Sobotecká demolice aneb nedej tělu šanci

Účastníci:

Milan, Evinka, Hanka, Líba, Dáša, Marcelka, Jirka, Jiřík, Majda, Natálka, Ivetka, Jára, Pítrs, Lenka, Jiřka, Petr, Vlasta, David, Viktor, Eliška

Sobota 25. září – Úterý 28. září L. P. 2021

     Babí léto nám zamávalo na pozdrav a byl tu konec září. Proto jsme se rozhodli, že je nejvyšší čas na nějakou pěknou, několikadenní akci v lůně přírody. Měli jsme tentokrát kliku a sehnali ubytování v penzionu Bůrovna v Sobotce, kde jsme spali jen my. Pouze Jiřka s Petrem se již nevešli, takže přespali v penzionu Lesovna, kousek od nás.

Sobota – den první

     Čas odjezdu jsem zvolil na půl desátou dopolední s tím, že vše krásně stihneme a ve 14 hodin se budeme ubytovávat v penzionu. Leč člověk míní……Ke Krajskému soudu se sjeli celkem čtyři vozy. Jára s Ivetkou a Natálkou chytře zvolili cestu po vlastní ose a do Sobotky to vzali přes Jizerské hory. Seřadil jsem tedy naše čtyři vozy do kolony a vyrazili jsme směr Mladá Boleslav. Jeli jsme přes Dubou, protože v Zahrádkách toho času opravovali vozovku.  Bylo nás hodně a na mě ležela trošku schíza a odpovědnost za to, aby vše na akci šlapalo jako na drátkách. Proto jsem byl mírně vynervovaný a na ostatní asi i přísnější než jindy, za což se dodatečně omlouvám. Jako první zastávku jsem zvolil zříceninu hradu Michalovice. Počasí nám přálo a tak jsme se v poklidu brali ku hradu. Někdo chtěl jít na ochoz věže, jiný se lenivě povaloval u stánku s občerstvením a klábosil. Po kulturním vyžití jsem seřadil svoje ovečky do dvouřadu a chtěl vyrazit k autu. A tady mě do mého plánu hodila vidle Hanka s tím, že o 100 metrů dál je občerstvení se zmrzlinou. Ostatní byli pro a tak jsem za skřípotu zubů otočil a šel také. Musím říct, že to bylo fajn místo s příjemnými lidmi ovšem kdybych ostatní nezvednul, seděli bychom tam asi dodnes. Pivko, káva i zmrzlina byla fajn. Mango a vanilka. Poprvé jsem vytočil číslo do Bůrovny a sdělil paní domácí, že se mírně opozdíme. Volal mi i Jára z rozhledny Štěpánka s tím, že tam dorazí později, ať se zatím v klidu ubytujeme. Konečně jsme se zvedli a šli k autům. Naším dalším cílem byla Loreta v Kosmonosích. Loreta je kaple stylově napodobující Svatou chýši v Loretu, legendární obydlí Panny Marie, kde měl být z Ducha Svatého panensky počat Ježíš Kristus. O Loretě v Kosmonosích se na webu píše toto. Areál Lorety je průběžně opravován a restaurován. O víkendech je zde zajištěn průvodce. Nezní to nijak zlověstně, že? Tak čtěte dál. Po deseti minutách jízdy jsme zaparkovali před Loretou a šli se podívat na ten zázrak. Po projití železnými dveřmi jsme se ocitli v areálu. Sochy, reliéfy, zajímavé věci. Co to vidím? Že by Polednice. Jakási stará paní s jedním okem šejdrem nás začala nekompromisně tahat na vnitřní prohlídku s výkladem. Nikomu se moc nechtělo, šla vlastně jen Hanka s Dášou. Ostatní se rozptýlili po areálu a věnovali se vlastním zvrhlostem. Po deseti minutách si říkám, že je toho už dost a chtěl jsem z areálu odejít. Ale chyba. Průvodkyně zamkla vrata zámkem na kolo. Nikdo neodejde. Šel jsem za paní a slušně požádal, aby nám odemknula a přestala nás omezovat na svobodě. Něco zamumlala, asi kletbu a šla nám odemknout. Ještě že s sebou nosím škapulíř proti uřknutí. Pár nás z areálu stačilo vyběhnout, ostatní baba zase zamknula a odešla. Šel jsem tedy pro telefon a opět volám do Bůrovny, že se to zase protáhne, že jsme zamčený v Loretě. To si už na druhém konci telefonu klepali na čelo. Jelikož je v Kosmonosích psychiatrická