Třeboň  2018

 

Účastníci: Viktor, David, Milan, Honza, Jára a Martin H.

 

Pátek 18. 5.

 

     A je to opět tady, další pánská týdenní jízda, tentokrát již v květnu.  Sraz máme v 10 hodin na předmostí. Přicházím včas a o chvíli později přijíždí David s Viktorem a následuje Jára. Protože nás je šest, jedeme dvěma auty, ale Martin Hájek za námi dorazí až v neděli. Prohodíme tedy pár slov, nasedneme do aut a míříme do Lovosic. Tady se k nám, resp. k Járovi do auta připojí Honza Murňák. Domlouváme se, že kdybychom se na dálnici oddělili, sejdeme se v Průhonicích na pumpě. Vyjíždíme. Járovo auto uvidělo dálnici, zrychlilo a zmizelo nám z očí. Jedeme v klidu, cesta je dobrá. I přes Prahu projedeme celkem bez potíží, jen u muzea chvíli stojíme a máme čas se kochat. Za Prahou zatáčíme k „Mekáči“ a shledáváme se s posádkou Volva. Honza si zvyká na Járovu rychlou jízdu. Jdeme to spláchnout kávou a nějakou dobrotou. Já si dávám velký hamburger, energie bude zapotřebí. Po této svačině se v klidu odebéřeme k vozům a během hodinky se nacházíme v cíli dnešní etapy. Tou je středočeské městečko Kácov, známé hlavně svým pivovarem Hubertus. Ubytování nacházíme snadno, jen paní musíme zavolat mobilem. Je překvapena, neví o nás. Z ubytovacího webu ji nedali vědět. Ukládáme si teda tašky a domlouváme se, že přijdeme za hodinu, paní zatím poklidí. My si vyjdeme na tzv. Čertovu vyhlídku. Název nezklamal, je to kousek, ale do pořádného krpálu se schody z dřevěných kulatin. Odměnou nám je malebný pohled na městečko. Nové hřiště, všude rodinné bazény, pivovar a v dálce veliké golfové hřiště. Jo, tady umí žít. Scházíme dolů a vracíme se k ubytování. Cestou míjíme hospůdku u vodácké ubytovny, ptáme se – je otevřeno, pivo nám dají. Tak tedy první a ne poslední pivo letošní akce. Je to havlíčkobrodský Rebel a  - no ujde. Sedíme na převrácených dřevěných špulkách, květináč mají ze staré kánoe. Úderem třetí hodiny se zvedáme a jdeme se ubytovat. Spím s Honzou a Járou. Jára sice „trochu“ chrápe, ale počítám s tím, že konzumace bude dnes bohatší a noc tedy nějak přečkám. Postele si připravujeme do pohotovostní polohy, čerti vědí, kdy přijdeme. Vycházíme po stezce podél trati a po chvíli docházíme k mostu a jdeme se podívat na kemp U Kouzelníka. Vypadá zatím opuštěně, však v Sázavě moc vody není. Viktor hledá  kešku, jednu již s naší pomocí objevil na Čertově vyhlídce. Přecházíme most a míříme do centra. Tam jsme coby dup. Jdeme se podívat do místního zámku. Byl kdysi hezký, teď je však poněkud zchátralý, na nádvoří to vypadá jako na severu Čech. Jelikož prohlídky jsou až o víkendu, nic nám nebrání v tom, jít přímo do pivovarské restaurace. Máme rezervovaný stůl až od 18 hodin, ale nevadí. Sedáme si zatím na venkovní terase a poroučíme něco menšího na zub a pivo Kácov. Je velmi dobré, sedí se fajn. Viktor nás sice láká k další prohlídce okolí, ale neuspěje a jde sám. My zatím prohlížíme jídelní lístek a debatujeme. Po příchodu Viktora, ho stahuju k ochutnávce místní kořalky zvané Štrůdlovice. Zajímavá chuť. Jelikož se venku ochladilo, přesunujeme se dovnitř. Zde se rozmýšlíme nad volbou večeře, já si dávám koleno. Na stole je snad za dvě minuty. Spořádám ho, zaliju hruškovicí a okolo 21 hodiny se chystáme k odchodu. Cestou se stavíme ještě v jedné hospodě v Kácově a večer zakončíme tam, kde jsme ho začali, ve vodáckém občerstvení Bisport. Dojdeme sem po jiném mostě. Jde o ocelový vojenský most typu Bailey, který sem armáda umístila v roce 1975. Pochází z americké pomoci zemím postiženým druhou světovou válkou v rámci programu UNRRA. Klábosíme chvíli s ostatními, vytahujeme vodácké zážitky. Leč čas je neúprosný, jde se do peří. To se to dnes bude spát.

