Brandýs nad Labem

Účastníci:   Pavla K., Dáša, Hanka, Líba, Eva, Jarča,  Vlastimil  P., Petr Langer, Viktor, Milan

    Poslední letošní akce OPATu se uskutečnila v sobotu 15 prosince. Část výpravy vyrazila v 8 hod. ze západního nádraží, Milan s Evou se připojili  na Střekově. Jelikož se jednalo o letošní poslední akci, vzal do vlaku každý nějakou tu dobrotu. Vánoční cukroví, nakrájený sýr s klobáskou, kávový rum, becherovku i domácí meruňku.  Ve vagonu bylo již od začátku veselo, všeobecným veselím se nakazil i průvodčí a ztlumil nám topení ve vagonu, neboť bylo dost přetopeno. Jen „cvaknout“ si s námi nechtěl. Jeli jsme osobákem, tudíž cesta trvala hodinu a půl, ale to nám myslím nevadilo. Po srdečném rozloučení s panem průvodčím jsme v 9.36 hod. vystoupili v Lysé nad Labem. Tam jsme se přivítali s posledními dvěma členy dnešní party – s Vlastou a s Jarčou z Hradce Králové. Vlak nám jel až za dvacet minut, měli jsme tedy čas se trochu porozhlédnout po nádraží a okolí. Vlak směr Čelákovice nakonec dorazil s mírným zpožděním a celkem naplněný. Sedli jsme si tedy do patra, i když jsme jeli pouhé dvě stanice. V Čelákovicích nádraží od naší poslední návštěvy zrekonstruovali, ale my jsme se dlouho nezdržovali a vyrazili po žluté značce do naší staré známé cukrárny. Nezklamala ani tentokrát. Všichni jsme si sedli  ( sice ne pohromadě) a jali se vybírat nějaké občerstvení. Dorty se na nás zase smály. Po příjemné půlhodince jsme se zvedli a přes menší trhy na náměstí zamířili k čelákovické tvrzi, kde se nachází místní infocentrum a muzeum, do kterého jsme opět nešli. U řeky Labe zatáčíme ostře doleva a po levém břehu a po proudu míříme dál. Pouze jednou lehce zakufruji a vracím partu o cca 100 m nazpět, ale od té chvíle jsem nervózně pozorován vždy, když nakouknu do mapy. Procházíme hrází mezi řekou a jezerem. Jezero  slouží jak rybářům, tak k rekreaci. Počasí se plácá kolem nuly, občas lehce zasněží. Pod jedním turistickým přístřeškem Viktor vyndává šampus a kelímky a my si připíjíme na další výlety a hlavně na zdraví. To bude asi to hlavní. K  šampusu vytahuje Viktor trubičky zvané Hořické, čokoládou plněné. To jsou ty rekondice. Petr nabízí průběžně meruňku, a rum i becherovka  jsou  taktéž k dispozici. Tak abych neurazil.  Zprava míjíme městečko Lázně Toušeň a pokračujeme na Brandýs nad Labem. Ještě jednou se u dalšího přístřešku občerstvíme a je tady Brandýs nad Labem. Procházíme nádvořím zámku a obdivujeme fresky na zdech. Hlavně slona. V zámecké restauraci je nějaká rusko-blízkovýchodní svatba, pokračujeme tedy dál. Těsně před náměstím jsme narazili na restauraci Záložna. Jdeme dovnitř a po chvíli je možno usednout pohromadě a srazit si dva stoly k sobě. Ne všichni tomu byli nakloněni, někdo by rád seděl oddělen – ženy a muži zvlášť. Plzeň je výtečná (však do mě jen zahučela) a jídlo je taky dobré. Jede hlavně zvěřina, ovšem jako hotovka za cenu vcelku příznivou. Příjemně nasyceni jsme se šli podívat na náměstí na mnou avizované vánoční trhy. Byla to slabota. Stromeček a pár stánků se vším možným. Pěvecké trio na malém podiu taky moc nezaujalo, ale jak pravil Viktor – „když se s tím uživí“. Kupujeme si svařák, borůvkový svařák a opouštíme jeviště. Přes most překonáme Labe a po zakoupení dalšího svařáku scházíme z mostu a tzv. alejí J. Husa míříme do Staré Boleslavi. Když jsme minuli takovou malou hospůdku a nakoukli asi na jednu sekundu do okna, vyběhnul nějaký pán a prý kolik nás je. Když viděl, že deset, tak posmutněl a řekl, že to je moc. Šli jsme teda dál. Prohlédli jsme si Baziliku sv. Václava, která stojí v místech, kde býval původní  kostel, u kterého byl dle pověsti v 10 století zavražděn kníže Václav. Stmívá se, začíná přituhovat, je čas se někam uklidit. Z další hospody nás pakují s tím, že je celá rezervovaná, bar na náměstí nevzbuzuje moc důvěry, postává před ním chrchlající parta hulící trávu. Na Hance je vidět, že dovnitř bychom ji dostali pouze v případě, že bychom ji omráčili. Zbývá poslední možnost – pivovarská restaurace. A hle, trefa. Majitel nechal přistavět k restauraci další prostory vytápěné teplomety. K pití Krušovice (no…dobrá) a jiné tekutiny. Dle mých propočtů je to na nádraží 1,3 km a tak se zvedáme 40 min. před odjezdem vlaků. Potmě se není snadné zorientovat, ale přeci jen nabereme správný směr. Po 25 minutách se Viktor diví, že tam ještě nejsme. Uklidňuji ho, že až uvidíme MIG 21, bude to už, coby kamenem dohodil. Na nádraží jdeme kolem kasáren a po ostré chůzi dorážíme na nádraží 5 min. před odjezdem vlaku (pozdější nezávislé měření určilo vzdálenost z restaurace na 2,3 km ). Tak jsme se rozloučili s Vlastou a s Jarčou, kterým jede vlak pár minut po nás a naskočili do rychlíku do Ústí. Ve vlaku dojídáme a dopíjíme poslední zásoby, jen láhev s becherovkou se kamsi vytratila a ani po několika dotazech na ní jsem se ničeho nedobral. Před půl osmou jsme v Ústí a míříme do restaurace Sahara, kde dnešní náročný výlet zakončíme a důstojně zhodnotíme. To se myslím podařilo a v pozdních hodinách se rozcházíme do svých domovů. Dnes hezkých zimních 16 km. Je vidět, že na to máme. Ještě se domlouváme na nějakém silvestrovském protažení nohou před večerním obžerstvím, snad to klapne. V roce 2019 na viděnou.

17 prosince 2018 Milan