léčebna, podezřívám paní, že jim utekla a se zámkem na kola obchází Loretou a zamyká turisty. Vrchol nastal, když jsme se zeptali lidí, co na prohlídce byli, jak dlouho trvá. No tak hodinu minimálně, spíš víc nebyla odpověď, kterou jsem chtěl slyšet. Vlítnul jsem k Loretě a hystericky začal křičet, ať už do prdele pohneme. Asi to zabralo, protože se otevřeli dveře a i ostatní byli vysvobozeni ze spárů Polednice. Poslední bod programu v Boleslavi byla návštěva obchodního centra Olympie. Tam jsem dal rozchod a naposledy zavolal do Bůrovny. Pane Svobodo, přijeďte, v kolik chcete a už nám nevolejte! Já mám frmol na place, pravila ta dobrá žena. Nebudu volat. Šel jsem si tedy obalit nervy dobrým jídlem. Krůtí se špenátem, bramborový knedlík a tzv. kripl káva, jak říká jedna známá. Já pravím, že je to káva bez blbostí. Jinak jde o klasické espresso bez mléka. I ostatní se vrhli na jídlo a někteří ještě doplňovali zásoby kapalin na večerní posezení (demolici). Já nic doplňovat nemusel, neb jsem si vezl asi tak dva galony vína a máz vysokooktanové tekutiny. Kolem třetí hodiny se naše karavana vydala zase na cestu. Jen Jirka a spol. nás dojedou později. Z Olympie to do Bůrovny v Sobotce bylo již rychlé a tak jsme po cca 20 minutách stavěli naše vozy do řady vedle sebe. Tady už na nás čekal Jára divil se, kde jsme tak dlouho. Ani se neptej, povídám. Paní mi říkala, ten pan Svoboda pořád jenom volá. Není on divnej? Penzion Bůrovna slouží přes den a večer jako restaurace a myslím, že můžeme jen doporučit. Nejdéle trvalo asi zapsání se do knihy hostí a placení. Přebrali jsme si klíče od pokojů a šli bydlet. Po zabydlení se, jsme se rozdělili na dvě skupinky. Jedna zůstala v penzionu a druhá se šla projít po Sobotce. No, projít. Proploužit. Minuli jsme lovecký zámeček Humprecht a šli se podívat na hřbitov. Ano, jedna z mých mnohých úchylek. Na tom v Sobotce leží mj. Fráňa Šrámek, autor věcí jako Stříbrný vítr a Měsíc nad řekou. To je něco pro nás romantiky. Abych ostatní navnadil, slíbil jsem, že kdo najde hrob první, tomu zaplatím pizzu. Jelikož jsem věděl, kde hrob leží, našel jsem ho první já a koupil pizzu sám sobě. Z hřbitova jsme to vzali obloukem okolo hřiště a kostela až na náměstí. Tam nás zaujala cukrárna s názvem Stáza. Dorty měli dobrý, hotová exStáza. O poznání horší kvalitu mělo víno, co si objednal Pítrs. A aby toho nebylo málo, seděl přímo pod plakátem s Piráty a STAN. Čas se nachýlil, hurá do penzionu. Čekala nás tam fůra práce. Parta č. 2 již pilně konzumovala a tak nebylo nic snazšího, než se připojit. Majitelé i personál byli vstřícní – zdravíme číšníka Nikolu, mohli jsme si srazit stoly k sobě a pít na otevřený účet každého pokoje. Pivo na čtyřku, víno na dvojku, jedničku, pětku, pivo na privát, se ozývalo pořád a pořád.  Hřebem dnešního večera bylo znovupřijetí Járy Binara do oddílu. Slavnostní dekret i odznak byl předán.S večerem se stávala nálada bujařejší, když mezi nás vběhnul zelený dinosaurus. To se do něj převlíknul Jiřík. Lítal s ním venku i v lokále, místní koukali. Taky si za to vysloužil několik kořalek, které museli zkonzumovat jeho nebozí zákonní zástupci. Když nám začalo být už chladno, přesunula se zábava do prvního patra, do tzv. společenské místnosti. Zde byl veprostřed kulečník, takže se hrálo i konzumovalo. Já jsem si občas odskočil na něco dobrého k Jirkovi a Marcelce do jejich pokoje – největšího v penzionu. Za chvíli nám začali přezdívat apartmánová parta. Blbnulo se docela dlouho, sám nevím, kdy jsem usnul.

