Služební cesta do Kojetic na Moravě
Osoby a obsazení
Hlavní role: Filip, Pítrs, David, Viktor, Milan, Jára, Vlasta
Ve vedlejších rolích: Majitelka paní Irenka, pan Lampíř alias pan Sádek, pan Čermák alias šizuňk, majitel pohřebního ústavu pan Škarek, otylý průvodčí, prodavačka z jatek Sádky, prodavačka z obchodu Kojetice, vrchní z restaurace Černý orel a další lidičky.
Náš team turistů se dobře několik měsíců připravoval na dovolenou v okolí města Sázava, ale nakonec nás okolnosti donutili změnit místo pobytu i jeho účel. Nakrátko zavládla panika, někteří z členů skupiny se chtěli věšet, jiní proklínali všechny a všechno. Naštěstí se našel jeden člověk, který to vzal do svých rukou a vše zařídil. Pojedeme na služební cestu. Narychlo jsme změnili plány a byli připraveni vyrazit vstříc nepoznanému, ač montérky na sobě někteří již dlouho neměli, někteří možná nikdy. Krátký brífink proběhl několik dní před odjezdem a byli na něm dohodnuty poslední podrobnosti. Jediné co všechny strašilo, bylo počasí. Bylo extrémně chladné a deštivé, ale nic, s čím bychom si neporadili. Čerstvý krátký sestřih, nablýskané holinky a zvládneš všechno na světě.
Pátek
Konečně je tady den D. Abych kamarády pobavil, přicválal jsem na start akce se svým tak trochu teploušským kufrem. Všichni se infantilně zasmáli a my mohli pokračovat v naloďování do Davidovi dodávky, se kterou nás opět všechny obětavě vezl na naši cestu po vlastech českých. Loňský debakl ve Kvíci je již prominut. Možná. Samozřejmě pršelo, ale to nám na dobré náladě neubíralo. Ve voze se totiž mimo jiného vezl 30 l soudek s pivem Pilsner Urquell, sada sektu Bohemia, 3l láhev zelené a 30 buchet. Jen 30 stříbrných jsme neměli. Krom toho jsme vezli baterii lahví od přátel z Irska a další laskominky. Byli jsme připraveni na vše. V 11 hodin jsme zavřeli dveře vozu a vyrazili. Přes Úštěk a Mladou Boleslav jsme dorazili na čerpací stanici, kde se dočerpala energie. Piva, párky v rohlíku a jiné poživatiny včetně kávy a buchet v nás zmizely a my pokračovali dál. Trochu delší objížďka okolo Lysé nad Labem nás mírně zdržela, ale nezabrzdila. Kolem 13 hodiny jsme vystoupili u Lidlu v Českém Brodě. Další buchtová pauza a byli jsme připravení na malou funerální vycházku na místní hřbitov, kde leží od roku 2006 ikona 90 let, jistý František Mrázek. Pro někoho šikovný podnikatel, pro jiné mafián, netřeba dále představovat. Abychom setřásli hřbitovní atmosféru, seběhli jsme do centra města. Cestou nás zaujala jen jedna vyvinutá paní, která peskovala svého syna. V centru jsme se zastavili pro něco dobrot v obchodě Jatky Český Brod a okolo výlohy s rakví pokračovali k vozidlu. Nasedat. Další cíl byl jasný. Lipany. Místo, kde došlo k bratrovražednému boji mezi dvěma frakcemi husitů. Krátká procházka okolo mohyly a hurá do Kolína. Jelikož ubytovat jsme se mohli až v 18 hodin, rozhodli jsme se guljáť po Kolíně. Jako první jsme dorazili k bývalému vodojemu, který je upraven i jako rozhledna. Do schodů jsme sice funěli, ale výhledy stály za to. Ovšem hodnoty tlaku některých turistů krátce po vyšlapání schodů by vyděsily i MUDr. Mengeleho. Naše další kroky vedly do centra města, podívat se na kostel sv. Bartoloměje. Pěkná ukázka gotiky. Nejen kulturou živ je člověk, chtěli jsme si někde dát pivo. Konkrétně plzeňské. Nejdřív nás z náměstí poslali někam ke všem čertům, ale nakonec jsme hospodu našli. Jmenuje se Vespa – podle italských skútrů a dali jsme si tam po dvou pivech. Každý. Před odjezdem do penzionu jsem si ještě vystál ukrutnou frontu v Lidlu, ale okolo 18 hodiny jsme již zvonili u penzionu. Paní nás přivítala a ukázala nám, kde budeme spát. Tři pokoje jsou naše, čili celé patro. V kuchyňském koutečku sice nebylo moc skleniček, ale vzali jsme zavděk i hrnečky. Po ubytování a přípitku jsme se odebrali do restaurace Letná, kde to už hučelo jako v úle. Ani jsme nesehnali samostatný stůl, seděli jsme vedle nějaké partičky, kterou nejvíc pobavil Járův vtípek končící slovy, ....víš co, dneska ti dám milost. Hlavně slečna se smála a smála. Ochladilo se, došly vtípky a my se odebrali zpět do penzionu. Ovšem pitná krasojízda pokračovala. Načala se láhev zelené (3 litry) a další dobroty. Na stůl se nakrájela klobása a sýr. Otevřela se velká sklenice utopenců. Nebudu vás napínat, pilo se dlouho a hodně. Jako nosné téma večera bylo úsloví „kde já mohl bejt, kdybych bejval neztloustnul“. Milosrdná noc zatáhla svojí oponu.
