Semily

Aneb: Holky na tripu

Pátek 6.5.

Rok se s rokem sešel a na první letošní akci jsme s děvčaty oprášily myšlenku prodlouženého holčičího víkendu. Původně jsme zamýšlely Sedmihorky, kde jsme již dvakrát byly, ale pak přišla Líba s myšlenkou sportovního centra v Semilech. A je vyřešeno. Sladily jsme termín a já objednala pokoje. Jak jednoduché. Jsme samozřejmě emancipované a plně soběstačné ženy, které klidně podniknou ryze dámskou jízdu a s přehledem zvládnou každou situaci. A když náhodou ne, stejně perfektně předstíráme, že ano. Díky přílivu uprchlíků nebylo chvilku jisté, zda nám vyjde ubytování, a proto jsem měla připravenou i další variantu. Naštěstí jsem ji použít nemusela, tak si ji nechávám v zásobě na další akci. Konečně pátek a je čas vyrazit. Odjezd je naplánován na půl 10 a tak si můžeme přispat. U nádraží se scházíme i tak se značným předstihem, těšíme se, vždyť taky je na co. Trochu mě vyděsila velikost zavazadel, která budou muset děvčata poslední den vláčet na výlet. Ale k tomu pár slov později. Rozloučit se přišel i Pítrs a velmi galantně nám nabídl, že nás v neděli po návratu rozveze domů. No má malé bezvýznamné plus. Do vlaku nesmí chybět káva a něco na zub a už šupky nastupovat. Pítrs nás doprovodil na nástupiště a mával, dokud vlak nezajel za zatáčku. Za pár minut jsme v Děčíně, kde přistupuje Monča, a jsme komplet. Témata k hovoru se mění rychlostí blesku a já jako hrdá padesátnice značně nahlas dávám najevo, jak si to užívám. Postarší paní, která u nás sedí, se nestačí divit, jak se ke svému věku hrdě hlásím. Inu to jsem celá já, paní jsem typovala tak na 55 takže už určitě ví, jaké to je. Ovšem čelist mi spadla, když nám ona dáma těsně před tím, než vystoupila, řekla, že jí 50 bude za dva roky a že z toho má trauma už teď. Asi bude o tomhle setkání dlouho přemýšlet. Raději to zapijeme. Monika je připravená a tak tahá kelímky a šampus. Mňam. Připíjíme na úspěch naší expedice. Cesta ubíhá rychle a já se kochám pohledem na pasoucí se stáda. „ Tady je to samá kráva“. A Monika reaguje okamžitě slovy „ Teda Hani, to snad ne“.  Takhle vzniká spousta nedorozumění. V Liberci přeskočíme do druhého vlaku a za čilé konverzace dorazíme do Semil. Cestou k městu procházíme odporným smradlavým tunelem a je nám jasné, že tudy už nikdy nepůjdeme. Po pár metrech mám vytipovanou hospůdku U námořníka. Tak tady se nám bude líbit. Personál super, pivo Velvet výborné a jídlo jakbysmet. Sedí se dobře, ale musíme vyrazit, máme toho dnes ještě hodně. Po necelém kilometru a pěti navštívených obchodech, dorazíme do centra. Převezmeme klíče a instrukce a hurá na pokoje. Rozdělíme se po dvojicích. A zde se vrátím k velikosti zavazadel. Já mám malý turistický batoh, kde mám všechno a na konci pobytu mi zbylo ještě jedno náhradní oblečení. Děvčata si vzala batohy poněkud větší a zabaleno mají všechno a raději ještě něco navíc. Než vyrazíme na výlet, máme čas na kávu a bábovku, kterou nám upekla Pavluša. A protože jsme nepřijely zahálet, jdeme na autobus a první procházku. V plánu je Kamenického stezka. Na náměstí čekáme na autobus a jako první bonus máme cestu zdarma. Zda zafungovalo naše kouzlo, nebo nešel terminál nevím. Pan řidič zastavil kdesi a na naše dotazy, zda už máme vystoupit, reagoval „ Jsme u Janečka, tak jestli chcete“. Chceme. Po pár metrech zalezeme do lesa a užíváme si ticho a pohodu. U rozcestníku se Dáša s Monikou vydají prozkoumat nedalekou Myší skálu, ostatní čekáme. Cesta se tak trochu vlní, tu nahoru, tu dolů, někde zase hodně prudce dolů a ještě prudčeji nahoru. Ale čeká nás 5 vyhlídek a hned na té první je krásný pohled do údolí Jizery a to přeci za trochu námahy stojí. Na ostatních vyhlídkách je bohužel přerostlá vegetace, ale něco málo je ještě vidět. Do Semil se vracíme dosti po 19h, tak tak stihneme nákup proviantu a hurá odpočívat. Sprcha, káva a lehká večeře. Otvíráme nějakou tu lahvinku a smích se rozléhá celým hotelem. Pavluša si plete mé pracoviště „ZDAR“ se ZADAREM. Nevadí, hlavně, že mám práci. Věřte nebo ne, ale je hodně po půlnoci a po několika vypitých lahvinkách je čas se odebrat do říše snů. Zítra bude krušný den.

