První únorovou sobotu 3.2. jsem se rozhodl podniknout výšlap do okolí Litoměřic. Jelikož se nejelo nikam daleko, byl sraz v 9.45 hod. na západním nádraží v Ústí přiměřený. Na start výletů jsou sice nejrůznější názory, ale jedno je jisté. Čím dřív, tím líp. Já sám jsem křepce přiskočil za slunečného dopoledne na Střekově a už nás vlak unášel směr stanice Velké Žernoseky. Tam na nás čekal Honza a Pavla, kteří přijeli obětavě z Lovosic vozem. Veřejná doprava do Velkých Žernosek je totiž mimo léto mimořádně obtížná. Fotit jsme se šli šlo jako vždy před nádražní budovu, aby vyniknul název zastávky. Podařilo se a tak jsme vyrazili. Zatočili jsme kolem místní školy a počali stoupat do kopce. Na silnici jsme narazili na mrtvou (zesnulou, chcíplou, zdechlou – doplň dle libosti) veverku. Vypadala celkem zachovale, žádné viditelné zranění. Dana ji pomocí nohou dopravila mimo vozovku – prostě jí vykopala ze silnice, aby jí nějaké auto neznetvořilo. Z této akce vzniklo několik foto pod názvem Žena a násilí. Šli jsme dál a krom auta nás minul i cyklista – nahoru a běžec- dolů. Přišli jsme do vsi Michalovice, spojené v podstatě i se vsí Malíč a místní čoklové začali pouštět hrůzu. Je vidět, že vycvičených psích hlídačů je vsi minimum, místní mají asi uši nastavené jinak. Jediný pes na nás neštěkal a jen se na nás díval. Dali jsme mu přezdívku „Pomeje“. V Malíči se má dle tajného informátora odehrát otevření staronového hostince, ale ani ťuk. Ani další zprávu od C.I.A., že zde sídlí ministr Richard Brabec není možno ověřit (až později na netu – Richard Brabec, narozen Kladno, gymnázium Nové Strašecí – volil Malíč). Napojili jsme se tedy na modrou značku a značně blátivou cestou, zvanou Zlatá stezka zemí hradů, se vydali směr ves Kamýk. Prošli jsme kolem sadů s jablky, kdy musí koncem léta bujet polní pych. Konečně jsme se vyhrabali na silnici. Po sečtení příslušníků výpravy, zhodnocení sil a počasí jsme se rozhodli, že vyrazíme přímo do Miřejovic. Nějaké náznaky, abychom se na Kamýk do hostince vypravili a poptali se opět na místní kovový pohár a čím byl plněný byly, ale obloha se zatáhla a po minutě se začal sypat sníh. Konzistenci měl sice jako polystyren, ale zaplať pánbůh, že nepršelo. My připravení, (podle jiných měkouni ) vytahujeme deštníky a pokračujeme dál. Před Miřejovicemi zastavujeme u přístřešku pro čekající na BUS a svačíme. Dostávám od Aleny řádný obložený chléb (pro mladší sendvič), ale jí vzápětí padá krabice s ostatními chleby na zem. Náhoda? Jitka vše doplní výtečnou meruňkovicí, a my můžeme pokračovat. Pavla se stará o duševní potravu, líčením tuposti některých dnešních středoškolaček. S ohledem na vaše duševní zdraví, raději bez podrobností. Více Pavla. Z Miřejovic do Litoměřic nás čeká cca 500 metrů dlouhá turistická cesta mezi výstavními a jistě drahými domy, kterou nemůžu nazvat jinak než hovnová. Lidská prasata, která zde bydlí a chodí na vycházku se svými čokly…pardon mazlíčky, po nich jejich půlkilová hovna nesbírá a nechá je ležet uprostřed cesty. Odpudivá záležitost, místní patří duševně do třetího světa. Konečně jsme ve městě na asfaltu. Zde se od nás odpoutává Honza s Pavlou, my ostatní míříme do Pivovaru U sv. Štěpána. Ač s obtížemi, sedáme si. Viktorovi je obsluhující paní doporučeno, pověsit si bundu na věšák, ale kampak na Viktora. Tuplem ne. Paní ho nezná. V této restauraci vše plyne pomaleji, ale nevadí. Objednáváme. Perlivá minerálka, pivo Děkan a Štěpán. K jídlu slovenská kapustnica, halušky, svíčková, pštrosí játra, pravý slovenský perkelt a nějaké pirohy. Pivo výtečné, jídla vesměs ušla, jen pirohy mohli být dle žen větší. Tak jako všechno, že dámy. Ovšem výtečná nálada u stolu zůstávala a pár historek, které se motali kolem alkoholu, ji jen podpořily. Přišel David. Uvítali jsme se, představili a konzumovali. Kolem 15 hod. jsme se sebrali a větší část osazenstva se šla podívat na zajímavou výstavu do místní galerie, zvanou Z DÁLKY / Z BLÍZKA KRAJINOMALBA 19. STOLETÍ. SEVERNÍ ČECHY. Byla to trefa do černého. Obří batohy jsme vecpali do miniaturních skříněk a hurá na výstavu. Většinu míst na obrazech jsme poznali a dovedli ocenit, jak vypadali dříve a jak dnes. Minimum jsme hned nepoznali a ani přivolaná odbornice nebyla schopna říct, kde se místo na obraze nachází. Ale kampak na nás. Pár chytrých hlav se dalo dohromady, a díky Rudovi víme, že obraz Hradiště =Hrádek a to je Helfenburk a to je zřícenina u Úštěka. Krásná vystava, která nás přesvědčila o tom, že v 19 století byl sever Čech nejkrásnější místo naší monarchie. Duševně nasyceni se před galerií dělíme, a část výpravy míří do cukrárny Lilie a zbytek do palačinkárny Costadoro. Výtečné palačinky, káva, čokoláda i solidní svařák nás zcela uspokojili. Martin se tu od nás odpoutal, jelikož ho večer čeká kruté derby druhé hokejové ligy: Děčín versus Sokolov. Ovšem hrát nebude, jen fandit. Vypjaté derby, kdy bude potřeba každá mužná ruka. Vida, do palačinkárny přišel i David s Viktorem, kteří si krátili svůj čas po svém. Káva a palačinka je v mžiku objednaná. Čas se nachýlil, zaplatili jsme, Dáša si v pytlíčku odnášela i luxusní čokoládové bonbony – slovy tři – 3 – ačkoli nás ve vlaku bude sedm. No nic. Rázným krokem jsme zamířili k vlakové stanici, kam dorážíme a vítáme se se zbytkem teamu. Vyměňujeme si hlavně informace z návštěvu cukrárny. Vlak je tu. Naskočili jsme a již v pohodě a bez komplikací jsme se svezli do Ústí nad Labem, kde jsme se rozešli bez obvyklého zhodnocení výletu do svých domovů. Dnes kvalitních a rádoby zimních 11 km. Milan.
