Lázně Libverda  - Jizerské hory 

Účastníci :  Viktor, Eliška, Terka, Jirka, Dáša, Ruda, Líba, Hanka, Alena Z., Jarmila K.

Den první: Romantická večeře, aneb divadlo není dávidlo

Léto jsem si díky svému zranění nijak zvlášť neužila, takže na tento víkend se těším jak malé dítě. Konečně den odjezdu, nasedáme k veliteli do auta a hurá pryč z města. Dvouhodinová cesta utekla celkem rychle až na kamion , který převážel krávy. Snad na jinou pastvu, snad na jatka, kdo ví, nás zdržoval. Jsme na místě, kde na nás čeká Dáša s Rudou. Uložíme zavazadla a jdeme se po vyčerpávající cestě osvěžit a najíst do místní hospůdky. Večer se rychle blíží, takže krátká procházka k místnímu hřbitovu a na vyhlídku Hejnické madony bude tak akorát do setmění. Již za tmy jdeme ještě na místní kolonádu a poté již do penzionu, kam právě dorazili Terka s Jirkou. Dáváme si chvilku na odpočinek a poté se scházíme ve společenské místnosti, kde si chvilku vyměňujeme zážitky z prázdnin a poté vytahuje Terka hru aktivity. No to bylo srandy. Předvést pantomimou „romantickou večeři, či dávidlo, nikoli divadlo „ je opravdu vyčerpávající výkon. Vyhrává Eliška s Viktorem a po půlnoci se rozcházíme do pokojů uložit  ke spánku. Ještě kamarády vyvádím z omylu, že se přijeli vyspat nejmíň do půl 10. Tak to tedy ne.

                                                                                            Dnes 3 km

Den druhý: bitva o makový štrúdl na Olivetské hoře

Z Maliníku do Hejnic

Tento den přecházíme hory, takže sraz na nádraží v Hejnicích v půl 9 a poté odjezd do Liberce. Všichni přišli včas, já vám dám vyspávat do půl 10. Vláček je téměř prázdný, takže usedáme a povídáme si opět o zážitcích z prázdnin. Někdo se věnoval turistice, někdo odpočinku u moře  a někdo zase sjížděl řeky. Já si pamatuji jen řeku Salzu, /nevím jak se to píše/ neb mi připomíná tanec a tento název zazněl dost často, ostatní mi bohužel v paměti neuvíznou. Z nádraží nás čeká přesun asi 1km k místnímu Fóru, odkud jezdí autobus do Bedřichova. Na ten máme dost času, a tak ještě zaběhneme do restaurace na něco na zub. Na zastávce je dost lidí, snad se vejdeme. Narvaný autobus nás neodradí a po půl hodině vystupujeme na Maliníku, startu naší cesty. Pohodové 3 km k přehradě ani nepostřehneme a jsme tu, takže usedáme, odpočíváme a svačíme. Pokocháme se pohledem na vodní hladinu a šup dál. Na rozcestí dávám možnost volby a nakonec vybíráme cestu přes Olivetskou horu. Kilometrový stoupáček nás poněkud zapotí a vyčerpá, takže nahoře opět usedáme k občerstvení. Viktor nabízí makový závin značky Clever , zprvu nesmělé ochutnávání se posléze zvrhne v kulinářský zážitek a každý si urve ,co může. To vám byla mňamka. Máme za sebou jediné dnešní stoupání a od teď budeme již jen klesat a to značně. Na rozcestí u Bílé kuchyně již nesvačíme, přeci nebude „ sváča na každém kilometru „ . I zde máme více možností  a tak vybírám náročnější sestup Malým Štolpichem. Cesta je to velmi pěkná, ale ty klouzavé kameny, no pozor na ně. Někteří z nás si na památku berou malé kamínky , avšak Dáša obdivujíc asi 10 kilový šutr ho nakonec zvedne a s vítězným pokřikem „ tak tenhle musím mít“, si ho ukládá do vypůjčené tašky. Taktik Líba „nenápadně“ Rudu upozorní, že najednou se drží od Dáši dál a po pár metrech si všímáme, že taška změnila majitele, už jí nevláčí Dáša. Však se taky Ruda pronesl, ale Dáša má šutr, snad. Za slunečného počasí ještě stihneme prohlídnout vodopád a cestou dolů už začíná mrholit. Do cíle cesty máme ještě asi 3,5 km a to už za deště. Zmrzlí, zmoklí a hladoví přicházíme do restaurace, která je sice plná, ale vaří se tu jen do 15 a pak od 17. Jsme tu v 15.30. Takže jedeme do penzionu pro suché oblečení a jedeme do jiné restaurace. A to by bylo , aby to tady proběhlo hladce, lidí sice málo, ale paní majitelka nám sděluje, že jí utekl kuchař a že ona vaří sice s láskou, ale pomalu. Zatím tedy něco na zahřátí a po 1 a půl hodině se začínáme krmit. Jídlo bylo dobré , takže čekání nám vynahradilo. Po návratu si v pokojích zřizujeme kosmetické a masážní salony, Eliška má šminků jak profesionální kosmetička a možná ještě víc. Kdo má zájem, toho nalíčí, jen je jí trochu divné, že největší zájem o líčení má Jirka a tak na konec dojde i na něj. Dnes sedíme jen krátce a po 22 hodině dodržujeme noční klid, ale jen pro dnešek. Zítra bude vše jinak.