Dnes 9 km
Sobota
Nebudu lhát, když řeknu, že někomu nebylo po ránu úplně nejlépe. Hlavně Pítrs nám říkal, že se o nás dozvěděl mnoho nového. Inu, nováček. Z kouta na nás vyčítavě mrkala skoro dopitá láhev zelené. Doplňujeme si informace kdy šel kdo s kým spát a jak moc chrápal. Na ráno máme u paní domácí domluvené míchané vajíčka, museli jsme se tedy dát do kupy. Ještě vyvětrat a pojďte hosti. Ptali jsme se paní, zda jsme večer moc neřvali. Prý moc ne, pravila ta dobrá žena. Asi má zvukotěsnou ložnici a nebo je oboustranně nedoslýchavá. Nasázeli jsme do sebe míchaná vejce a práskli do kočáru. Čekala nás zastávka v Kutné Hoře. Počasí nám přálo a tak jsme se již po slabé půlhodince procházeli okolo chrámu sv. Barbory. Kutná Hora byla poloprázdná, to nám vyhovovalo. Na spravení chuti si dal někdo vínko, někdo kofoličku a Pítrs pozval mě a Járu na sklenku pravého šampusu. Jo, to je svačina šampiónů. Pozorujeme svatební obřad vojáků, ale když slyším Davida nahlas volat, hele strážmistr Arazím, pomalu velím k odchodu. Bitka s paragány je to poslední, co před dovolenou potřebujeme. Fotíme si hotel OPAT, obří ptáky ( sochy v zahradě ) a velikou kašnu. Měli jsme štěstí, těsně po výjezdu z Kutné Hory se dalo do šíleného deště. Tohle štěstí se nás drželo víceméně celou dobu pobytu na dovolené. Před Havlíčkovým Brodem přestalo pršet a tak jsme zastavili a koupili si v jedné hospodě oběd. Snědli jsme si ho na zídce u jedné prodejny elektroniky, odkud nám k tomu vyhrávala písnička z filmu Das Boot. Ano, je třeba se plně ponořit do dovolené. Další přestávka byla až v Jihlavě, kde jsme si v místním supermarketu koupili proviant na snídaně či večeře. Doplnili se i zásoby kapalin, které se mylně zdály jako nevyčerpatelné. Viktor volal do Kojetic, pospíchat nemusíme, prý se ještě uklízí, pravila paní Irenka. Dalo se zase do deště, jeli jsme tedy rovnou do Kojetic. Co taky v Jihlavě. Stejně hrajou hokej na pytel. Pítrs byl natěšen na ubytování, slova „a pak se půjdeme ubytovat“ jsme slyšeli minimálně stokrát.Ovšem vyhrála věta „jo jeptišky, ty si to dovedou užít“. Poslední metry a již jsme slavnostně vjeli do dvora statku. Předtím nás David ovšem řádně povozil po celých Kojeticích. Paní s pánem nás přivítali, ale jelikož ještě neměli doklizeno, domluvili jsme se na kratší procházce po vsi a návratu za hodinu. Co čert nechtěl, vzali jsme to rovnou do vinařství Sádek. To se má tak. Jde o nejseverněji položený vinohrad v rámci Znojemska . V místě se nachází také hotel. Název má podle vrchu zvaného Sádek, takže jde vlastně o vinohrad Pod Sádkem. To vše vlastní jistý doc. Ing. et Ing. Lubomír Lampíř Ph.D. Je to odborník na víno, který přednáší i na vysokých školách. Je vám jasné, že když jsme si sedli na terase hotelu s pohledem na vinohrad a čepovaným pivem před sebou, moc lidí jsem na výšlap na starý hrad na kopci nepřemluvil. Vlastně jen Viktora. A to šlo o 700 metrů. Hrad byl přebudovaný na zámek, je nepřístupný a ve špatném stavu. Stačilo když Viktor cvrnknul prstem do zdi a vyvalil se na nás obří balvan. Po návratu na terasu bylo vidět, že nálada se stala bujařejší a nyní se zase nechtělo zpět na ubytování. Nakonec jsem šel napřed, vyslechl si poslední inštrukce od majitelů a čekal na ostatní. Nejdřív přišel Viktor s Filipem, později i ostatní. Pítrs nadšeně vypravoval, že nám u pana Sádka zajistil degustaci vín i s výkladem, jen se musíme dohodnout na kdy. K čertu, snad pan Lampíř. Co se týče informací od domácích , instrukce jsme měli i v písemné formě a byli dost