Nachozeno 12 km

Sobota 7.5.

Vstáváme s úsměvem, sluníčko svítí, snídani máme zaplacenou a to se z postele leze samo. Jídla máme připraveno spoustu a tak ochutnáme ode všeho. Dnešek je ryze pěší den a tak máme dostatek času. Naším dnešním cílem je Kozákov, ale ještě předtím se projdeme po Semilech. Vyhlídková věž je bohužel zavřená, ale Dáša objevila obchod s obuví a to by bylo, aby si nějaké botky nekoupila. V místním IC nezbytný nákup magnetek a upomínkových předmětů a hurá ven z města. Jdeme kolem včerejší supr hospůdky, ale zastávku nedovolím. Mapy mám nastudované a tak vím, že nás čeká 7 km cesty pořád do kopce a se značným převýšením. Ovšem hned po zdolání prvního kopce nás čeká úchvatný pohled na zasněžené Krkonoše. Srdce nad tou podívanou zaplesá a nejedno oko se zalije slzou. Já jsem tím pohledem naprosto uchvácena. Povoluji přestávku a přikazuji kochání. Tak popojdeme, nedá se nic dělat. Ale což, na dalším kopci je pohled ještě úchvatnější a teď vidíme i Ještěd. Teda to je něco. Sluníčko, zasněžené hory a parta kamarádek, která si tu krásu užívá. Ačkoliv je cesta náročná, nevadí nám to a statečně ji zdoláváme. S každým krokem je na co koukat. Poslední kopec a ke Kozákovu jdeme už po silnici. Míjí nás jeden motorkář za druhým i aut poměrně dost. Lenoši se raději vyvezou. Po levé straně teď máme úžasný pohled na Trosky, kam si Lenka s Pítrsem střihli výlet minulý týden hned dvakrát v jeden den. U rozhledny se usadíme s gulášovkou a pivem. No jinak by to nešlo, je vedro a pitný režim se nesmí zanedbávat. „ Můžeme si přisednout“. Motorkáři. „ No jasně, místa máme dost“. Povídají nám, kam mají namířeno a odkud přijeli, při loučení nám vysekli pochvalu, že jsme velmi příjemná parta. Neskromně podotýkám, že to víme. To musíme zapít. Čím jiným než griotkou. Jdeme se ještě podívat na Trosky s velkým „T“ a na paragliding.  Je nám tu krásně, ale máme ještě kus cesty a tak s lítostí odcházíme. Odměnou nám je po celou cestu dolů onen úchvatný pohled na zasněžené hory. Slíbila jsem ještě Riegrovu stezku, tak oklikou dorazíme až k řece. A tady za rohem, kde se vzala tu se vzala perfektní hospoda se zahrádkou. Byl by hřích, se tady nezastavit na „jedno“. Operativně se dohodneme, že na stezku se půjdou podívat jen ty, kdo tam ještě nebyly, ostatní se obětují a pohlídají batohy a dají si ještě jedno pivko. Přišel vrchní Lence sebrat prázdný půllitr a ptá se „ještě jedno“? Lenka se obrátí na mně „Můžu“?, „Můžeš“. Jsem prostě od přírody hodný člověk. Vrací se druhá půlka výpravy a čas je neúprosný, obchody otevřené do osmi, zase to bude jen tak tak. Naštěstí si ještě stihneme koupit večeři i něco k pití. A opakování ze včera, sprcha, káva, večeře. Jen toho pití dnes už tolik nebylo, únava byla znát na všech, já usínala i v sedě, ale v té době už mě napadl zákeřný vir.