                                                                                              Dnes 15,5 km

Den třetí : Zase se nevyspíme, aneb „ Přeci to tu neprospíte, když jste  si to zaplatil“

Z Libverdy do Libverdy ,přes Polsko a Smrk

Tentokrát je sraz na autobusové zastávce, odkud se jede do Nového města pod Smrkem a dále do Polska. Poněkud jsme zapomněli, že se k nám mají přidat ještě dvě účastnice a to Alena a Jarmila. Jarmilka bydlí v Libverdě, což jí tiše i nahlas závidím, po letech strávených v Dánsku si zde užívá zasloužené penze. A tak sice o zastávku dál registrujeme dvě dámy, které na kohosi pokřikují, ale vůbec netušíme, že je to na nás. Nevadí, když se k nám přihrnou, tak si vše vysvětlíme. Na další autobus máme zhruba hodinku čas a tak jdeme do cukrárny, káva nic moc , ale hovor hlasitý a vtipný. Chudák paní co obsluhovala možná utrpěla šok z takhle hlučné skupiny. Ruda se mě ptá, jestli je ten autobus opravdu zadarmo, že je to poprvé ,co slyší, že v Čechách je něco zdarma, no jestli to nebude tím, že se jedná o polský autobus . Asi jsem ho zklamala. V Čechách opravdu nic zadarmo není. Cesta je strastiplná a některé zastávky navštívíme několikrát, ale co, je to zadarmo. U lanovky je nám sděleno, že 10 není grupa a tak si kupujeme jízdenky každý zvlášť. Pěkná kabinková lanovka, cesta příjemná, výhledy pěkné. Jsme nahoře a pěkně tu fouká, takže šup do hospody, dlouho jsme nesvačili. Polské občerstvení za české peníze, hurá. Pivo, čaj, polévka. Postupně se rozcházíme a vyrážíme směrem ke Smrku na rozhlednu. Chvilku stoupáme, chvilku klesáme. Poslední stoupání k rozhledně zvládáme v pohodě. Sluníčko svítí, ale i přesto jsou na teploměru 4 stupně. Když se dostatečně pokocháme výhledem, posvačíme a promrzneme, jdeme dál. Asi po 400 metrech je další odpočívadlo a tak ho využíváme. Cestou dolů zpovídáme naše dvě nové kamarádky a dozvídáme se spoustu nových věcí. Jarmila mi jakožto místní znalec doporučuje trasy, které neznám, ráda je někdy využiji. Ještě jedna zatáčka a jsme na Hubertce. Turistická  chata s možností občerstvení. Domácí koláče, chleba se sádlem, čaj , kafe, no co si kdo přeje, takže usedáme, svačíme a vyhříváme se na sluníčku. Každá sranda jednou končí a i když se nám z očí řinou slzy smíchu, je čas jít dál. Cestou si ještě pánové prohlídnou zchátralou chatu Jizerku a Jarmila nám k tomu přidá povídání o historii chaty. Zase něco nového a poučného. Ještě musíme na dřevo , chceme opékat buřty, tak šupajdá. Cestou se podíváme ještě k Jarmilčinu domku a já opět zatlačuji slzu a tiše jí závidím. Loučíme se a věříme, že děvčata za náma ještě večer dorazí. U hřbitova nasbíráme dříví na oheň a jdeme na to. Viktor si chtěl dojít na večeři, buřty ho nijak neoslovují, ale bohužel bylo plno, takže chleba s paštikou. Oheň se nám podařilo rozdělat , buřty opéct a Viktor ještě přináší poslední kousky pověstného makového závinu. Terezka tajně jeden uzme a otočená zády k ostatním nenápadně konzumuje, ale ouha, velitel vidí všechno a tak jí prozradí. Dobrá to duše. Dnes mejdan na 20. Promítneme si fotky , popijeme, děvčata nakonec taky dorazí , máme radost. Mírně popíjíme a tématicky si pouštíme v téměř letních Jizerkách film o zimních Krkonoších. Po půlnoci se opět rozcházíme do pokojů.