podrobné. Co a jak často přikládat do kamen, kdy zavírat kanálek, kde je třetí WC, kde jsou jističe, o kolik stupňů se vířivka ohřeje za hodinu apod. Statek, kde jsme bydleli byl starý a rozhlehlý. Tlusté zdi, trošku víc zápachu staroby a s některými moderními výdobytky jako wifi, wc, sprcha či kuchyňské spotřebiče. Nastalo vybalování a přesouvání, tašek, kufru, sudu, jídla i pití. Tři lidé budou spát v dolní části statku, tři v horním křídle. Kuchyně byli dvě. Vnitřní a tzv. letní v přístřešku bratru 10x 15 metrů. Zajímavé bylo, že z vnitřní kuchyně byl vidět protější dům, kde sídlí pohřební ústav pana Škarka. Ten si nás již cestou z vinařství prohlížel. Asi nám měřil od oka míry. V některých pokojích kamna na dřevo a uhlí, všude přímotopy, na dvoře vířivka. Jediné co nám ale nakonec ani nechybělo byla televize. Vystačili jsme si s notebooky. Bylo kolem 18 hodiny, nikomu se už nikam moc nechtělo.Jen já a Viktor jsme se zašli podívat na místní nádraží. Zasedli jsme tedy do letní kuchyně a jali se zprovozňovat plynové zahradní topidlo. Zkraje se to dařilo, postupně čím dál méně. A tak se popíjelo a kecalo. Vrcholem večera byla ukázka tzv. sabráže. Předvedl nám ji Jára s kuchyňským nožem a to tak, že na více lahvích. V podstatě jde o toto. Sabráž či sabrage je technika otvírání láhve šampaňského šavlí. Tento neobvyklý způsob se používá při slavnostních příležitostech. V podstatě se jedná o uražení konce hrdla láhve.Sek šavlí je veden po láhvi v místě švu směrem k hrdlu, tak aby ostří narazilo na skleněný nákružek na jeho konci. Síla úderu pak v tomto místě odlomí hrdlo láhve i se špuntem. Před sabráží se sekt vychladí na 3 – 5 °C, odstraní se drátěný košíček a asi 3 cm široký pruh staniolu v místě švu. Šavle nemaje, oháněl se Jára kuchyňákem. Pěkné zakončení dne.
Dnes 7 km
Neděle
Sil máme ještě dost a tak jsme se vzbudili v neděli celkem brzy. Možná k tomu přispěly i zvony, které visí v kapli asi 10 metrů od statku a v 6 hodin ráno zběsile zvoní. Vzpomenu si na Martu Kubišovou a prosím nechte zvony roztavit !! Přímo vedle mojí postele je veliké zrcadlo. Koukám do něj večer a myslím si. „Když se kouknu na sebe, tak se musím pochválit“. Kouknu se do něj po ránu a napadá mě hláška z filmu Homolka tobolka. "Bedřichu, Bedřichu, ty kluku, ty se mi nelíbíš“. Snídaně je na vidličku, oběd na rožeň a večeře za pět prstů, jak říká Anče. Vajíčka se špekem, párky, čaj a nebo horká hruškovice s medem a troškou vody. Každý dle chuti. Jen Pítrs nám zopakoval, že myslel, že se bude víc kalit. Že by reinkarnace Vildy z roku 2008 ? Ovšem plný bujarého nadšení se šel po snídani projít, jen tak sólo. Je vidět, že je to nováček. V 9 hodin ráno přijel kamarád Vlasta. Zaparkuje, vynosí bagáž a předává plzeňské pivo a whisky ve skleněné láhvi ve tvaru kopačky. Posnídá s námi. Po půl jedenácté jsme se sbalili a šli na vlak. Jeli jsme do Znojma. Na nádraží máme chvíli čas a tak pozorujeme dvojici řemeslníků, kteří malovali stanici. David se jich ptal, jestli mají v místnosti i misku s mlékem. Prý na co ? Aby slezli ti kocouři ze stěn. Moc je to nepobavilo. Nás ano. Smáli jsme se dlouho a nahlas. A byla nás přesila. Přijel vlak, my si nasadili respirátory a vlezli do vagonu. Některé chlapy zaujali fešné výpravčí na jednotlivých stanicích a nahlas je komentují. Někteří na ně i mávají. Odpověděla jim jediná. Asi proto, že máme na obličeji roušky.A nebo právě proto ? Hm, cizinec není našinec. Po hodině a něco jsme vystoupili ve Znojmě. Vzít si do vlaku nějaký tekutý urychlovač