Dva zápisy z Dymníku

aneb jedna akce viděna dvěma pohledy

Šluknovský výběžek 

Účastníci: Viktor, Milan , Vilda, Petra, Eliška, Líba, Dáša, Alena Z., Pavluša, Hanka

Přemýšlela jsem dlouho, jak začít dnešní zápis a pak mě napadlo začít slovy tří písniček.

„Je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné……“

„Severní vítr je krutý…….“

„Nás nic nezastaví, nic už nezastaví nás…..“

Když jsem plánovala tenhle výlet, netušila jsem, že se jakýsi soudruh rozhodne rozpoutat válku a v důsledku toho vystřelí ceny benzínu do závratných výšek a tak bylo kolem obsazení vozů maličko komplikací, ale nakonec vše dopadlo dobře. Z Ústí vyjíždí dvě auta směr Česká Kamenice , kde je první zastávka. Petra s Vildou nás pozvali na kafe, což s povděkem přijímáme. Ačkoliv se u kávy i pivka dobře povídalo , co si budeme namlouvat, u zapálaneho krbu nám bylo opravdu dobře, nemohu přijmout nápad, že by jsme dnešní výlet mohli začít i ukončit tady a tak kamarády vyháním k autům. Bába Fukéř si dnes opravdu dala záležet, fouká to a studí. Milan se ujímá role navigátora a kolona může vyrazit. Cestou se odpojí Vilda , musí doplnit zásoby zlatého moku. Dorazíme k Dymníku, název pochází od vyhaslé sopky, která se zde nachází a ta přeci „dýmila“. Majitel zdejšího resortu tu kdysi nechal vystavět kamenný strom života , jakési české „Stonehenge“. Velmi zajímavá stavba. Prohlédnuto , vyfoceno a tak stoupáme do mírného kopečka k rozhledně , výhled sice pěkný, ale ta zima. Jedeme se najíst a zahřát. Podle mapy jsem vytipovala restauraci U kostela, cedule venku hlásá „vaříme“ , výběr nejméně z 10 jídel. Z venku vypadala restaurace celkem dobře, avšak jen do chvíle, než jsme otevřeli dveře. Zděšení obsluhující paní , že tolik jídel nemá , má jen nějaké zbytky buhví od kdy, někoho pobavilo, někoho pobouřilo. Přijímám vlnu kritiky za výběr restaurace a alespoň se ptám místních násosků, kde se můžeme najíst. Střelnice u kulturáku. Mňam. Pěkná , útulná restaurace, jídlo i pití výborné. Po menších komplikacích s toaletama , kdy si někteří spletli panenku s panáčkem , můžeme vyrazit. Ještě si prohlédneme uličku původních podstávkových tkalcovských domů a vzhůru na Vlčí Horu. Není sezona, rozhledna zavírá v 15 h a tak někteří berou kopec ztečí , nechtějí se připravit o výhledy, někteří jdou ke studánce zvané Veronika, která zde je již od roku 1886.Každý podle svého a sejdeme se u aut. Milan nás vede do Krásné Lípy, kde si bývalý člen Opatu , tuším , že Renda (zde prosím o případnou opravu) otevřel výrobnu „Belgických pralinek“ a kavárnu, kterou chceme navštívit. A jak už to bývá , někomu se kavárna líbí, někomu ne, někomu chutná, někomu ne. Inu, není na světě člověk ten, který by se zavděčil všem. Ovšem vedlejší prodejna pralinek je něco jiného. Dostáváme ochutnat po pralince. Já neodolám a kupuji si i na cestu. Hořká čokoláda , tomu já prostě neodolám. Čas se nám přehoupl do pozdního odpoledne a máme před sebou ještě poslední dnešní cíl. Milan i Vilda vědí , kde zaparkovat a tak vyrážíme odděleně. Evidentně však parkujeme každý jinde. Vilda jako místní rodák nás vede ke Zlatému vrchu, věříme mu , má tady přeci jen něco nachozeno. Vylezeme ke kopci, který je sice moc hezký, ale není zlatý. Je to Stříbrný vrch. Kov jako kov , hlavně , že se nám líbí. Druhá parta se na kopec dostala z druhé strany , tak nám alespoň z vrchu mávají. A protože nutně potřebujeme vidět i ten pravý zlatý, popojedeme ještě na další parkoviště a již při západu slunce a teplotě blížící se nule se pokocháme i tady .  Na hlavní silnici nás míjí jakýsi červený blesk, Dáša veze kamarády domů závratnou rychlostí. Je tma a zima a tak je nejvyšší čas se odebrat do tepla svých domovů. Na závěr nutno podotknout , že alkoholu bylo dnes minimálně a to hlavně ze solidarity k řidičum. Byl to krásný a odpočinkový den, žádná vážná komplikace nenastala, viděli jsme spoustu zajímavých míst , každý si šel dle svých možností , prostě jak říká Pavluša „ Na pohodu“.

