Milešovka 2018

Účastníci:    Dušan, Jana S., Petr L., Pítrs, Lenka L., Lucka L., Natálka, Ivetka, Pavluška K., Hynek, Jára, Milan a pes Kája

     Tradiční listopadová Milešovka měla tentokrát celkem hojnou účast. Minulé ročníky možná někoho trochu vystrašili ( viz. Jitka), ale není se čeho bát. Zásobování celé akce tekutinami si vzal na starosti Jára, Milan přispěl trochou do mlýna s logistikou. 17. listopadu jsme se měli sejít v 6.45 hod. před hlavním nádražím v Ústí. Nakonec jsme se tam sešli jen tři – Milan, Pavla a Petr. Ostatní jeli pozdějším vlakem a pevnou vírou, že nebude mít zpoždění a stihnou následný bus z Lovosic. My tři nenechali nic náhodě ani ČD a vyjeli v 7 hodin z Ústí. Již při startu měl vlak 10 minut zpoždění a tak jsme do Lovosic přijeli něco po půl osmé. V klidu jsme si zašli do Billy a koupili si něco na zub a kávu. Než jsme vše vyřídili, bylo pomalu osm hodin a přijela skupinka č. 2. Kdo koho neznal, tak se seznámil a již tu byl autobus. Pítrs nám představuje nový přírůstek do rodiny. Je to pes z útulku, má velké uši a jmenuje se  Karel     ( von Bahnhof ). Na otázku, proč si raději nepořídil nějakého syrského sirotka se tvářil odmítavě. Uvelebili jsme se v busu, a nejmenovaná rodina se psem vytáhla řízky. Mají dva druhy. Studené a vlažné. Já dávám kolovat hruškovici, je to jen takový předkrm před Járovým švédským ( i když spíše irsko-německým ) stolem. Během 25 minut jsme dorazili do Milešova, kde se k nám připojil poslední člen výpravy, Járova známá Jana. Popojdeme k zámku v Milešově a zde si poprvé a ne naposledy připijeme na zdar výpravy a přípíjíme tam nahoru i bráchovi Járy. Tullamore Dew a Jägermeister jsou k dispozici. Obávanou kultovní mošnu dnes Jára nemá, neb by se mu tam tolik lahví nevešlo a láhve tahá z batohu. Asi jako kouzelník králíky z klobouku.  Na zapití coca cola, Jára jako fajnšmekr si whiskey míchá s tonikem. Popíjíme, fotíme. Až zmrzlé nohy nás donutili pokračovat v cestě. Je slunečno, ale lehounce mrzne. Zatím. Další přestávka je u rozcestí pod začátkem stoupání. V dnešní den se koná závod Milešovka 4x4. Jde o to, vystoupat 4x za sebou na Milešovku. Většina lidí to běhá, časy mají borci pod 2 hodiny. Nic pro nás. Nabízíme běžcům občerstvení v podobě whiskey, nikdo kupodivu nejeví zájem. Poslední dva kilometry před vrcholem se skupinka trhá, šli jsme každý podle své výkonosti i žízně. Pravdou bylo, že někteří se nahoru vyplazili opravdu jen tak tak. Na vrcholu jsou otevřeny dva bufety, využíváme tedy jejich pohostinnosti. Mladík v prvním bufetu je v zácviku, tempo obsluhy tudíž není závratné. My máme ale času dost. Některým nechutná zelňačka, jdou zkusit tedy polévku do vedlejšího bufetu. Tam mají taky zelňačku. Prý lepší. L.d. Funes by měl radost (film Zelňačka). Směrem z Bílky dorazil na vrchol další Járův známý, tak si mají jistě co vyprávět. Snad. Cesta dolů z Milešovky byla veselejší než nahoru, ale naše skupinka se roztrhala ještě více. Seděl jsem v teple v motorestu Velemín a dojídal hovězí se špenátem, když se přihnala naše skupinka turistů. Usadili jsme se u stolu, pes Karel znaveně klesl po něj a jali jsme se občerstvovat. Za Hynkem přijela jeho žena Jitka, sedělo se klábosilo. Autobus v 15.30 hod. byl na nás moc nakvap, seděli jsme tedy a posléze odjeli, až busem v 17.30 hod. Pro děti bylo čekání asi dlouhé, nám dospělým to uteklo jako nic. Na přestup v Lovosicích moc času nebylo, ale zvládli jsme to. Rychlík jedoucí z Prahy nás během dvaceti minut dovezl do Ústí. I během tak krátké doby se stačil ve vlaku vyvrbit menší incident. Jelikož bylo 17. listopadu, ani nevím kdo, někdo zavedl řeč na Václava Havla. Pítrs má na tohoto pána svůj názor a rozhodl se, že se o něj  podělí s ostatními. Jeli jsme v otevřeném a celkem plném vagonu. Po chvíli Pítrsova vyprávění to jakýsi muž nevydržel a počal se s ním hádat. Měl na pana Havla jiný názor, který považoval za jediný správný a snažil se to dát zvýšeným hlasem najevo. Finále přišlo těsně před Ústím. Pítrs muži povídá, „pane, jste hulvát a sluníčkář“. Ihned se otočila polovina lidí ve vagonu. Asi ještě neviděli živého sluníčkáře. Hulváta by muž asi skousnul, ale ne tak sluníčkáře. Začal křičet, že není žádný sluníčkář. No, zasmál jsem se. Srdečně jsme se rozloučili a po 12 kilometrech a hektolitru irské medicíny se rozešli do svých domovů.

Milan   18.11. 2018