 

dnes 7 km

 

Sobota 19. 5.

 

Budíme se okolo 8 hodiny a pomalu balíme. Sprcha a Coca-Cola mě staví na nohy. Kluci zatím slídí okolo domu a Honza si stěžuje, že Jára chrápal. Já nic neslyšel, odhadl jsem se dobře. Před odjezdem nám paní povídá, že je tu okolo všeho dost práce, je na vše sama s dcerami. Má prý manžela, ale je to historik. Já historik nejsem, ale manžela chápu. Vyrážíme směrem Vlašim. Musíme jet trochu oklikou, Vlašim je rozkopaná. Přijíždíme okolo pozemků Sellier & Bellot, známé to firmy na výrobu střeliva. Zaparkujeme u Lidlu a jdeme k bufetu na snídani. Bufet je zavřen, ač na netu tvrdili opak. David odchytává jakéhosi staříka a ptá se na možnost snídaně. Děda je hovorný, po 10 minutách z něj vypadne, že jeden bufet je nedaleko a že u Vietnamců by si nekoupil ani pivo. Pochází prý z Neštěmic. To mnohé vysvětluje. Druhý bufet je taktéž zavřen, jdeme tedy na náměstí. Viktor již vidí nápis Pekařství, nakonec se z něj vyklube Železářství. Nacházíme cukrárnu a je fakt dobrá. Veliký výběr dortů i chlebíčků, čaje, kávy i jiných pochutin. Taky fronta je pěkná. Nakupujeme a ihned na místě konzumujeme. Já sám jdu do fronty třikrát. Konečně jsme nasyceni a jdeme se podívat do místního zámeckého parku. Zaujmou nás sochy lvů, jeden kouká jako trouba. Dost bylo Vlašimi, přesunujeme se auty do Louňovic pod Blaníkem. Zde na louce za poplatek auta odstavíme a vyšlápneme si na horu Velký Blaník. Lidí je okolo dost, výstup kratší, leč strmý. Nahoře u rozhledny je docela hlučno, v křoví chrčí elektrocentrála. Lidi chtějí studené pivo a teplý párek. Nahoru na rozhlednu nejdeme. Já tam byl loni a ostatním se tam nechce mačkat s davem lidí. Sestupujeme dolů, Viktor keškaří. Dole na parkovišti se domlouváme jak dál. Hlad nemáme, na oběd se zastavíme až v Lomnici nad Lužnicí. Jak jinak, ještě v Louňovicích se auta ztratili a sešli se až v Lomnici, kde jsme za hodinku. Jediná známa restaurace je zavřená. Rozhodujeme se co dál, pojedeme do Třeboně a uvidíme. V Třeboni stavíme u Penny Marketu a nakupujeme na dny příští. Pak voláme domácí, ale nebere to. Parkujeme tedy kousek od apartmánu a prohlížíme si ho. Paní domácí je tu. Výborně. Najedeme do uličky, kde se penzion Ubytování Pod Světem nachází. Penzion je kousek od centra a všech jeho lákadel. Vyházíme zavazadla a chlapi odjíždějí zaparkovat vozy o cca 500 m dál na oplocené parkoviště. Vybalíme si a připijeme si na zdar letošní dovolené. Na obědovečeři  jdeme do restaurace Plzeňská, kde se dobře najíme a jdeme se podívat do centra. Je sobota, všude dost plno. Obrazíme pár míst a nakonec skončíme v penzionu u filmu Dnes naposled a dobré Tullamore whiskey.

 

dnes  9 km

 

 

Neděle 20. 5.

 

Dnes se budíme poněkud později, po včerejšku není divu. Naštěstí není kam spěchat. V klidu si zajdu koupit pečivo a posnídám vajíčka se šunkou a sýrem. Po čaji s citronem jsem připraven na další dobrodružství. Chystáme se na cestu kolem Světa. Naštěstí jde jen o cestu okolo rybníka Svět. Hned zkraje se zastavíme v lázních Aurora, kde si spravíme chuť pivem, či nealko nápoji. Vytahuji z batohu malého bílého medvídka Adolfa. Je to náš maskot pro dnešní den. Dáváme mu napít piva a strnulé tváře personálu se roztahují. Ještě se výtahem vyvezeme na rozhlednu do 7. patra budovy, odkud je krásný výhled po okolí i na nedaleké Novohradské hory. Zde dáváme méďovi hlt whiskey, která zbyla ze včera. Dál už jde jen o obyčejnou cestu kolem Světa. Voda, lesy, občas samota. Volá Martin, kterého přivezl do Třeboně jeho synovec Kuba. Domlouváme se, že sraz si dáme u kempu Ostende. Tam se za hodinku dohrabeme a vyprahlí si dáváme pivo. Pomalu se přes Schwarzenberskou hrobku dostaneme až ke kiosku U hrobky, kde si někteří dávají uzenou rybu – kapra nebo amura. Jdeme se pak osvěžit do penzionu, Martin se ubytuje a pak jdeme na večeři. Já jsem si uvařil ze svých zásob, mám půlku panenky a brambory. První zastávku děláme v pivovarské restauraci Regent. Objednávky proběhli, utkvěli mi v hlavě hlavně kapří hranolky (kůžičky) a Járova specialita, směs s množstvím kečupu. Zalil to nefiltrovaným Regentem, ale ani ten ho neuspokojil. Jdeme dál. Chuť si spravujeme u Míšků a zbytek party jde ještě do krčmy u Kellyho. Pivo Herold není nic moc, ale atmosféra je tam prima. Z posledních sil se dovlečeme na ubikaci a jdeme spát.