Nachozeno 8 km

Hanka 16.3.2022

Rumburk a širší okolí

Účastníci : Viktor, Eliška, Líba, Hanka, Pavluška, Alena Z., Dáša, Milan, Vilda, Petra

     Další výlet, který pro nás připravila Hanka byl autovýlet. V době výletu zuřila válka na Ukrajině a ceny pohonných hmot vylétly do nebeských, či spíše pekelných výšek. Přesto se jí podařilo dát dohromady  partu turistů s celkem třemi vozy. Sraz akce byl netradičně u Billy v Krásném Březně. Trousíme se postupně, leckdo si jde ještě nakoupit. První jsem u Billy já, posléze přichází Líba a Hanka. Přijíždí Viktor s Eliškou, přichází Pavla a přijíždí Dáša s Alenou. Jsme skoro komplet. Hanka upřesňuje dnešní trasu a my se rozcházíme do aut. Auto Dáši bude auto A, neboť v něm jede Milan – navigátor. Auto Viktora je B, jede v něm vedoucí dnešní akce Hanka.  Vyjíždíme. Než dojedeme do Děčína, tak složitou rovnicí s několika neznámými počítám, kolik bude příspěvek Dáše na pohonné hmoty. Vychází mi cifry jako za cestu k moři. Takže znova. Tak, to už je lepší. Průměrná spotřeba, krát cena benzinu za litr, děleno počtem osob je cena na osobu za 100 km jízdy. Jasný jako facka.Připoutejte se, jedeme. První zastávka je v České Kamenici u Petry a Vildy. Když vcházím do jejich chalupy, nevím proč, vzpomenu si na Pítrse a loňské léto a mimoděk se zasměju. Čert ví proč. V chalupě hoří krbová kamna, voní káva a je mi nabídnuto pivo Svijany. Beru. Ještě včera Samson a dnes Svijany. Je to taky od s, tak co. Atmosféra je tu jako vždy (skoro)  vynikající a tak padne nesmělý návrh již dál nepokračovat. Ale kampak na Hanku, má to všechno už připravené. Kdo tu ještě nebyl, jde na okružní prohlídku chalupy, ostatní srkají kávu, čaj a nebo pivo. Nakonec se teda zvedáme a jdeme k autům. Výlet pokračuje. Dnes jsme tu na akci tři muži, to je slušnej pokrok oproti minule. Náš další cíl je tzv. Kamenný strom života. Strom života na Dymníku je pozoruhodná stavba tvořená 22 štíhlými obelisky, které společně tvoří hvězdu, a jedním kamenem stojícím opodál. Hvězda je propojena tmavými chodníčky symbolizujícími sílu vzduchu a červenými chodníčky, které vyjadřují sílu ohně. Strom života mimo jiné naznačuje, že člověk stojí na pomezí mezi nebem a zemí. Každopádně jsme na místo dojeli a ihned poznali, že ačkoli je jasno a svítí slunce, fouká vítr a je pořád celkem kosa. Každý si našel v kamenech ten svůj dle horoskopu a vyfotil se. Teda, skoro každý. Stavba fakt zajímavá, stará skoro 20 let a postavena rychleji než Stonehenge. Další cesta vedla na vrch kopce, kde stojí již 126 let rozhledna  zvaná Dymník. Již jsme tu s OPATem byli, ovšem asi před více než 15 lety a z původních dobyvatelů už zbyly jen dvě trosky. Výhledy z Dymníku byly krásné, turisté byli spokojení, jen ten vítr. Proto jsme ani nepočkali na Hanku a rychle seběhli zpět k autům. Z okruhu okolo Dymníku dnes nic nebude. Možná zase za 15 let. Auty se přesuneme do centra Rumburku, kde se vydáme do restaurace u kostela. Nápis na ceduli  - Vaříme a výběr jídel nás uklidnil. Leč ouha. Jakmile se začneme hrnout do dveří, paní za výčepem se rozšíří oči hrůzou a praví. Vy jdete jíst ? Já mám jen pár jídel, není