času samo sebou nikoho nenapadlo. Ihned z nádraží jsme se vydali co centra města. Byla neděle, tudíž jsme moc lidí nepotkávali. Na náměstí jsme si našli kavárnu, kde si dal Viktor s Davidem kávu a dvě pralinky – dohromady. Spořádaným krokem jsme pak postoupili až ke znojemské rotundě, odkud byl parádní výhled na protější kopečky a údolí řeky Dyje. Hlavně se však v rohu nádvoří krčil stánek s čepovaným pivem. Chlapi zavzpomínali na časy, kdy se základkou v rámci škol v přírodě obroubili celou republiku včetně Slovenska. Jo jo, o 40 let a 40 kg méně, to se to cestovalo. Zamáčkli slzu, dopili pivo. Po občerstvení a posezení na lavičkách jsem zavelel k dalšímu pochodu. Tentokrát se cesta strmě spustila dolů do údolí, aby se po chvilce neméně strmě počala vinout do kopce. Ta Morava nám dává. Na druhém vršku stojí kostel sv. Antonína Paduánského a je z něj opět parádní výhled. Znojemsko na dlani. Jakýsi zoufalec na kole se nás ptal, kde je zde možno sehnat vodu. Fuj, voda. Cesta nás opět hnala strmě z kopce až k řece Dyji, kde jsme narazili na centrum vodáckých sportů i s občerstvením a posezením na zahradě. Paráda. Postupně jsme si objednali. Vesměs samé nezdravé věci rychlého občerstvení. Hermelín, bramboráky, párek či klobásu. K tomu pivo či limo, dle preferencí. Na pár slov se s námi zapovídal i chlapík, který slyšel Pítrse jak nadává ( zase) na Ústí nad Labem. Byl to bývalý majitel disco Londýn na Míráku. Zajímavé setkání. Po občerstvení jsme se nyní už po rovince ubírali směrem ke klášteru Premonstrátů, kde nyní sídlí firma Znovín Znojmo. Vykouklo sluníčko a chvílemi bylo jako v květnu. I ve stínu jsme se schovávali. Ve firmě jsme se rozutekli a každý se věnoval tomu svému. Hlavní byl nákup nějakých vín. Po ukojení vinné vášně jsme se ještě zastavili v supermarketu na nákup něčeho na večeři. Většina teamu však nákupem pohrdla s tím, že se navečeří v restauraci vinařství Sádek. Jen já jsem do odřeného batohu vložil něco mexických fazolí. Čekání na vlak byla čirá nuda, zpestřená postáváním na mostě a pliváním na koleje. U nádraží podobný vzorek lidí jako kdekoli jinde. Somráci, cikáni, bezdomovci a pár kriminálníků. Konečně tu byl vlak. Usadili jsme se jako minule a sledovali průvodčího. Byl to otylý muž, který bedlivě sledoval, zda máme roušky. Kdo měl pivo, ten se mu šklebil do tváře a v klidu popíjel. Po příjezdu do Kojetic nás vítá slečna či paní výpravčí s tím, že je vymalováno. Po příchodu do našeho statku jsme se rozdělili na dvě skupiny. Já a Filip jsme hlídali rodinný krb, ostatní se vydali na večeři s tím, že za nimi dorazím později. Nestačil jsem si ani zamíchat fazole na plotně a ostatní jsou zpátky. Restauraci jim zavřeli před nosem. Co teď ? David spunktoval bojový plán a spolu s Járou jeli nakoupit někam do Třebíče grilovaná kuřata. V neděli večer ? To jsem na ně zvědavej. Počítal jsem s tím, že se vrátí s pár bagetama od pumpy. Chyba lávky. Po drahné době se objevili ve dveřích a na stůl se kuřata jen sypala. Spolu s tím i další dobroty. Paráda. Hned bylo veseleji. Mezitím zavolal Pítrs do vinohradu s tím, že objedná degustaci. Prý – dobrý den pane Sádek, volám kvůli degustaci. Já nejsem žádnej pan Sádek, jmenuju se Lampíř. Degustace dohodnutá na úterý 17 hodin. Děkujeme, pane Sádek. Pak se otevřelo víno, pivo i lihovina a počalo se klábosit v naší letní kuchyni. Jára zapojil svůj notebook a začala hudební produkce. Od vojenských pochodů, přes punk až k Vysockému. Jen píseň Vidiečan nezazněla. Okolo půlnoci povedený den pomalu končil.
