Skalice u České Lípy

Účastníci :  Viktor a Milan, Pítrs a Petr L. ml., Petr Langer a Jiřka, Dáša a Líba, Marie a Martin L.

     Usedám ke stolu a zapínám svůj počítač. Jelikož hruškoví skřítci již v mé hlavě nebuší kladívky, vařím si silný čaj, do kterého přidávám něco kapaliny z Vizovic, která zbyla ze včerejší akce a budu se snažit trochu popsat včerejší výlet. Ten se konal tak jako vždycky první lednovou sobotu, nu a letos to vyšlo na 2. ledna. Setkání bylo naplánováno na 9 hodinu na nádraží. Ani ne tak proto, že bych byl na ostatní hodný, spíše kvůli tomu, že jsem měl noční a dřívější odjezd nepřicházel v úvahu. Ale to se příště změní. Jako první jsem na nádraží dorazil já a hned za mnou Viktor. Protože do cíle dnešní cesty jsme museli jet se dvěma dopravními společnostmi, Arriva a ČD, vyhradil jsem na nákup jízdenek 25 minut. Informační linka společnosti Arriva mi tvrdila, že na hlavním nádraží v Ústí je již zřízena pokladna, kde nám paní pokladní prodá jízdenky. Realita byla trochu jiná. Místo hezké a usměvavé paní pokladní se na nás z rohu vestibulu šklebila plechová krabice velikosti automatu na kávu. A uvnitř žádná paní pokladní. Jízdenku dostanete jen přes platební terminál. Nebudu vás napínat, jízdenka nám vydána nebyla. Skončili jsme vždy u bodu č. 3, počet jízdenek. Dál ani ťuk. A to jsem to zkoušel s takovými mozky jako Viktor a Dáša. Chyběl nám tady odborník na tyto stroje, Jára. To je člověk, který dovede rozmluvit i elektronickou ruletu (...nevyhráváte, sázejte prosím). Jako další dorazil na místo Pítrs se synem Petrem. A hned nám dal hádanku. Podívejte se na mě, co je na mě jiného. Padali různé tipy. Přibral jsi, jseš střízlivej, máš zapnutej poklopec, ale nic z toho. Nakonec jsme se nechali podat. No přeci jdu tzv. „na Davida“. A opravdu. Syn Petr se prohýbal pod tíhou batohu, který byl plný řízků a šampaňského a Pítrs si vykračoval, ruce v kapse a jen malou mošnu přes rameno. Tu mu prý přinesl loni Ježíšek. Tak to musel být asi hodný. Páč Ježíšek to vzal i přes Moravu a dovalil karton vína. Ten se ale nadřel. Na mošně mě zaujal nápis Ortel a já si hned vzpomněl na Danu a Zbýňu a jeden výlet. Cituji  Danu. Akce srpen 2010.  - Zbyňda, který prý klusal až z domova, no vlastně prý skoro z noční akce v Litvínově (na jeho mužném předloktí se nedalo přehlédnout razítko ORTEL - no dalo, já viděla OREL). Bez komentáře.  Dozvěděl jsem se, že koukám jako sůva z nudlí, po druhý noční, není divu, snad to bude lepší. Viktor šel koupit jízdenky alespoň na trať Česká Lípa – Skalice a pomalu jsme se vypravili k vlaku. Ještě ve vestibulu nás dostihla Marie a já s ní zašel koupit jízdenku. Měla ještě dorazit její kamarádka Veronika, která však vlak vo chlup nestihla.  Tak se nás vydala stíhat dalším vlakem. My se zatím usadili ve voze Arriva, což jsou zhuntovaný vagony z Německa, které však nám nenáročným Čechům budou ještě drahně let sloužit. Z ekonomických důvodů jde o velkokapacitní vozy, takové lidské dobytčáky, kde se odstup nedá dodržet ani náhodou. Vidět to Hamáček, hlava by mu zrudla jako jeho svetr. Konečně jsme na cestě. Když po 10 minutách nikdo nereagoval, sáhnul jsem do batohu a vytáhl pozdrav z Moravy ve formě láhve tvaru budíku. Ano, hruška v kapalné formě. Dal jsem ji kolovat, ale nějak záhadně se zasekla u pánů Liseců. Když se mi vrátila do ruky, bylo v ní citelně méně. Přišla průvodčí a bez řečí a příplatku prodala jízdenku. V Děčíně k nám přistoupil Martin, kterého až na boty kompletně vystrojila firma Bushman.  