Dnes suprových 24 km

Neděle 8.5.

Poslední den, vstáváme brzo a balíme. Dopřejeme si ještě bohatou snídani a s lítostí jdeme vrátit klíče. Dnešní trasa není dlouhá ani náročná, avšak je mi děvčat líto, neb musí vláčet celou cestu ty těžké batohy. Řádně jsem je proškolila, jak si zabalit na tři dny, příště už budou vědět. Cestou na zastávku si ještě zazpíváme jak jinak než „ Do Českého Ráje, cesta příjemná je…..“ . Autobus do Bozkova řídí velmi příjemný a upovídaný mušketýr. Zda to byl Athos, Porthos, Aramis či někdo jiný nevím, ale srandy s ním bylo spoustu. Bozkov je malá a krásná vesnička a do jeskyně jen kousek. Přicházíme brzo, tak tu nejsou žádné davy a prohlídku máme téměř jen pro sebe, pouze se k nám přidá příjemná mladá maminka s dětmi. Dáša v jeskyni byla, tak nám venku pohlídá batohy a my se jdeme kochat. A že je opravdu čím. Jedním slovem prostě paráda. Procházíme, fotíme, klademe otázky. V jednu chvíli kolem nás proletí netopýr. Podezřívám ho, jestli to nebyl on, kdo na mě plivnul ten virus. Kdo ví. Po prohlídce si ještě nakoupíme kameny a suvenýry, a protože máme ještě čas, posedíme u kávy a ve finále i u poslední lahvinky griotky. Poslední dva kilometry jsou už jen dolů z kopce, cesta je taková všelijaká a v jednom místě i hodně blátivá. Lesáci. Ovšem nádraží v Jesenici je opravdu unikát. Jedna kolej, rozpadlá budova, jedna lavička. Lenka si krátí čekání na vlak mytím bot vlhčenými ubrousky. Povedlo se, i když dokonalé to nebylo. Vlak je opravdu narvaný a průvodčí evidentně nezvládá přesazovat lidi kvůli místenkám, na rovinu, já bych to nedělala vůbec, někdo to vzal v pohodě, někdo si na něm zchladil žáhu. S mojí povahou bych je z vlaku pěkně vypakovala. Celý víkend slibuji na nádraží ve Všetatech úžasnou polívku, a jelikož na přestup máme dost času, v klidu jí stihneme. Kdo byl na výletě v Mladé Boleslavi, ví, o čem mluvím. Avšak Hanča míní a ČD mění. Zpoždění a všechno je jinak. Sotva stíháme přestup do Ústí a tak polívka bude jindy. Bohužel. Vlak je zase dosti plný, ale povede se nám najít volné kupé tak máme pohodu. Na všech je znát, jak je nám smutno, že víkend končí. Přijedeme do Ústí a ještě s Monikou počkáme na spoj do Děčína. Pítrs přijel, jak slíbil a část expedice jedoucí stejným směrem odvezl domů. Byl to naprosto úžasný víkend a suprová partička lidí, nikdo neměl jediný problém ani výtku k délce či cílům tras výletů i když jsem toho naložila celkem dost. Prostě „ Na pohodu“ jak říká Pavluša. Dodatek: Jak někteří víte, já a Dáša jsme po víkendu měly covid, Libuška byla nastydlá a taky musela zůstat doma. Ale ani tohle nás neodradí od dalšího společného víkendu. Covid už nikoho moc nezajímá, ale co teprve opičí neštovice, krokodýlí spalničky, tygří chřipka, nebo králičí žloutenka. To se budou dít věci. Takže ať přijde cokoliv, nic nás nezastaví. Ještě jednou moc děkuji za úžasný odpočinkový víkend děvčata a moc se těším na další.

Dnes 8 km

Celkem parádních 44 km

                                                                           Hanka 25. 5. 2022