 

dnes 15 km

 

 

Pondělí 21.5.

 

Je další pěkné ráno, jdu nakoupit a pro změnu si dávám lišanské párky, je jich nějak moc, dělím se o ně. Vlak nám jede v 10 hodin, ale jak tak koukám, pojedeme až dalším. Martin je nešťastný, Jára chrápe, je nucen se i s matrací přestěhovat do obýváku a tam pak vegetuje do konce pobytu. My se přeci jen nějak vyhrabeme a až na Martina míříme na zastávku Třeboň-Lázně. Než tam dojdeme  spravíme si chuť v bufetu a dáváme rybí salát. V poledne jedeme do Suchdola nad Lužnicí.  Zde se jdeme nejprve podívat do Tuště, kam jsem před lety jezdil s rodinou na dovolenou. Nic moc se nezměnilo. Míříme k pískovnám. Viktorovi jsem slíbil koupání, ale jsme nějak nastydlý, do vody se neženu. Obkroužíme pískovnu, na břehu se válí torzo jakéhosi obřího kapra. Po silnici se blížíme k Suchdolu. Na rohu si skočíme na pivo a někdo i poobědvá. Znojemská byla málo kyselá, jinak to šlo. Míříme do centra Suchdola. Trochu jsem se zamotal a tak si cestu prodloužíme. Alespoň pak nečekáme tak dlouho na vlak. Z vlaku jdeme na barák, kde si vařím pozdní oběd a později nám Martin na másle usmažil kapří filety, které mezitím zakoupil na sádkách. Mňam, byla to dobrota. Část chlapů jde ryby spláchnout do restaurace Adéla, ostatní je budou následovat. První partu v Adéle nenalézáme, pouze nás servírka odkazuje na bowlingovou pizzerii, kam prý lidé podobní nám šli. V Adéle je totiž disko pro starší a pokročilé. Na bowlingu se chvíli zdržíme, ale pak jdeme ke Kellymu, kde si rezervujeme místa na zítřejší večer. Mimo to si telefonicky zajišťujeme kola u Českých drah, zítra bude cyklovýlet. Dnes se jde spát dříve.

 

dnes  11 km

 

 

Úterý 22.5.

 

Ráno vstáváme rozumně, je třeba se připravit na cestu na kolech. Jistím to vajíčkama. David na poslední chvíli kolo ruší, bude se prý věnovat průzkumu Třeboně a odpočinku. Na nádraží do Třeboně jdeme ale všichni, David nás vyprovodí a vyfotí. Na nádraží čekáme až paní odbaví vlaky a pak jdeme pro kola. Jsou to všechno trekingová kola Author, vybere si každý. Zběžná kontrola, já si jdu dofouknout gumy na pumpu. Konečně můžeme vyrazit. Začátek trasy je optimistický, dokud nedorazíme k rybníku Rožmberk. Zde ukazuji Járovi, kudy pojedeme a co jsme již ujeli. Viditelně ho to nenadchlo. Moc nemluví. Další zastávka je v hospodě vsi Stará Hlína. Obědvám zde, ostatní si dávají pití. Jen Jára nejí a ani nepije. Po chvíli jde na záchod a ven vyjde v lepší náladě. Zatáhne Martina dovnitř a po chvíli se ozývá tleskání. Proběhl gin s tonikem a nálada se zlepšila. Jedeme dále. Občas se zastavíme, protáhneme, něco vyfotíme. Když se od sebe vzdálíme, čekáme pak na sebe na křižovatkách. Definitivně se dělíme u obce Majdalena, Jára s Martinem pojedou později. Ostatní míří do Třeboně dřív.  V lese naštěstí potkáme cyklistu a ten nás nasměruje na cestu o něco delší, ale ne na tu panelovou hrůzu, která by nás čekala. Přes ves Branná a podél hráze rybníka Svět dorážíme opět k rybímu bufetu. A zase salát. Obloha se kaboní, vracíme kola a míříme na barák. Když se přiblížila šestá hodina, odcházím do města s tím, že se sejdeme v krčmě u Kellyho. Sedmá minula a nikde nikdo. Sedím u stolu pro osm a obsluha už zle kouká. Kluci se přihrnuli o deset minut později, jako by se nechumelilo. Ještě pět minut a vyrazili by nás. To by koukali. Objednáme si a myslím, že všichni byli spokojeni. Jídla jsou dobrá, ceny přiměřené. Jen to pivo. Proto si dávám džbánek červeného a Honza taky. Jára srká svůj džinfizz. Dlouho se nezdržíme, jdeme bydlet, jen Jára a Martin ještě vyráží do terénu. Na baráku si naleji „Jégra“, zkoukneme film Most přes Dunaj a jdeme spát.