Přidal se do hovoru a když se ho kdosi zeptal na nějaké zážitky z věznice ( kde pracuje, resp. slouží ) naštěstí nezačal hned povídat a pak se na to nějak zapomnělo, tak jsme byli ušetřeni hrůzných povídek. Kupodivu jsme se moc nebavili o nemocech, což je jinak stěžejní téma na výletech cestou tam. Zpáteční cesty jsou mírně odlišné. Přiblížila se Česká Lípa, budeme vystupovat. Viktor má takovou teorii. Čím je člověk ( v originále žena ) starší, tím dříve se hrne ke dveřím ve vlaku, když má vystupovat.  Zajímavé.  Na FF UK jistě téma na diplomovou práci. Vypadli jsme ze dveří na nástupiště a viděli, že vlak, do kterého jsme přestupovali, jede hned z vedlejší koleje. To je fajn a zasloužilo si to hlt z budíku. Nastoupili jsme do vlaku, který jel z Mladé Boleslavi do Rumburku. Tento vlak byl citelně narvanější a velkou většinu lidí tvořili turisti jdoucí na Jedlovou. To tam bude dnes solidní „Václavák“.  Já jsem slušně vyhozen ze svého místa, aby si tam mohli sednou pohromadě jiné skupinky turistů. Proč bych nevyhověl, poslouchat se musí. Jako doma. Když jsem se jich ptal, kam jdou, tak udiveně odpověděli, že přeci na Jedlovou. Jako by cestou nebyli i jiné cíle. Holt amatéři. Po pár minutách jsme zpaření vylezli ve Skalici u České Lípy. Zajímavá vesnice, tudy šla historie. Hlavně ve 30 letech, kdy zde prolétávala vzducholoď Zeppelin  a projížděl tudy jistý německý kancléř.  Zvědavce odkazuji na kroniku vsi, tenkrát se jmenovala Langenau. Skladba obyvatel se od té doby trochu změnila, původně 90% Němci, po kterých dnes není ani památky. Nahradila je mimo jiné majitelka večerky až z dalekého Vietnamu, což nám právě v tu chvíli vyhovovalo, neb jsme potřebovali dotankovat. Vzhledem k probíhající pandemii byla žena a její pokladna neprodyšně obalena igelitem, což mírně znesnadňovalo placení. Ale zdraví především. Když jsem pozoroval, co za sortiment si naše nakupující skupinka odnáší, připomnělo mi to páteční nákup ukrajinských dělníků. Zásoby jsme doplnili a nyní šlo o to vystoupat až na vrch kopce a zde si dát pauzu spojenou s rozděláním ohně a opečením nevegetariánských pochutin.Minuli jsme odbočku k zavřené jeskyni, kde se natáčeli např. pohádky Z pekla šestí, Tajemství staré bambitky a Peklo s princeznou. My však měli jiný úkol. Nasbírat nějaké klestí na rozdělání ohně. Každý se k tomu postavil jinak, ale na vrch kopce jsme přeci jen něco donesli. Viktor nožem oholil pár bříz o jejich kůru. Snad je to nebolelo a my nedopadneme jako v knize Den Trifidů. Kopec každého prověřil, někteří dost funěli a i krásný muž z Apolla měl co dělat.  Na vrcholu kopce je ohniště, provizorní lavičky a základy turistické chatky, v roce 1939 přejmenované na Hermann Göring Baude. Vyndal jsem z batohu kůru z břízy, Viktor přihodil svojí a začal jsem vršit chvojí. Pítrs, který vzal dříví nejvíc, přispěchal i s prknem s hřebíky. Snad to chytne. Nejvíce důvěry v nás měla Dáša, která hbitě nařezala buřta, napíchla ho a zkušebně s ním točila nad ještě nehořícím ohništěm.  