Z Libochovan do Litoměřic

Účastníci: Milan, Pítrs, Jitka, Dáša

     V sobotu 15. října jsem se rozhodl podniknout pochod okolím Litoměřic. Kolem 8. hodiny jsme nastoupili na západním nádraží a na Střekově a během chvíle vystoupili v Libochovanech. Počasí bylo zamračené a nebe nevěstilo nic dobrého. A opravdu, po pár minutách začalo pršet. Nebyl to žádný velký slejvák, ale i tak to stačilo, aby člověk navlhnul. V Libochovanech nás upoutalo velké stádo ovcí, které po pastvinách naháněl ovčácký pes.  Jaký jiný také, že? Cesta vedla polem a lesem a začala se mírně zvedat, takže po nějaké době nemluvil ani Pítrs. Naštěstí se po čase zase napřímila a mohlo se pokračovat v konverzaci. Po žluté a zelené značce jsme byli dovedeni až k místu zvanému Tři kříže. Tři kříže jsou zmiňovány již v roce 1587, k místu se váže mnoho pověstí. Jedna z nich hovoří o třech pannách – no??, které milovaly rytíře z Kamýku. Protože jej však jen jedna mohla dostat za manžela a ony dívky sobě přísahaly věčné přátelství, zvolily nakonec raději společnou smrt. Vystoupily na skálu nad Labem, ještě jednou poslaly rytíři ke Kamýku poslední pozdrav a pak se vrhly do Labských vln. Rytíř byl asi pěkný drak. Když se o jejich smrti dověděl, dal na skále postavit tři kříže a vzal si jistě nějakou další ženu, která se mu vrhla do náruče. My jsme u Tří křížů vyfotili pár prima fotek a vrhli se po cestě dolů do Žernosek. Cestou nahoru proti nám dupalo asi cca 40 turistů, či spíše turistek ve věku 70+. Je to prý skupina Přátelé přírody Jablonec nad Nisou. To vysvětluje, proč si zvolili takovou „bezva“ cestu. Neznalost místních poměrů. Po opravdu strmé cestě jsme doklouzali až k Labi a došli až do Velkých Žernosek. Tady jsme si nejprve dali svačinu pod pergolou u místní vietnamské večerky.  Pan P. mi několikráte připomenul, že jsme v Žernosekách a tudíž očekává trochu toho vinného moku. Protože jsme šli právě okolo vinařství zvaného Žernosecké vinařství, zkusili jsme zajít dovnitř. Ale ano, tady už jsem byl. Paměť mi slouží dobře.  Sice to nedopadlo tenkrát ideálně, ale o to víc si to pamatuji. A že tu mají dobrá vína, tak o tom žádná. Pítrs si zakoupil Rulandské bílé za 130 Ká če a byl velmi spokojený. Pán, který mu víno prodal sice nejprve pospíchal, ale nakonec našli kupodivu společnou řeč, když probrali svého společného známého pana M. Nu, padla nejrůznější slova, mladí skauti by se i červenali. Abychom dohnali časovou ztrátu, myslel jsem si, že hned za návsí zahneme na cyklostezku. Skoro se to povedlo. U silnice jsme narazili na skupinku žen, které do auta s plzeňskou SPZ lifrovali zakoupená vína a dle jejich slov byli na vinném tripu. To zaujalo Pítrse, který se počal vyptávat na různé tipy okolo vína. Připadal jsem si jako ve vtipu – potkají se dva houbaři, slovo dalo slovo a dnes tam stojí dva malé pomníčky. Tak dlouho jsme sice nečekali, ovšem museli jsme Péťu urgovat telefonem. Jak nám řekl – „lidi mě serou, ale jsem hovorný“.  Dozvěděl se množství informací o vínech na Moravě a o stejné množství informací se i podělil. No, nebýt tam my, tak se klasická vína stanou postupně archivními. Ovšem nebyl všemu konec.  Rozhodli jsme se ještě prozkoumat tzv. Park inspirace firmy CS Beton, což je vlastně taková reklama na všemožné výrobky výše zmíněné firmy. Než jsme k němu došli, tak Pítrs zkonzumoval zakoupené víno, což byla škoda, neb v parku by se hezky sedělo. Občerstvení v areálu už nebylo v provozu, ale sedět se dalo. Ovšem nasucho to nebyla taková hitparáda. Po prozkoumání parku a konstatování, že na takovou letní kuchyni si asi nenaškudlíme, jsme pokračovali dál směr Michalovice. Cestou byla vzpomenuta kultovní fotka zvaná brutální žena a veverka, která v těchto místech před pár lety vznikla. Dana na ní botou otáčí veverku, kterou porazilo auto, ale šikovnou šeptandou se rozšířila fáma, že ji ze světa sprovodila ona sama svými botami. Co čert nechtěl, na jednom dvorku dva muži rovnali houby hned vedle starších aut. To zaujalo Pítrse, nu a slovo dalo slovo. Když přišel po 20 minutách do Michalovic, kde jsme na něj čekali, nebylo již třeba žádných slov. Místo toho jsme ze silnice sbírali ořechy a pojídali je. Náš další cíl byl v mlze zahalený vrch Radobýl, kde už všichni byli asi tak x krát, no ale, když jdeme okolo, že? Co říci k Radobýlu? V neděli 23. října 1836 (což je na den přesně před 184 lety – kdy píšu tento zápis ), si Karel Hynek Mácha z vrchu Radobýlu, kde upravoval svou poslední báseň Cesta z Čech, všiml požáru dole v Litoměřicích. Při obětavém hašení se nalokal vody, jež mohla být zdrojem jeho pozdějšího infekčního onemocnění. 6. listopadu 1836 zemřel. My se vody nenalokali, ale zase bylo z vrcholu vidět naprosté houbeles. Tak tedy hurá do Litoměřic. Cestou jsme se dozvěděli různé zajímavosti, třeba čemu se v Ústí říká údolí krabů. Před Litoměřicemi míjíme bývalé krematorium, které sloužilo pro pobočku koncentračního tábora Flossenbürg a nakonec i hřbitov, kde byl až do začátku II. světové války pohřbený K. H. Mácha. Převezen do Prahy a již nevrácen. No jo. Co Praha schvátí, nenavrátí. Nasyceni duševními zážitky bychom rádi i něco do žaludku. Jdeme na jistotu do restaurace Budvarka. Všichni si dávají Budvar, jen já, kterému Budvar nechutná (prý po něm bolí hlava) jdu do Merlotu. Jídlo rychlé a dobré. Jako vždy. Pak následuje přesun do podniku zvaného Biskupský pivovar U sv. Štěpána, kde je pivko již hratelné. Pítrs si dává vychvalovanou topinku a pravda, vypadá moc dobře. Ta topinka, myslím.  Spokojeni se přesouváme na nádraží, kde kupujeme jízdenky a vlakem německých drah (DBH) se vracíme do Aussig an der Elbe. Jelikož je sobota a my ušli 16 km, zasloužíme si jistě ještě nefiltrovanou plzeň v podniku zvaném Srdcovka. Pivo tu nosí v retro sklenicích, ovšem za neretro a v pravdě nekřesťanské ceny. Ale pivo je dobré, takže co. U stolu toho semeleme ještě dost, až se sám divím, jak jsme výřeční. Ovšem každá legrace jednou končí a tak se i čas dnešního výletu nachýlil. Po zaplacení jsme se rozloučili  a každý zamířil ke svému domovu.  Dnes 16 km.

Milan 23.10. 2022