sezóna, není kuchař. No co. Není rum, není šturm. Musíme jinam. Místní násoska nám radí restauraci v kulturáku na Střelnici. Tak vyrážíme. U kulturáku ani noha, dveře zamčené. Ten darebák. Naštěstí nás napadne budovu obejít. A hle, na opačné straně budovy je vchod do hospody. Paráda. Vejdeme, usadíme se. Tři jídla denní, plus polévky a klasický jídelní lístek. Jdeme do akce. Králík se špenátem, bramborák s vepřovým steakem, hranolky s játry. polévka kuřecí, či bramboračka. neprohloupili jsme, porce byli veliké. Ke králíkovi na talíř standardně přidávali dva kusy grilovaného vepřového masa. Byli i tací, co nedojedli. Pivo plzeňské, víno solidní. Po obědě chceme odpočívat, ale Hanka velí ku prohlídce tkalcovských domů v Rumburku. Tak jdeme. Domy jsou zajímavé, podstávkové, leč na každém je nějaký malý neodborný zásah typu kanadská šindel, mříže v oknech, či moderní dveře. V 70 letech 20 století se to tak nebralo. Hlavní je bydlet a myslím, že to zanedlouho bude i dnes. Obloukem se vracíme na náměstí a jedeme dál. Náš další cíl je Wolfsberg alias Vlčí hora.  Jde o kopec, na jehož vrcholu se tyčí rozhledna jehož majitelem je KČT Krásná Lípa. Někdo na vrchol došel, další dal přednost cestě ke studánce Verunka. Asi měl žízeň. Z rozhledny byly krásné výhledy. Jedním směrem do Německa a do Ústí – Bukovka, opačným směrem do Krkonoš. Schodiště na vrchol rozhledny lemovali desítky pohledů s českými rozhlednami jako Kleť, atpod. Alena se zeptala pána u kasy, proč občas pohledy nesetře od prachu, aby bylo lépe vidět co je co. Kdyby mohly pohledy zabíjet, padla by Alena mrtva k zemi. Já sotva stačím zamést bláto na zemi. Víte vy, kolik mi platí, vyhrknul muž za kasou. Asi moc ne. Jeho zázemí tvořila židle. Toť vše. Z Vlčí hory jsme se přesunuli na náměstí do Krásné Lípy, kde se jdeme občerstvit do pivovaru Falkenštejn a do cukrárny U Frindla. Vedle ní je čokoládovna Mana, kde kraluje nikdo menší, než bývalý člen OPATu a spolupracovník Vildy a Viktora – Renďa. Je přítomen, zdravíme se, kecáme a dostáváme ochutnat ručně dělané výrobky. 100 % čokoláda je obzvláště výživná a ceny taktéž. Při pohledu na Renďu si čert ví proč vzpomenu, jak jsme při snídani na dovolené v roce 2005 sledovali pornokazetu z produkce pana Bednáře. Slova jedné z hereček, teda pane profesore, to je ale krásný trest, mi dodnes rezonují v uších. Rychle se navracíme do cukrárny, já dopíjím Zweigeltrebe. Kdo ví, že jde o odrůdu vzniklou křížením Svatovavřineckého a Frankovky, má u mě půllitr teplé vody. Bílé vínko Hance moc nešmakovalo, dopíjím tedy i to. Slunce se na své pouti po nebeské báni posunulo a nás čekají dva úkoly. Zvednout Vildu z pivovaru a dojet se podívat na tzv. Zlatý vrch. Jde o přírodní zajímavost typu kamenné varhany v kamenickém Šenově, jen méně známou, za to větší. Tady se naše tři auta trhají a každý parkujeme trochu jinde. Já s partou z auta A obejdu a nafotím nejen Zlatý, ale i Stříbrný  vrch a Po nabrání posledních zážitků míříme do Ústí nad Labem. Zde se srdečně rozloučíme a slibujeme se sejít o týden později na další, jistě taktéž zajímavé akci.

Dnes 10,8 km     Milan 13.3. 2022