Liběchov – Štětí

aneb po stopách loupežníka (a jeho) Štětky

Účastníci: Dáša, Terka, Líba, Hanka, Jirka ml., Jirka, Petr, Viktor, David, Ruda, Milan

Na začátek letošního listopadu, jsem naplánoval výlet okolím Liběchova. Měl jsem ho v merku již tři roky.  Půjdeme částečně místy  kde jsme již byli, ale i po nově vyznačené stezce zvané Po stopách loupežníka Štětky.  Sešli jsme se 3. listopadu v 7.45 hod. na západním nádraží. Ti kdo přijeli auty, zaparkovali kde se dalo, někteří i na zákazu. Já jsem přistoupil tradičně na Střekově s tím, že při koupi jízdenky se mnou Viktor počítal.   Osazenstvo sedělo ve dvou kupé, mezi kterými kolovala láhev rumu Republica.    Bohužel, po chvíli bylo po ní. Jirko, bylo toho málo, ale přesto díky. I ženy dnes měli pořádný splávek.  Než jsme dorazili do Liběchova, byla láhev (její obsah) pryč. Počasí bylo takové typicky listopadové, zataženo, ale nepršelo. Prošli jsme centrem Liběchova a vystoupali ke kapli svatého Ducha. Ta byla zajímavá tím, že měla na špičce věže místo kříže lebku s hnáty. Asi se tam chodí modlit členové Pirátské strany z Mělníka. Pravdou je, že  vrcholek věžičky byl   osazen  lebkou se zkříženými hnáty již v 19. století a znamená to MEMENTO MORI – pamatuj na smrt. Dohadovali jsme se, co znamenají vyvrtané díry ve stěnách kaple. Jelikož nejsme žádní stavaři, tak jsem pravdu našel až na netu.  Jde o železobetonovou injektáž, která stěny zpevňuje. Pokračujeme dál po křížové cestě, resp. od jejího konce až na začátek. Přitom jsme sešli dolů na silnici a okolo hřbitova a tzv. pasťáku zamířili kolem sádek směrem k Želízům. Na silnici se dělíme, Líba, Hanka a David šli po silnici ke skalám zvaným Čertovy hlavy, my ostatní jsme to vzali po modré přes tzv. Klácelku. Zvláštní název, asi tam někoho voklátili. Druhá verze praví, že název má jeskyně  podle vytesaných reliéfů podle bajky F.M.Klácela. Jde o jeskyni a skály, do kterých tesal v polovině 19 století místní samouk a vandal Václav Levý svoje výtvory. Například reliéfy Jana Žižky, Prokopa Holého a další. Dnes je vše již značně omšelé a musí se zapojit fantazie. Kdosi v pozdějších letech připojil  vytesanou motorku i s jezdcem. Viktor se zapojenou fantazií tvrdil, že jde o Frantu Šťastnýho.  Po 20 minutách jsme se s partou č. 1 sešli u skal zvaných Čertovy hlavy, což je taky pěkná zajímavost. Kdysi jsme u nich byli, tenkrát však ještě okolo nich nebyl vysekán les. Dnes vše působí impozantněji. "Čertovy hlavy jsou největší skulptury po sochách amerických prezidentů v severní Dakotě," tvrdí Jiří Rohlík z mělnické pobočky Klubu českých turistů, který zdejší prostředí zná jako své boty. Proč mají Američané vytesané prezidenty a Češi čerty?  Inu – čerti vědí. Seběhnout do Želízů už je dílem okamžiku. David se místního chasníka vyptává na hospodu. „Máte tady hospodu – jo jo, a je otevřená ? Jo jo, a jdeme k ní správně – jo jo. Chasník  třikrát řekne jo jo a tak je rozhodnuto. David se chtěl ještě zeptat, jestli chce přes držku, ale nakonec se nezeptal. Zjišťujeme, že jde o hostinec s tradicí dršťkové polévky a domácích rohlíků. Česká kuchyně, pivo, limo. Vhodná občerstvovací stanice při výletech na Čertovy hlavy, Harfenici, Hada. Galerie - stálá prodejní výstava regionálních umělců (sklo, kov, grafika). Dnes navíc je v kuchyni navařeno kachní maso a lokše + kančí karbanátky s nivou a domácí bramborová kaše. Není co řešit. Pivo - Holba polotmavá, Cvikov 12 a ještě jakási vodnatá desítka. Sedělo se příjemně, ale máme před sebou ještě deset kilometrů. Navíc místní traviči zatopili v kamnech a venku bylo rázem nedýchatelno. Rychle pryč. Od teď jsme šli již po žluté. Odskočit si na toaletu je složitější, po lese se potácí množství turistů. Ale vše jsme zvládli. Cestou jsme viděli ještě další výtvory pana Levého, např. Hada, vytesané hlavy a jeskyně Harfenice a Mordloch. Tam se prý schovávali loupežníci.  Na kochání není moc času, David nás žene dál a dál. Když jsme vyšli z lesa, ochutnáme pár posledních trnek a přes ves Stračí se blížíme ku Štětí. Tam jsem si vyhlídnul restauraci Sport hotel, kam jsme dorazili po 15 hodině. Usadíme se a paní se nás ptá, zda jsme z firmy Mondi. Bohužel, oznamujeme, že nikoli. Jelikož mají stůl zamluvený až od 17 hodin, smíme zůstat a objednat sil. Tradiční kolotoč jídla a pití se opět roztočil. V restauraci je i parta postarších mužů, kteří evidentně něco slaví, neb stále chodí na rundy rumu k výčepu.  To je sraz po 40 letech od maturity, pravila Terka. A hned se po druhém aperolu jednoho z pánu zeptala. Skoro se trefila, 40 let od základky. No co. Po hodince se pár jedinců začalo dožadovat návštěvy cukrárny a tak popisuji Viktorovi cestu s tím, že za nimi dorazíme později. Cukrárna má totiž zavírat v 17 hodin. Po půl hodince jsme se zvedli i my ostatní a na náměstí nabíráme mlsouny z cukrárny. Chválí ji za dobré a levné zákusky. Jsem rád, taky mohla stát za houby. Vlak nám jede za 30 minut, v klidu tedy přecházíme most přes Labe. Most je pro pěší, auta a vprostřed něj jsou i koleje. Ty vedou samozřejmě do místní papírny. Je tma a ve tmě se Štětí ženám moc nelíbí. Ale z Ústí jsou zvyklé na ještě divnější prostředí. Před nádražím je hospoda na Koreji, kde si zakupujeme do vlaku kelímková piva, zatímco Viktor svádí slovní bitvu při objednávání jízdenek se zjevně „zabržděnou“ pokladní. Chtěla nás natáhnou o 230 Kč. Ale kampak na Viktora. Vlak přijel a byl pěkně nabitej. Posedáme si tedy, jak se dá a hurá do Ústí. Tam se loučíme s Rudou a Davidem, kteří si jdou vyzvednout svoje vozy, a my ostatní jsme zamířili na závěrečné zhodnocení do restaurace Sahara, které bylo myslím opět podařené. Dle měřiče vzdálenosti v mobilu, jsme prý dnes ušlapali 17,5 km. A to je dobře. Ahoj, Milan

4. 11. 2018 Milan