 

dnes : pěšky 7 km  na kole 44 km

 

 

Středa 23. 5 .2018

 

            Dnešním dnem přebírám kronikářskou štafetu od Milana. Nikdo z kamarádů nechtěl přispět svou troškou do kroniky, takže zápis napíšeme tradičně my dva. Ráno si přispíme, máme dost času, neboť se půjdeme projít jen po nejbližším okolí Třeboně. Po snídani se dělíme na tři skupiny. První (Milan, Honza a já) půjde na pěší výšlap, druhá (Jára a Martin) vrátí kola na nádraží a pak se cournou po městě. Třetí skupinu tvoří David, který ještě není úplně fit a bude odpočívat. Odpolední program domluvíme po návratu.  Naše skupinka jde po hrázi rybníka Svět ke Schwanzerberské hrobce, kterou si prohlížíme jen zvenčí. Pokračujeme do autokempu, o kterém si myslí Milan, že je průchozí. Bohužel tomu tak není, takže si areál prohlédneme a vracíme se zpět. Po silnici se přesouváme k Opatovickému rybníku a jdeme podél něj. Dalšími rybníky, kolem kterých jdeme, jsou Stavidla u Ovčína a Velké stavidlo. Trasa nás vede po Kernerově cestě, po Horní aleji a Široké aleji. Ta je rovná jako podle pravítka a docela dlouhá. Výhodou je, že na těchto méně známých cestách nepotkáváme žádné turisty ani cyklisty a pejskaře též žádné nevidíme. Napojujeme se na NS Třeboň – Hrádeček a u jedné z místních dominant Čertova (Krčínova) dubu odpočíváme. Po odpočinku nás již čeká již jen úsek podél Zlaté stoky do centra Třeboně. Netrvá dlouho a jsme na náměstí. Rozhlížíme se a vybíráme osvěžovnu, kde poobědváme. Nakonec vyhrává místní bufet. Najíme se a vracíme se na barák. Kamarádi z druhých dvou skupin mezitím měli svůj program, který zvládli ke své spokojenosti. Jen v kostce: vrácení kol, procházka, oběd, odpočinek atd. Odpoledne se vydáváme do krytého bazénu v lázních Aurora. Jen Martin toho ještě dost nenajezdil, jede opět na kole po místním okolí. Jak je nás víc, špatně jsme se domluvili, takže si Jára nevzal plavky a čeká na nás v restauraci. Ani mu to moc nevadí. My ostatní si zaplaveme, posedíme ve vířivce, ohřejeme se v páře a vyzkoušíme i tobogán (nic moc, malý a pomalý). Osvěžení v bazénu bylo parádní, před Aurorou se scházíme s ostatními. Večerní program je tradiční. Procházka městem, posezení u pivka a pokecání o všem možném. I dnešní den se vydařil. Počasí bylo parádní, našlapali jsme cca 18 kilometrů a každý se zabavil dle chuti a nálady.

 

Opatovický rybník je jeden z nejstarších rybníků v oblasti Třeboňska. Nachází se asi jeden kilometr na jih od centra Třeboně, v těsném sousedství s rybníkem Svět. Vodní plocha má rozlohu 160,6 hektarů^[1] a délku 2 km. Sypaná hráz je dlouhá 1177 m, široká 8,5 m a zadržuje 1,92 miliónů m³ vody. Rybník, jehož průměrná hloubka je asi 1,5 až 2,5 m leží v nadmořské výšce 436 m. Přibližně uprostřed rybníka je zalesněný ostrov s malou loučkou, osídlený pouze vodním ptactvem. Na severním okraji se nalézá rekreační středisko Třeboňský Ráj s restaurací a malou pláží. Další pláž se nalézá v Doubí - Oboře, nedaleko Opatovického mlýna, stájí a Mlýnského dvora.