Dnes 13,5 km
Pondělí
Dnes jsme vstali možná o něco později než včera, ale míchaná vajíčka přišli opět k chuti. K tomu tradiční věta – myslel jsem, že se bude víc kalit. Na dnešní den jsem naplánoval tzv. atomovou naučnou stezku okolím Dukovan. K přiblížení k cíli jsme tedy museli použít Davidův automobil. Než jsme se vyhrabali, bylo 11 hodin a dalo se do solidního deště. Přijeli jsme k Dukovanům. Všude mraky aut, množství autobusů, obří chladírenské věže, ostnaté dráty. My však vyhlížíme malou nenápadnou maringotku, ve které vše sledují ruští agenti z GRU a pár lidí z firmy Rosatom. No a kus od ní by měla být ještě jedna nenápadnější maringotka, kde sedí Janek Kroupa a „Reportéři“ z pořadu 168 hodin a sledují agenty z GRU a pracovníky z Rosatom. Ani posed s plukovníkem Michalem Koudelkou z BIS není na dohled. Bohužel jsou asi všichni na pivu. Nic podezřelého jsme neviděli. Využijeme toho, že David musel tankovat a všichni hurá na polívku. Dršťková či vývar, horká a dobrá. Jak jsem po očku pozoroval kluky , nadšení obejít si v dešti atomovou elektrárnu a odhalit cizí agenty, jsem u nich neviděl. Žádné volání neprojdou, či na naše jádro si šahat nedáme. Beru tedy Pítrse za slovo a operativně měním plány. Po dožvýkání vařených kravských žaludků se přesuneme do města Třebíč a ponoříme se do židovského ghetta. Za změnu plánů následovalo mírné pochvalné mručení. Na mobilu jsem přenastavil souřadnice a vyrazili jsme do Třebíče. Zaparkovali jsme u nemocnice a okolo stadionu SK Horácká Slavia Třebíč zamířili do centra města. Cestou vzpomeneme našeho dávného kamaráda Ivoše, který s námi v 90 letech vyrazil na vinobraní do Mělníka a tam po jízdě na centrifuze, které předcházelo pití červeného burčáku, potupně vrhnul. Tak tento Ivoš se narodil v Třebíči. Kde je mu dnes asi konec. Náměstí je komplet zašpérováno, musí se obejít. Bude se pokládat nová dlažba. Hromady žulových kostek se tyčí do výše jako malé pyramidy. Smrdí to tu prací a sprostými dlaždiči. Jára jde po čuchu a po chvíli sedí na zahrádce restaurace, kde čepují plzeň. S Pítrsem si poručili mlíko z Plzně. Jak vidím jejich protažené obličeje, bylo třebíčského typu. Filip odchází do vietnamské restaurace, kde mu nakládají obří hromadu nudlí. Já si dávám s Vlastou kávu ve vedlejší kavárně. Nakonec jsme se sešli všichni v restauraci. S Davidem si dávám výbornou ZONku. Zdravotní Osvěžující Nápoj. Po dopití a zaplacení se odebíráme do židovského ghetta. Bývalého. Projdeme si ho skrz na skrz, jen musíme chvíli čekat na Járu, než si do svého cancáku nabouchá přes 20 razítek v místním Íčku. Pak jsme se přesunuli podívat se na baziliku sv. Prokopa, která je spolu s židovským městem na seznamu památek UNESCO. To je ta marxistická organizace při OSN. Dobrého pomálu, říká se a tak kulturně nasyceni pomalu odcházíme k autu. Čeká nás zlatý hřeb dnešního dne. Nákup dobrot a jejich grilování. Nákup probíhá na stejném místě jako včerejší drancování pod jménem grilovaná kuřata nebo život. Každý se zaopatřil jak mohl a jeli jsme na náš statek. Zde se projevil nezmar Vlasta, který toho neměl ještě dost a vyrazil na další výšlap. Po 18 hodině byl ovšem opět v lůně party. Zatím se v letní kuchyni do ruda rozpálil gril a na něj jsme postupně vrhnuli vše, co jsme si zakoupili. Např. klobásy, burgery, kuřecí steaky, žampiony, vepřové medailonky, atpod. K tomu se podávali vařené nové brambory s máslem a tatarkou a jarní cibulkou. Naražený sud plzně vesele bručel a my si nestačili otírat mastné huby. Jak zpívá Záviš, tralala, tralala, dobrá nálada mu zůstává. Opět vykutálený večer, kdy se z nás sypala moudra typu manželství, práce, štěstí, politika atd. Filip měl jistě o čem přemýšlet, tak jsme ho zahrnuli svými těžce nabytými zkušenostmi.
