a neprohloupili jsme. Bylo lépe.  Právě skončilo období tuhých mrazů a množství sněhu, které napadlo začátkem února, nám mizelo před očima. Ranní mrazík a mlha, která nás doprovázela až k vlaku, se po osmé hodině ranní počala rozpouštět. Do půl deváté jsme stepovali před nádražím a pak se naše šestnáctičlenná skupina hnula na nástupiště. Přišli i kamarádi, kteří měli jiný program, ale nakonec dali před pivem přednost pobytu na čerstvém vzduchu. Několika promile na žíle se ale stejně nevyhnuli. Po nastoupení do vlaku jsme chvilku zmateně pobíhali, abychom se posléze usadili v celkem čtyřech kupé. Po malé svačince a kontrole jízdenek od pana vlakvedoucího, kterému jsem prstem ukazoval kdo patří k nám a kdo již ne, se počali otevírat láhve. První bylo otevřeno pivo a ihned poté sekt. Jako první nabídl Petr pivo Jiřině, ale posléze jsem byl požádán, abych mu pivo vrátil s tím, že si ho má strčit  za klobouk, neb nyní se bude popíjet kvalitní brut. Líba nabídla pánům calvados a dámám griotku i když si myslím, že Pítrs okoštoval oboje. Nápoje se pili ze všeho možného. Sklenice, plastové i kovové kalíšky, ale zvítězil Pítrs, který z batohu vytáhnul červený plastový kelímek. Nějaký takový, do kterého se odkládá kartáček a nebo umělé zuby. Je to praktická věc. Je téměř nerozbitný a hodně se do něj vejde, což je výhoda, neb je jeho majitel dříve veselý. Posádky jednotlivých kupé pendlovaly mezi sebou a navzájem ochutnávaly a připíjely  střídavě Líbě a Viktorovi. Nálada se stávala veselejší. Pravda, občas na zem vyteklo něco piva, či se lehce nadrobilo, ale vůle uklidit  tu byla, i když výsledek nebyl zcela na jedničku. Pan vlakvedoucí to nekomentoval a dělal, že nás nevidí. To bylo rozumné. Kolem desáté hodiny jsem zarazil lítání na WC s tím, že se bude vystupovat. Klášterec nad Ohří nás přivítal slunečnou oblohou a teplotou okolo 7 stupňů. Nastalo klasické focení a po něm jsme vyrazili na cestu. Po modré a pak po zelené značce jsme procházeli centrem nové části Klášterce. Minuli jsme hokejový stánek, kde drťí  (snad ) soupeře místní HC Tygři Klášterec. První pauzu jsme si dopřáli na rozcestí u místní čtvrti zvané Útočiště. Tady jsme zase zaútočili my na naše zásoby kapalin.  O pár set metrů dál proběhla další pauza, tentokrát s demi sektem. Sluníčko svítilo, bylo 14 stupňů a vypadalo to na opalování.  Po dopití demi jsme postupovali dál lesem. Ochladilo se a cesta se stala namrzlou. Třetí a nejdelší pauza se odehrála v místním turistickém přístřešku, kde jsme ochutnali Jameson a „to co chutná jako fernet“. Myslím, že byla otevřena i láhev s vínem. Po občerstvení a kratší přednášce na téma kalíšky na pití a hygiena jsme se hnuli dál. Teď už se šlo víceméně z kopce. Prošli jsme starým centrem a mířili k lázním. Ale ouha. Místo, kde jsme si chtěli ochutnat místní léčivé prameny bylo kvůli světové pandemii uzavřeno. Takže dnes se na minerálku nedostane. Naštěstí bylo o kousek vedle otevřeno žíznivé a hladové okénko, kde nám sympatická slečna prodala to, oč každého jeho žaludek žádal. Páni vesměs „minerálku“  plzeňského typu  a dámy kávu s pořádným kopcem šlehačky. Největší hladovci si poručili polystyrénovou krabici plnou hranolek a tatarky. Vše se zapíjelo fernetem