 

Čertův dub u Třeboně (také známý jako Krčínův dub) je památný strom, který roste na hrázi zaniklého rybníku Hrádeček, konkrétně u rybníčku Malý Hrádeček (v jižním cípu 4 kilometry dlouhé naučné Stezky zdraví Hrádeček, která je doplněna na jednotlivých zastaveních atrakcemi "Tomových parků"). Obvodem je největším dubem původní hráze, svému atypicky tvarovanému kmeni vděčí za pověst. Kmen je nízko nad zemí výrazně soudkovitě ztloustlý a porostlý mechem. Patrné jsou chodbičky tesaříka obrovského (Cerambyx cerdo).  Strom (respektive všechny duby na hrázi bývalého Hrádečku) byl chráněn v první polovině 20. století Památkovým úřadem v Praze, i nyní je evidován jako památný strom. Krom hráze rostly ještě další staré duby u lesa pod rybníkem Kaprovým. Ty ale byly vykácené roku 1940 (3 z celkových 13 již byly suché).

 

Zlatá stoka je vodní kanál v Třeboňské pánvi napájející tamější rybniční soustavu. Zlatá stoka propojuje pomocí dalších stok, které z ní odbočují, rybníky na levém břehu Lužnice. Délka se udává na mezi 45 až 50 kilometrů s průměrným průtokem okolo 1 m³/s. Nejčastější udávaná délka je 45,2 km. Plocha povodí je 32,97 km². Průměrný sklon na 1 km činí pouhých 28,5 cm. Nadmořská výška u hrdla činí 440 m n. m. a při ústí do Lužnice 409 m n. m. Jedná se o důležitý kanál, který zásobuje vodou soustavu rybníků, pomáhá je okysličovat a taktéž pomáhá odvádět přebytečnou vodu během výlovů. Vodní kanál byl vystaven dle plánu Štěpánka Netolického z roku 1506. Samotná realizace stavby začala o dva roky později v roce 1508 a dle většiny zdrojů byla dokončena v roce 1518. Původním důvodem pro výstavbu Zlaté stoky byl plánovaný rybník Kaňov, který bylo potřeba napájet vodou a odvodňovat. Zlatá stoka v současnosti stále plní svůj původní účel, přivádět a odvádět vodu do soustavy rybníků. Vyjma toho je cílem pěší turistiky, cyklovýletů. V okolí kanálu se nachází množství chráněných oblastí, ve kterých se vyskytuje různorodá fauna a flóra.

 

Čtvrtek 24.5.2018

 

            Probouzíme se do dalšího pěkného rána. Dnes nás čeká výlet autem na zajímavé místo – Červené Blato. To je rašeliniště nedaleko Suchdola nad Lužnicí. Martin opět zůstává v Třeboni a půjde se projet na kole. My ostatní se nacpeme do jednoho auta a po snídani vyrážíme vpřed. Cesta není dlouhá, po cca 20 kilometrech jsme na místě. Auto necháváme na parkovišti u silnice. Ovšem nejdříve David zkouší, kam až po lesní cestě dojede a musí se vracet. Chtěl si ušetřit nějaké ty kroky. Jak ho znám, nejraději by dojel až k okraji rašeliniště. Protože je všední den, nečekáme žádné davy turistů. Když přicházíme k odpočívadle, odjíždějí nějací rakušáci. Pak již máme rašeliniště pro sebe. Procházíme okruh, čteme si informace na tabulích a prohlížíme si faunu i flóru kolem sebe. Někde jdeme po pěšinách, jinde po prkenných chodnících. Na odpočívadle uprostřed blat svačíme, a vychutnáváme si zdejší klid a pohodu. Procházejí kolem nás dva turisté a jsou poslední, které zde dnes potkáváme. Dokončujeme okruh a vracíme se k autu. Nedaleká restaurace je bohužel zavřená, přesouváme se tedy do Borovan, kde jsme jedli předloni s Davidem a dětmi na dovolené. V hotelu Alf se někteří z nás najedli, jiní jen napili. Prohlédli jsme si místní náměstíčko, zámek (jen z venku) a přírodní koupaliště. Poté jsme jeli dál. David chtěl zkusit ještě jednu dobrou restauraci z předloňska, ale nepamatoval si, v které obci či městečku je. Ani já si její umístění nevybavil. David nás tedy vozil po okolí Třeboně, a snažil si vzpomenout. Nás, kteří jsme seděli vzadu v autě namačkáni jako sardinky, to moc nebavilo. Nevím kolik obcí jsme projeli, ale nakonec jsme úplnou náhodou restauraci našli. To byla úleva. Hospoda se nachází v Lišově a jmenuje se zajímavě Obec. Pivo i jídlo zde bylo skvělé tak jako předloni. Vracíme se na barák a odpočíváme. Po čtvrté hodině odpolední začalo pršet a obyčejný déšť se po chvíli změnil přímo v přívaly vody. Naštěstí nás průtrž nechytla na výletě, ale již doma. Po dnech vedra to byla příjemná změna. Někdo se kulturně vyžíval v apartmánu (televize, kniha), jiní i přes nepřízeň počasí navštívili odvážně nedalekou restauraci. I když jsme dnes nenašlapali tolik kilometrů (cca 7 km), viděli jsme spoustu zajímavého.