Dnes 7 km

Neděle – den druhý

     Probudil jsem se relativně brzo a šmejdil po penzionu. Ostatní se taky začali probouzet a tak jsme se navštěvovali na pokojích a dávali dohromady střípky vzpomínek ze včerejška. Snídani jsme měli objednanou na půl deváté a bylo to fakt dobrý. Míchaná vajíčka, slanina, ovoce, sladké věci, čaj, káva, džus, co hrdlo ráčí. Jen moji oblíbenou ovesnou kaši neměli. Nu, snad jindy. Z Ústí se na nás dorazil podívat David a v deset hodin přijel na jeden den i kamarád Vlasta z Hradce.  Jedna skupinka vyšla pěšky přímo ze Sobotky, další se popovážela auty. Naším prvním dnešním cílem byl hrad Kost. Cesta k němu vedla velmi romantickou cestou, jen zmíním, že jsme potkali herce Viktora Preisse. Cestou jsme minuli mlýn, kde se natáčela např. pohádka S čerty nejsou žerty. Hrad Kost je pěkný, ale nám stačilo podívat se na něj zvenčí. Spíše nás zaujalo občerstvení s pivy rozličnými a krmí přebohatou. Já jsem si udělal radost a koupil jsem si tričko s názvem JSEM KOST. Přišlo mi to vtipné, mojí paní již méně. Na hradě jsme se viděli i partou č. 2 a domluvili se na setkání v další vsi. Tou byla ves Libošovice, kde se někteří najedli, někteří napili a někteří rozbili sklenici plnou piva. Později ve vsi proběhne folklórní večer, paní se již posilovali Tullamore a účinkovat bude i Felix Slováček mladší. Opět jsme se potkali s partou 2 a to již naposledy. Náš poslední dnešní cíl byla ves Vesec, kde se natáčelo několik filmů, např. Jára Cimrman ležící, spící. Romantická víska. Rychle na barák a pokračovat tam, kde jsme včera přestali. Dorazil i Petr s Jiřkou, byli jsme komplet. V průběhu večera nás postupně opustil Vlasta, David a Lenka s Pítrsem. Jeli domů, museli. Zábava se opět protáhla, bylo veselo.

Dnes 13 km

Pondělí – den třetí

     O poznání méně veselo bylo v pondělí ráno. Hanka s Viktorem nám oznámili, že v noci Petr špatně šlápnul, upadnul, bouchnul se do hlavy a je v nemocnici v Jičíně. Že už za ním byli s Jiřkou v noci a dnes za ním Jiřka pojede zase. Stejně jedeme do Jičína, vzali jsme ji po snídani s sebou. Cesta do centra Jičína nebyla ideální, naše kolona se rozpadla a v Jičíně jsme se hledali. Jiřku jsme odvedli do nemocnice a opět se rozdělili na několik skupinek. Já šel s Evou, Dášou a Líbou. Z Jičína jsme to vzali pěšky Valdštejnskou alejí a ž k tzv. Valdštejnské lodžii, což je barokní letohrádek. V zahradě funguje i cafetérie, kde jsme neodolali. Káva dobrá, hlavně ta s kardamomem. Náš další cíl je věznice Valdice. Milan se chtěl pochlubit, kde strávil na rekondici čtrnáct dní v červnu. Měli jsme štěstí, akorát do vrat vjížděla eskorta a hlídala tam žena se samopalem. Takže dobrý. Obešli jsme si věznici dokola, potkali se s ostatními a vyrazili na vrch Zebín, což je bývalá sopka. Na jeho vrchu je ekumenická kaple Máří Magdaleny. Pěkný rozhled z vrchu, leč cesta náročná. Zpět do Jičína jsme to vzali okolo ranče, kde každého něco zaujalo. Koně, brouk, jezdkyně, uklizenost, jablka. V Jičíně jsme coby dup a jdeme se najíst do restaurace Kozlovna. Porce zelňačky byli dobré, dančí guláš i svíčková taky nebyli k zahození. Po jídle jsme se sešli s Jiřkou a vzali jí zpět do Sobotky. Ostatní již poněkud unaveně posedávali venku u stolu a tak jsme si mysleli, že dnes už moc zábavy nebude. Leč opak byl pravdou. Rozjela se pořádná demolice. Jára nám předvedl sabráž, s dovolením personálu jsme mohli i venku pít i svoje pití a začali se pouštět písničky a na zeď video. Kouzelný večer, kdy jsme se fakt hodně nasmáli.

Dnes 13 km

Úterý – den poslední

     Musím přiznat, že dnes se mi vstávalo již poněkud ztuha.  Snídaně mě dostala do pohody a tak jsme se po zabalení a srdečném rozloučení mohli vypravit na cestu. Jára a spol. po vlastní ose, my ostatní na hrad Valečov. Menší okruh lesem, něco limonád do sebe a následoval přesun do Mnichova Hradiště. Tam jsme dorazili již bez Jirky a spol. Oběd v restauraci s názvem Hostinec u města Karlovy Vary. Husí játra byli ucházející. Ještě navštívit zámecký park a pak už jsme se ploužili zpět do aut. Cesta do Ústí vedla přes Mimoň, Českou Lípu a Děčín. Úsek Lípa – Děčín byl obzvláště výživný asi sedm uzavírek, semafory, rozkopáno. Tohle jsi Milane nezvládnul, to bylo hrubě podceněno. Omluva. Do Ústí jsme dorazili po 16 hodině a všichni docela solidně zdevastovaný. Holt náročná akce. Tímto všem děkuji za účast s tím, že napřesrok je třeba to zvopakovat. I když, dvakrát do stejné Sobotky nevkročíš.

Dnes 6 km