a bylo veselo. Protože jsme se ocitli na konci lázní, tak jsme se otočili a podél řeky Ohře mířili opět do centra. Park byl všelijak omotán pásky od městské policie. Byl to pozůstatek z doby, kdy bylo namrznuto a lidem se tak bránilo v pohybu tam, kde to bylo nebezpečné. To už nehrozilo a tak jsme pásky obcházeli a nebo je nožem šikovně rozetnuli. U zámku se naše grupa rozdělila na dvě. Ačkoli se to možná zdá neuvěřitelné, docházeli nám zásoby tekutin  a bylo je třeba doplnit. Větší část výpravy pokračovala s vedoucí Hankou podél Ohře, Milan s pár jedinci šel skrze centrum, kde se nacházel supermarket Tesco. Tam jsme mínili doplnit kapaliny. V Tescu jsme se rychle zorientovali a každý si šel koupit to, po čem jeho srdce prahlo. Filipa zaujalo žatecké pivo Plavčík, což je dle reklamy svěží letní pivo, řemeslně vyrobeno v Žateckém pivovaru. Tak snad nám bude chutnat i v únoru, myslím si a také dvě beru. U pokladny je trochu fronta a tak si každý krátí čas po svém. Vidím, že Pítrs je v družném hovoru s nějakou místní ženou, což je chvályhodné, jen se mi zdá, že má nějak tmavší barvu pleti. Teda ta žena. Bůh suď, o čem si ti dva mohli povídat. Jelikož nikdo nevolal Policii, tak to bylo asi něco o přírodě a nebo drahotě.  Před obchodem načínáme pivo a ani ho nebalíme do sáčku jako v USA. Snad se nic nestane. Nestalo. Teď už zbývá jen dojít na nádraží. Cestou jsme minuli otevřenou cukrárnu. Protože na akci v Poděbradech nakonec vlivem okolností ke koupi dortu nedošlo, musím to tentokrát napravit. Hm. jaký já bych si vybral kousek ? Ukazuji na ten s největším kopcem šlehačky a mladá, zřejmě zaučující se dívka mi dort balí do tácku a papíru. Ukládám dort opatrně do batohu a spěchám za kamarády. Po pár metrech cítím, že se dort v batohu nějak divně hnul. Sundávám batoh otevírám ho a vidím, že potvora dort vyklouznul z papíru a zahučel do útrob batohu. Do prdele.  S klením  pro dort hrabu a rozpatlávám šlehačku po celém batohu. Konečně s  nadávkami dort vylovím, nadhodím a kopnu do něj. Ten letěl. Hadrem vytřu batoh, polknu a jdu dál. Hladinu cukru budu mít nižší, zato tlak mi vyletěl.   Ostatní se zatím občerstvovali a posedávali na předzahrádce jednoho asijského bistra.  Časově nám to vyšlo fajn a tak můžeme ještě za roh do večerky pro něco na cestu. Cesta zpět utekla opět velmi rychle a větší část trasy se věnovalo dopíjení zásob. Již za šera jsme přijeli do Ústí nad Labem, kde jsme se rozprchli. Každý za tím svým. Někteří nešťastníci do zaměstnání, ti šťastnější domů a ti největší šťastlivci šli pokračovat v krasojízdě na nějaké to domácí párty. Já s Viktorem jsme šli obhlédnout a trochu vyplenit nádražní knihobudku. Je to k neuvěření, ale jelikož byli i tací, kteří na výletě nepili, mohli si dovolit jet domů autem a ještě vzít s sebou kamaráda. Ačkoli se to nezdálo, dnešní 12 km výlet byl enormě náročný, protože při dojezdu k domovu, nemohl jeden nejmenovaný nešťastník únavou ani vystoupit z vozu. Co teď. Zvažovalo se i přivolání hydraulické ruky, ale nakonec se vše podařilo a všichni se vlastními silami dohrabali do svého domova, kde je s radostnými výkřiky přivítali jejich polovičky. A nebo jen s výkřiky. Tak za týden na viděnou.

21.2. 2021   Milan