 

Červené blato je národní přírodní rezervace ležící na okraji CHKO Třeboňsko jihovýchodně od Šalmanovic. NPR se rozkládá na pomezí okresů České Budějovice a Jindřichův Hradec na třech katastrálních územích: Byňov (město Nové Hrady), Těšínov (obec Petříkov) a Hrdlořezy u Suchdola nad Lužnicí (město Suchdol nad Lužnicí). Na území rezervace se od roku 1774 těžila rašelina pro blízkou sklářskou huť. Těžba rašeliny byla ukončena ve 20. století. V roce 1953 bylo území rašeliniště vyhlášeno rezervací sloužící zejména k ochraně přirozeného krajinného pokryvu. Rozloha rezervace je 403 ha. Celé území je protkáno sítí kanálů a stružek, které během těžby rašeliny sloužily k odvádění vody. Nyní je odvodňovací systém zahrazován, aby voda zůstávala v území a zůstal tak zachován krajinný ráz tundry. Vegetace území je tvořena zejména borovicí blatkou, rojovníkem bahenním, suchopýrem pochvatým, borůvkou a brusinkou. Na některých místech roste klikva bahenní a lze zde najít i některé vzácné druhy jako například rosnatka okrouhlolistá.

Borovany jsou město ležící sedmnáct kilometrů jihovýchodně od Českých Budějovic, asi osm kilometrů severně od města Trhové Sviny. Mají přibližně 4 100 obyvatel a jejich katastrální území měří 4 233 hektarů. První zmínky o Borovanech pochází již z roku 1186. Koncem 13. století vlastnil Borovany rod Vítkovců. Roku 1327 získal vesnici Vilém z Landštejna, jehož syn Vítek ji roku 1359 prodal Rožmberkům, čímž se stala součástí novohradského panství. Ke konci 14. století se v Borovanech vystřídalo několik majitelů, až se ve třicátých letech 15. století Borovany dostaly do majetku Petra z Lindy. Roku 1850 se Borovany staly samostatnou obcí a roku 1973 obdržely statut města.

Lišov je město v okrese České Budějovice. Leží asi 5 km severovýchodně od Rudolfova na svazích Lišovského prahu. Má přibližně 4 300 obyvatel a patří tak mezi největší města okresu České Budějovice. Jeho katastrální území zaujímá rozlohu 9357 ha. Území města se skládá ze dvou nesousedících částí, místní část Vlkovice tvoří exklávu. Lišov byl založen pravděpodobně koncem 13. století, nejstarší písemná zpráva o městysu Lišov pochází z roku 1344. Roku 1365 je zmiňován kostel sv. Václava. Většina obyvatel byla české národnosti. Již na konci 14. století byl Lišov českým králem povýšen na městečko. V roce 1924 byl Lišov povýšen na město. Po roce 1864 měla přes Lišov vést železniční trať Č. Budějovice - Třeboň, později zde František Křižík plánoval elektrickou dráhu, ale z projektu sešlo. Od 11. června 1911 byla provozována jedna z prvních autobusových linek v Čechách na trase Budějovice - Lišov - Třeboň. V roce 1921 proběhla elektrifikace.

 

 

Pátek 25.5.2018

 