Dnes 7 + 7 km
Úterý
Dnešní den jsme museli vstát o něco dříve a jako vždy zazněl tradiční pozdrav typu „myslel jsem, že se bude víc kalit“. Sakra, jak víc kalit ? Moje játra zažívají středověk. Dnes jsme ranní debužírování moc neprotahovali, přesto kdosi přišel s poznatkem, že paní prodavačka má dlouhé nohy. Co taky hodnotit, když obličej kryje respirátor, že ? Již před 10 hodinou jsme stáli na zastávce a čekali na bus do Třebíče. Ten se konečně přivalil a my mohli nasednout. Jeli jsme jen my a pár žen středního a vyššího věku. Po půl hodince jsme vystoupili v Třebíči. Samozřejmě vzít urychlovač času opět nikoho netrklo. Jako staří světáci jsme zamířili z nádraží do centra. Opět nudle, opět káva, jen slabé mléko vyměnil Jára za Gin Fizz. Či zelenou ? Čerti vědí. Dnes jsme se vypravili z Třebíče do Kojetic pěšky. Nejprve musíme projít Třebíčí a pak si nás cesta povodila pěkně nahoru až k vyhlídce na město. Tam jsme vyfuněli a kochali se. Je vidět, že kůrovec v lesích Vysočiny zle řádil a asi řádí. Tam, kde byly lesy není nic. Jen rozryté močály po zemědělské technice. Přes „krásná“ žlutá pole a paseky jsme se dostali až k rozhledně Na Pekelném kopci. Dělá čest svému jménu. Nejenom pekelnou cenou, co za ní město vyplázlo, ale i ochozem s nizoučkým zábradlím, ze kterého mě měkli kolena. Rychle dolů. Na barák jsme zamířili přes ves Mastník a je znát, že každý toho má relativně dost. Na baráku jsme se dali do pořádku a pomocí vozu Vlasty se přesunuli na vinohrad na degustaci. Vůz vykazoval jisté potíže s ruční brzdou, ale nic co by nespravil David a lepící páska. MacGyver hadr. Před degustací se posilňujeme v restauraci. Řízek se salátem, teplé škvarky, panenka se slaninou ( David – debakl ), flank steak s fazolky a slaninou – Milan – prima žrádlo. Je po páté hodině, jdeme na degustaci. Proběhla ve svižném tempu a my se dozvěděli množství informací. Třeba to, že za pár let Evropu zválcují kvalitní čínská vína. Pozor, to není sranda, ale názor odborníků. Takže prosím závitky a k tomu čínsky ryzlink. Na ochutnávku přistálo na stole sedm lahví, jedna lepší než druhá. Otázky na pana Sádka – pardon Lampíře jsou zřejmě amatérské, ale pán již zažil i onačejší ptáčky. Zakončujeme degustaci srbským příslovím – jak vidíš Maďara, podřež ho a jdeme si dopít zbytek lahví ven na vzduch. Mezitím sprchlo, vyčasilo se a je naprosto parádně. Chlapi si berou ještě na barák pár lahví a domlouváme si na pátek nákup něco vín domů, do severních Čech, do prdele, mě je smutno. Pán nás poprosil, abychom jen zamkli a klíč nechali ve dveřích. Rozloučili jsme se s Vlastou, kterému dnes dovolená s námi již končí a volným krokem zamířili na barák. Jak se dalo čekat, spát se nešlo a opět vypukla solidní chlastačka, která se zakončila až ve velmi pozdních nočních hodinách.
Dnes 15 km
Středa
Jako již tradičně přebírám kronikářské povinnosti po Milanovi, protože se nám dovolená přehoupla do druhé poloviny. Dnes nás čeká odpočinkový den, přeci jen již nejsme nejmladší a únava (kombinace výletů a alkoholu) se kumuluje. Dopoledne máme tedy volnou zábavu (povalování, četba, sledování internetu, konzumace dobrot z lednice atd.). Odpoledne nasedáme do auta a přesouváme se do Dačic (cca 35 kilometrů). Zde se nejdříve občerstvíme na zahrádce restaurace U Koníčka a poté se procházíme po městě. Postupně vidíme dost zajímavostí. Například kašnu v Kancnýřově sadu, nebo žulový památník první kostky cukru na světě (ta byla vyrobena v roce 1843 a postupně nahradila nepraktické homole cukru). Vyhlídková věž kostela sv. Vavřince je otevřena až v letní sezoně, takže si jí prohlížíme zezdola a na pohled na město z ptačí perspektivy si musíme nechat zajít chuť. Místní renesanční zámek (postaven koncem 16. století, empírové úpravy byly provedeny v 19. století) okukujeme jen zvenčí a alespoň si procházíme přilehlý zámecký park (ten byl v 19. století upraven jako krajinářský anglický park, kde nechybí rybník s ostrůvkem). Podél Moravské Dyje se vracíme kolem nemocnice zpět do centra města. Následuje nákup v obchodě a po příjemné procházce po městě se vracíme na statek v Kojeticích. Milan obětavě připravuje večeři, ostatní odpočívají. Pečená kuřecí stehna jsou vynikající, o výpek v pekáči se mezi nejmenovanými kamarády málem strhne pranice. Večer si každý užívá po svém. Někdo se věnuje ušlechtilým alkoholickým nápojům, další četbě kvalitních knih a nechybí ani poslech taktéž kvalitní hudby na netu. I když byl dnes tzv. odpočinkový den, viděli jsme spoustu zajímavých věcí a míst. Našlapali jsme pěkných 7 kilometrů. Zajímavostí určitě je kolik krajů jsme v pár dnech a při malém nájezdu kilometrů navštívili. Obec Kojetice, kde momentálně pobýváme na dovolené je v kraji Vysočina. Na dnešním výletě v Dačicích jsme byli v kraji Jihočeském a při nedělním výletě do Znojma jsme se ocitli v kraji Jihomoravském.