                                                                  Dnes 12 km

Den čtvrtý: stoupáme vzhůru, aneb  to nejnáročnější  nakonec

Výstup na Paličník

Dnes jsem nechala kamarády vyspat. Jsem strašně hodná. Z penzionu odcházíme kolem půl 11 a cestou ještě musíme načepovat lázeňskou vodu. Pak už jen sice nejkratší, ale nejnáročnější část našeho pobytu. Uplynulé dny jsme se šetřili a tak si dneska střihneme téměř 400 m převýšení. Přesouváme se k Bártlově boudě a odtud už jen 3 km stoupáme. Výstup je to náročný, ale výhledy stojí zato. Já se tedy asi v půlce cesty vzdávám, zraněná noha odmítá spolupracovat. Eliška mě nenechá samotnou a ochotně mi dělá doprovod. Ostatní si vyšlápnou cestu celou a po návratu mi hlásí že „ to teda bylo něco, ty kameny , no hrůza“. My zatím v klidu poobědváme a povídáme si . Typujeme, kdo dorazí první, Eliška přesně odhaduje, že táta. A je to tak. Koutkem oka zahlédnu Viktora jak se k nám řítí z kopce a oznamuje nám, že zkoušel co jeho tělo ještě vydrží a celou cestu dolů běžel. Ubrzdil. V těsném závěsu přichází Líba a tak si objednávají také jídlo, aby toho pak najednou nebylo moc. Přeci jen s čekáním na jídlo už zkušenost máme. Na ostatní ještě chvilku čekáme a když dorazí, je nám jasné proč. Jirka se ještě koupal v potoce. Prý úžasná voda. Brrr. Jídlo je dobré a všichni jsou spokojený. Viktor nechá všechny dojíst a pak vybírá poplatky, no pořádek musí být. Platíme 30 Kč a dožadujeme se za každou desetikorunu jedné čárky za účast, prý to projednají na zasedání vedení oddílu. Uvidíme. Důchodci se zase dožadují polovičního startovného. Také uvidíme. Po obědě se loučíme s Alenou a Jarmilou. Jsme moc rádi, že mezi nás přišly, jsou super a je s nimi legrace. Tak doufáme, že s námi ještě někdy půjdou. Poté už jen loučení a potajmu utírání slziček, alespoň tedy já, bylo mi strašně fajn a domů se mi vůbec nechce. Odjíždíme. Cestou nás míjí jakýsi snaživý policista, asi se nudí a tak otáčí auto a staví nás. Dožaduje se, aby Eliška sedící vepředu vystoupila a prý pokud bude vyšší než auto, bude spokojen. Jen tak tak , ale byla a příslušník utřel. Za ten stres co nám způsobil ,se musíme odměnit a tak si ještě v Hejnicích posedíme v cukrárně. No nedá se nic dělat, musíme jet. Tentokrát nás žádné krávy nezdrží a cesta domů utíká rychle. Krutá realita při příjezdu k domovům, zítra do práce. Tak zase příště.

Dnes 6 km 

A na závěr:

 Úžasně užitej víkend, pilné hospodyňky začnou kupovat makový závin Clever, Dáša má kámen, Jirka se vykoupal, Terka nás naučila pohled Lucie Bílé pro krásné fotky/ ne každý ho může používat/ Eliška šlapala úžasně , je moc šikovná. Už nevím co napsat a tak naposledy zatlačím slzu a budu  se těšit na příští akci.

                   Děkuji všem a těším se příště    

                                                        Hanka 8.10.2018