            Dnes nás čeká opět výlet autem, navíc je ráno zataženo a slabě prší, takže si přispíme a s odjezdem nespěcháme. První skupina (Milan, David, Honza a já) vyráží hned po snídani, ta druhá (Jára a Martin) později. My jedeme do Českých Velenic a poté do Staňkova, oni pojedou rovnou do Staňkova. Zde se snad dáli bůh sejdeme. Do českých Velenic to není daleko, za chvíli jsme na místě. Parkujeme v centru a jdeme se podívat po městě. Po krátké procházce a kávě v cukrárně přecházíme Lužnici a projdeme se i po německém městečku Gmünd. Sice všichni říkají, že v Německu je vše hezčí a i ta tráva zelenější, ale tyto dvě obce mi připadají úplně stejné. Ovšem je pravda, že jsme nakoukli jen kousek za hranice. Tam dál je to určitě nádherné, prostě ráj na zemi. Vracíme se k autu a pokračujeme do dnešního hlavního cíle do obce Staňkov. U zdejšího rybníka v kempu jsme pod stanem trávili jednu z prvních oddílových dovolených v roce 1998. No je to již 20 let, to to ale uteklo. Parkujeme u vyhlášené restaurace U Sumečka, kde se občerstvujeme. Poté jdeme na výšlap kolem rybníka. Snažím se s Milanem a Davidem vybavit místo pobytu, kde jsme měli v dávné historii základnu, ale dost se to tu změnilo, takže tápeme. Místo stanování jen odhadujeme. Jen na restauraci U Sumečka (v roce 1998 jsme si jí přejmenovali na U Fousatý makrely) a restauraci U Trpaslíka si pamatujeme o něco lépe. Ve všech kempech teprve vrcholí příprava na sezonu, stánky mají zavřeno. Po okouknutí rybníka a okolí se ještě občerstvujeme v hospodě U trpaslíka a vracíme se k autu. Zde se setkáváme s druhou skupinou a společně se vracíme do Třeboně. Odpoledne je volný program. Martin jede na kolo, ostatní se individuálně procházejí po městě či odpočívají na baráku. Večer se jde na pivo. I když se dnes s Třeboní loučíme, protože zítra nám končí dovolená a vracíme se domů, nijak dlouho nesedíme. Postupně se vytrácíme do pelechů. I dnešní den se vydařil, počasí přálo. Našlapali jsme cca 10 kilometrů. Jako bonus si veteráni oddílových dovolených (Milan, David a já) zavzpomínali nostalgicky na vydařenou dovolenou před 20 lety.

 

České Velenice jsou město v Jihočeském kraji, na hranici s Rakouskem. Město leží v okrese Jindřichův Hradec, má přibližně 3 500 obyvatel a rozlohu 12,1 km². Původně se zde rozkládala jen ne příliš hustá zástavba obcí Velenice a Česká Cejle. Hospodářský a stavební rozmach na území dnešních Českých Velenic byl nastartován výstavbou železnice. Na strategicky výhodném místě, asi 2,6 km západně od centra Gmündu bylo vybudováno nádraží, které tvořilo významný železniční uzel celého Rakouska-Uherska. Vedly odtud tratě z Vídně do Plzně (1869) a do Prahy (1871). V souvislosti se stavbou nádraží byly vybudovány i železniční dílny a opravny, které byly pro pozdější vývoj Českých Velenic nesmírně důležité (měly více než 1000 zaměstnanců). Za prací se tak do osad, které tvořily předměstí Gmündu, přistěhovalo množství dělníků. Bývalé osady se tak rychle měnily k nepoznání. Celé předměstí dostalo moderní městský ráz.

 

Staňkov se nachází v okrese Jindřichův Hradec v Jihočeském kraji. Žije v ní 204 obyvatel. Hlavní charakteristikou obce je Staňkovský rybník, pod jehož vysokou hrází se Staňkov nachází. Rybník ovlivňoval historii i charakter obce. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1654. Obec patří k vesnicím novějším, zdejší terén nedovoloval rozšiřovat polní plochy, v polovině 18. století ve Staňkově bylo jen pět sedláků. V té době zde začínal pracovat vodní hamr, který v 19. století určil průmyslový charakter vesnice. Hamr byl do roku 1869 hnán vodou ze Staňkovského rybníka, později parním strojem (Škoda). Hamr měl velkou spotřebu dřevěného uhlí, takže většina obyvatel Staňkova se zabývala kácením dřeva a pálením dřevěného uhlí. Tato činnost zanikla na počátku 20. století, po roce 1920 vesnice částečně dostala rekreační charakter. Poblíž byl hraniční přechod do Rakouska a celnice, na kterou v roce 1938 zaútočili němečtí nacisté z města Litschau (čs. finanční stráž útok odrazila, přičemž Němcům způsobila ztráty). Po roce 1948 se poblíž usadila pohraniční stráž, která do vody Staňkovského rybníka a okolní přírody nedovolovala vstup.

Staňkovský rybník je jedním z nejstarších a největších českých rybníků. Jeho plocha je 327 ha, délka 7 km, obvod 21 km, výška hráze je 18 m. Hráz byla několikrát protržena, proto v roce 1904 byl rybník rozdělen na části. Po roce 1918 rybník objevili pražští trampové, jimž k přespání stačil stan či sláma ve stodole. Za nimi přišli další, kteří začali stavět luxusní chaty (továrníci Singer, Kruliš, herečka Valentová atd.). V roce 1925 Staňkov byl s nádražím Majdalena (8 km) spojen autobusovou linkou. V roce 1931 katolická organizace YMCA u rybníka postavila rozlehlý letní tábor (ústřední budova, obytné sruby, loděnice, sportovní hřiště atd.). Z turistického ruchu profitovalo i místní obyvatelstvo, které zřizovalo letní byty, penziony a hostince. Po Mnichovské dohodě se část rybníka, ve které byl letní tábor, dostala mezi zabrané sudetské území, a tábor YMCA zabralo německé válečné námořnictvo, které si v něm zřídilo výcvikové středisko. V roce 1951 vznikla Pohraniční stráž, která zlikvidovala jak letní tábor, tak všechny soukromé chaty. Po roce 1989 byla oblast zpřístupněna, celnice zrušena, Staňkov opět navštěvují turisté, ale letní ruch, jako býval v meziválečném období, vrací se jen symbolicky.