Čtvrtek
Protože dnes vyrážíme jen po okolí Kojetic, nebereme auto ani nespěcháme na vlak, máme ráno dost času vylézt z pelechů. Milan naplánoval trasu kolem obce, nad jejíž délkou kamarádi nespokojeně mručí. Zřejmě v jejím průběhu dojde k jejímu zkrácení. Milan kamarády zná, proto má připraveny různé varianty pochodu. Po snídani vyrážíme vesnicí kolem kapličky, pošty a obecního úřadu k místnímu přírodnímu koupališti. Zde je též multifunkční sportoviště (kurty na tenis či nohejbal, posilovna). Koupaliště i sportoviště jsou ze známých důvodů zavřená. Bohužel se tedy nemůžeme ani občerstvit v kiosku. Protože začíná krátká, ale vydatná dešťová přeháňka, schováváme se na koupališti pod přístřešek. Naštěstí po cca 15 minutách déšť ustává a my se můžeme vydat na další cestu. Jdeme ještě kousek po silnici a poté zabočujeme do lesa. Někde jdeme mimo značené trasy, někde využijeme cyklotrasu či značený tzv. Třebíčský okruh. Při pochodu se dostáváme na Horní horu (853 m n. m.) a můžeme se kochat výhledy do kraje na pěknou přírodu Vysočiny. Tu v dobře známé písní opěvuje skupina Rangers (Plavci). I tady ovšem řádil kůrovec, takže lesy nejsou v ideální kondici.Na trase střídáme různé povrch: asfalt, zpevněná šotolinová cesta, lesní pěšina, polní cesta, les, louka. Nejvíc se kamarádům líbil pochod přes vykácený les a přeskakování všudypřítomných větví. Protože se ozývá nespokojené bručení, Milan podle plánu výšlap zkracuje. Ovšem závěr se mu moc nepovedl, neboť nás zavedl na podmáčenou louku u potoka, kterou kluci po nabrání si vody a bláta do bot přejmenovali na bažinu. David s Járou nadávají, a než by šli s námi, raději akrobaticky překonávají potok po kládě a jdou po poli na druhé straně. Na silnici se dělíme. Já s Milanem jdeme rovnou do hotelu Sádek, ostatní míří domů se přezout. My jdeme chvíli po NS Lesopark Sádek a pak lipovou alejí kolem vrchní části vinic do restaurace. Zde se občerstvujeme a čekáme na kamarády. Ti přijíždějí zanedlouho autem, do kopce pěšky se jim již nechtělo. Nesedíme dlouho, po občerstvení se vracíme na statek. Na pátou hodinu máme domluvenou návštěvu pálenice, a protože je to nedaleko ve vsi, vyrážíme pěšky. Jdeme kolem hřiště, kde trénuje hasičský potěr. U palírny jsme za chvíli, ale o to déle čekáme. Telefonicky se dozvídáme, že paní nemá domluvené ohnivé nápoje připravené. Zevlujeme tedy po okolí a čekáme. Po nekonečné době nám paní prodává několik láhví alkoholu. Padlo několik tipů, co s tou trochou alkoholu prováděla, že jí to trvalo tak dlouho. Většina tipů je nepublikovatelných, takže je zde neuvádím. Kluci s nákladem míří rovnou domů a já s Davidem se jdeme ještě projít po vsi do míst, která jsme ještě neprošli. Jdeme kolem rybníku Podšibený a podél říčky Rokytná. Po návratu domů se večer griluje a jako tradičně následuje volná zábava. Sice jsme se dnes nehonili, ale i tak jsme celkem našlapali solidních 13 kilometrů.
Pátek
Dnes nás čeká auto – výlet, Davida již svrbí ruce, rád si opět trochu zařídí. Milan připravil itinerář trasy s několika zajímavými zastávkami. Neotálíme na baráku a hned po snídani vyrážíme. První naše zastávka je v obci Stropešín, kde se nachází Stropešínská vyhlídka, ze které je nádherný výhled na Dalešickou přehradu (členitá přehrada o délce 22 kilometrů sloužící jako zdroj vody pro jadernou elektrárnu Dukovany i k vodním sportům) a okolní krajinu. Výhled je opravdu parádní. Vracíme se k autu a přesouváme se do nedaleké obce Dalešice, kde naše kroky míří do pivovaru. Zde se natáčel známý a oblíbený film Postřižiny. My se občerstvujeme na zahrádce místní restaurace, v obchůdku nakupujeme suvenýry a prohlížíme si pivovar alespoň z venku. Při cestě na toalety nakukujeme i do restaurace. Tam by se to sedělo a pilo, tak třeba někdy příště. Pokračujeme na hráz Dalešické přehrady, která je u obce Kramolín. Hráz s výškou 100 m je nejvyšší hrází v České republice. Pod hrází je instalována přečerpávací vodní elektrárna z roku 1978, která využívá výškový rozdíl mezi nádržemi Dalešice a Mohelno. Pohled z hráze je opravdu impozantní. Mezi kamarády padají hlášky na seriál Velké Sedlo a hrázného Palyzu (pamětníci si jistě vzpomenou). Jdeme se podívat i na přístaviště Kramolín, kde si prohlížíme dvě lodě plavící se po nádrži. Bohužel pro nás jezdí mimo letní sezónu jen o víkendech. A jede se dál. Následuje přesun do obce Dolní Vilémovice, kde je rodný dům Jana Kubiše (jednoho z atentátníků na R. Heydricha za II. sv. války). Fotíme se před domem u jeho busty a pokračujeme dál. V Jaroměřicích nad Rokytnou se jdeme podívat na zámek (tato barokní stavba se řadí k nejrozsáhlejším v Evropě), který okukujeme z venku a pak se procházíme v zámeckém parku (ten se pomalu upravuje do původní barokní podoby). Je zde klid na pohodovou procházku a pozorování kachen ideální. Ukončujeme prohlídku parku, nasedáme do auta, a protože jsme toho dnes navštívili a viděli dost, vracíme se na statek. Po návratu následuje krátký odpočinek. V podvečer se vydáváme rozloučit na vinohrad Sádek. Nakoupíme nějaká vína, povečeříme, popijeme a po rozhovoru a rozloučení s majitelem se vracíme domů. Večer probíhá tradičně, u sklenky hodnotíme dovolenou. Dnes jsme opět viděli spoustu zajímavých míst a najeli nějaké ty kilometry autem. Po svých jsme našlapali jen cca 7 kilometrů.