Tu jsme nemohli zklamat. Bylo nám nabízeno i pe-po (pro mladší ročníky pevný podpalovač ), ale takovou prasárnu jsme odmítli. No a hořelo to i bez pomůcek. Postupně se začali na kopec trousit i jiné skupinky mužů, žen a dětí. Muži závistivě koukali po našich zásobách alkoholických nápojů a mumlali cosi  o suchém lednu. Cha cha, to jsou ta hloupá novoroční předsevzetí. Martin L. si zatím v klidu bokem z batohu vyndal jednorázový gril na dřevěné uhlí a počal na něm grilovat uzeninu. To je ale výbava. Měl to vzít v prosinci do Prahy na hřbitov. Tam by to mělo grády. Protože kamarádi nejsou úplní zálesáci, vzali i mokré dřevo, které  nehořelo a náš ohníček počal skomírat. Když bylo nejhůře, kde se vzal, tu se vzal, jakýsi muž s pytlem přes rameno, ze kterého vyňal hromadu naštípaného dřeva a jal se ho klást na oheň. V duchu jsem si odplivnul. Kdo to kdy viděl, nosit dříví do lesa. Ale Dáša, která má ráda buřty tzv. well done ( plně propečené, resp. na uhel ) si libovala. Druhá parta vytáhla i klobásy prý z pěti druhů zvířat – možná i pes s boudou a Pítrs na ně tak sugestivně hleděl, že mu dali ochutnat. Hm, to byla dobrota, ale Kostelecké uzeniny to nejsou. Přestože partička přišla až po nás, protože neměla takové zásoby tekutin, před námi i odešla. My jsme dojedli a věnovali se našim zásobám. Jiřka a Pítrs postupně vytáhli 3 láhve sektu. Pítrs, zřejmě pod tíhou okamžiku, slavnostně přísahal  a byl vzat jako šestý člen do oddílu OPAT. Pasovací meč si Viktor nechal doma a tak byl obřad zkrácen. Původně jsem navrhoval, aby v rámci přijetí do oddílu proběhl nějaký zasvěcovací úkol. Např. že by Pítrs měl koupit kebab a arabsky poděkovat a nebo, že by se do příště zpaměti naučil nějakou píseň Radka Bangy, či vypít v Sahaře 2 l vína,  ale nakonec se mi ho nechtělo trýznit. Když bylo vše dopito, tak jsme se i my hnuli k odchodu. Čekalo nás to nejlepší. Nepřerušený, 10 km dlouhý pochod do České Lípy. Veškeré odpadky jsme si s sebou odnášeli ve žluté igelitové tašce s tím, že je vyhodíme na příhodnějším místě. Taška byla docela těžká, většinu odpadu tvořili skleněné láhve. Po chvíli jsem zaslechl výkřiky, že se Dáša zranila a slyšel jsem i slovo krev. Už jsem si představoval přeseknou tepnu na noze, naštěstí se z toho vyklubalo menší zranění na prstu, které bylo díky náplasti od Líby ošetřeno.  To mě přivádí na myšlenku, pořídit si dvě turistické lékárničky, které bychom nosili s sebou na výlety.  Dlouho se nám už na výletech nic nestalo, ale nač to pokoušet. Alespoň budeme schopni, poskytnout nekvalifikovanou pomoc. V první vesnici  jsme vyhodili tašku s odpadky a hledali nějaké okénko s pivem, ale kde nic, tu nic. Naštěstí jsem předvedl svoje kouzelnické číslo s batohem a plzní.  Cestou do Lípy se naše skupina trhá a každý jde sám za sebe. Cestou jsme potkali i pár chlapů s detektory a chvíli jsme s nima pokecali. Před Lípou nám Marie rozlila zbytek slivovice a tím jsme se dostali se zásobou alkoholu na nulu. To je až nemožné, ale je to tak.  Musíme se někde zastavit. Myslel jsem nějaký supermarket, ale jako první jsme dorazili k trafice. Trochu nejistě jsem vešel dovnitř, ale bylo vidět, že pan trafikant byl solidně zásoben. „Hrušku máte“ ? Jistě, tupl ja a litrová láhev změnila majitele. Pítrs šel do vína. Líba s Viktorem si raději dopřáli – jinde, kávu do kelímku. Jelikož první vlak je již pryč, jeli jsme až tím následujícím, osobákem. Ve vlaku jsem byl napomínán ohledně roušky a kdosi se zranil nožem, jinak však cesta domů proběhla klasicky a my se mohli spokojeně rozejít do svých domovů. Hospody byly zavřené, takže na vyhodnocení  dnes ( naštěstí ) nedošlo.

Dne 3.1. 2021  12 km a 200 m převýšení