 

 

Sobota 26.5.2018

 

            Ráno radostně vstáváme, balíme si bagáž a trochu poklízíme. Nic za zařízení apartmánu jsme nerozbili, takže předání majitelům je rychlé a pohodové. Můžeme se vydat domů. Jedno auto (Milan, David, Honza a já) jede na Konopiště, to druhé (Jára a Martin) do Jemniště nakoupit nějaké dobroty. Cesta ubíhá dobře, poměrně brzy parkujeme na okraji Benešova. Přes zámecký park přicházíme na zámek Konopiště. Ten si z venku prohlížíme. Je zde dost turistů a chystá se i jedna svatba. Medvěd obývající příkop se nám neukázal, má nějaké turisty na háku. Dáváme si v pěkné hradní cukrárně občerstvení a vracíme se jinou cestou zpět k autu. Jak kdysi řekl jeden náš kamarád při návratu z dovolené: „Nebudeme tu agónii prodlužovat, jedeme rovnou domů!“ Řídíme se tedy touto poučkou a jedeme směr Ústí nad Labem. Ovšem protože je cesta dlouhá, zastavujeme alespoň na jídlo nedaleko Račiněvsi hned u sjezdu z dálnice. Tady je restaurace Steakgrill (bývalý motorest U Grobiána, pamětníci jej určitě znají), kde je bohužel narváno. Chytáme jeden z posledních volných stolů a dáváme si alespoň polévku. Všechny co jsme si dali, byly vynikající. Poté již jen vysazujeme Honzu v Lovosicích, Milana na Střekově a tím naše letošní dovolená končí. Druhá skupina si v Jemništi nakoupila vybrané lahůdky, pojedla v restauraci v Postupicích a též v pořádku dojela do Ústí nad Labem, kde byli o něco dřív než mi. I dnešní odjezdový den se vydařil, počasí bylo dobré a nachodili jsme na rozloučenou s dovolenou symbolických 5 kilometrů.

 

Konopiště je zámek v historizujícím stylu nedaleko města Benešov ve Středočeském kraji, 40 km jihovýchodně od Prahy. Leží asi 2 km na západ od centra Benešova. Dnes je znám především jako hlavní a poslední sídlo následníka trůnu rakousko-uherského, arcivévody Františka Ferdinanda d'Este a jeho české manželky Žofie Chotkové, jehož zavraždění v Sarajevu bylo záminkou spuštění první světové války. Areál je dnes chráněn jako Národní kulturní památka České republiky. Je ve vlastnictví státu (správu zajišťuje Národní památkový ústav) a je přístupný veřejnosti.

Vyhodnocení dovolené.

 

I letošní již 23 dovolená se vydařila. Jelo se již po několikáté do Jižních Čech, a ty nezklamaly. Ubytování se nám podařil sehnat parádní za rozumnou cenu nedaleko centra Třeboně a mělo to nesporně své výhody. Jeli jsme v šesti lidech a oba nováčkové (Honza i Martin) mezi nás zapadli dobře. Počasí až na jednu bouřku a déšť bylo celý pobyt dobré. Milan připravil dost výletů, takže vždy bylo kam sáhnout. David s Járou vzali auta a zajistili přesun nejen na a z dovolené, ale i přesuny na výletech, za což jim patří dík. Tradiční stejná trička pro všechny účastníky zařídil David zase perfektní, všem slušela. Jako i v předchozích dvou letech se osvědčilo prodloužení dovolené o jeden den s přenocováním na cestě do místa pobytu. Zastávka v Kácově na Sázavě se vydařila. Chodilo se trochu méně než v posledních letech, ale i tak se našlapalo solidních 89 kilometrů. Navíc jsme najeli na jednom cyklistickém výletu 44 kilometrů na kole. Martin kvůli zdravotním problémům s koleny s námi tolik nechodil, ale zase najezdil cca 150 kilometrů na kole. Na příští dovolenou již tip kam jet máme, uvidíme jak, to klapne. Mějte se všichni fajn a na některé další oddílové akci ahoj.

 

                             Sepsali: Milan pátek – úterý

                                          Viktor středa – sobota

                                          V červnu 2018