Sobota
Budíme se do podmračeného dne, což je symbolické neboť nám dnes končí dovolená a my se vracíme do obvyklého koloběhu povinností. Balíme si věci, poklízíme statek a čekáme na majitele. Po jejich příjezdu předáváme objekt, chválíme ubytování, loučíme se a vyrážíme ke svým domovům. Nejedeme přímo, ale uděláme si nějaké zastávky. První je nedaleko a jedná se o městečko Telč, jehož historické jádro je cennou městskou památkovou rezervací, která byla v roce 1992 zapsána na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Někteří z nás zde již byli v rámci oddílu (dovolená Vranov n/D. v roce 2003), ostatní možná s rodinami. Centrum je celkem mrtvé, zatím bez turistů. Prohlížíme si zajímavé domy. Chlapi udělali chybu, že svěřili výběr restaurace Davidovi. Ukázal, že nejen při výběru jídel nemá šťastnou ruku. Občerstvení na zahrádce jím vybraného podniku nebylo nic extra. Vracíme se k autu a jedeme do dalšího dnešního cíle. Přes Pelhřimov a Humpolec, kde nestavíme, se dostáváme do Lipnice nad Sázavou. Zajímavostí je, že řeka Sázava, kterou má město v názvu, neprotéká v jeho blízkosti, ale míjí Lipnici obloukem o 5 kilometrů severněji. Míst k parkování v obci moc není, stavíme tedy auto u cedule Návštěva lékaře. Ten bude v sobotu odpoledne těžko ordinovat. Nejdříve se jdeme podívat na hrob J. Haška (autora druhé nejvíce překládané knihy české literatury – můžete si tipnout, která to je) na starém hřbitově. Okoukneme i jeho sochu před hřbitovem a míříme se podívat na hrad (založen roku 1310 pány z Lichtemburka). Z hradeb je solidní výhled do okolí, když se dostatečně pokocháme, přesouváme se do podhradí. Chceme se občerstvit, ale ve všech restauracích či bistrech je plno turistů i cyklistů. Je to škoda hlavně u restaurace U České koruny (kde psal a prožil závěr života J. Hašek), protože jí vlastní a provozují potomci J. Haška. Nasedáme do auta s tím, že se občerstvíme po cestě domů. Nyní již jedeme rovnou do Ústí nad Labem. Proběhne jen zastávka na jedné z čerpacích stanic (drobné občerstvení a návštěva toalet) a jsme doma. David obětavě rozváží všechny účastníky až před jejich bydliště. Dnes jsme při cestě zpět našlapali jen přibližně 5 km, ale navštívili jsme další zajímavá místa.
Závěr a vyhodnocení
Dovolená s pořadovým číslem 26 nám skončila. Museli jsme na poslední chvíli měnit místo pobytu (plánovaná Sázava bude někdy jindy), ale nakonec David vybral dobře a v Kojeticích na Vysočině se nám líbilo. Počasí nebylo ideální (na statku jsme si večer museli přitápět), trochu teplejší počasí i na výlety by se hodilo, ale i tak jsme si pobyt užili. Ubytování (využíváno bylo hlavně venkovní posezení s kuchyní) bylo parádní, okolí (hlavně vinařství) též. Nováčci (Pítrs, Vlasta a Filip) si snad svoji první dovolenou užili, uvidíme, zda vyrazí s oddílem i příště. Našlapali jsme celkem 90 kilometrů a viděli spoustu zajímavých míst. Davida jako tradičně chválím za obětavost při řízení vozidla a Milana za přípravu výletů po dobu celé dovolené. Uvidíme, kam pojedeme příště, několik míst vytipovaných máme. Záleží hlavně na počtu přihlášených, neboť někde je problém najít solidní ubytování pro více lidí.
Sepsali: Milan pátek – středa
Viktor čtvrtek – sobota
