Předjarní Litoměřice

Účastníci:

Viktor, Milan, Ruda, Eliška, Hanka, Jitka, Jiřka, Líba, Dáša, Eva, Monika, Pavluška

     Týden od poslední akce a už je tu další výlet. Trháme rekordy. Jak se říká, plánoval výlety a oni mu na ně chodili lidi. Tentokrát jsme nejeli nikam daleko a prošli jsme se v okolí Litoměřic. Vlastně jsme byli rozdělení na dvě skupinky. První skupina jela do Litoměřic autem (Viktor, Hanka, Eliška), druhá se do Litoměřic dopravila vlakem. S Rudou jsem se přivítal ve vlaku zvlášť srdečně, neboť to znamenalo, mít v partě dalšího muže. Jak mi řekl, kdybys nenastoupil, tak na Střekově vystupuju. Ale to byla jistě jen taková žertovná vsuvka. Ženy by ho vystoupit nenechaly.  Nebyli jsme tak vybaveni alkoholem jako při poslední akci, i tak však cesta rychle uběhla. Kupodivu jsme se nebavili ani o covidu ani o válce na Ukrajině.     O čem jsme se to teda sakra bavili?  No, čerti vědí. Dvakrát nás prudil pan průvodčí s tím, že si máme nasadit respirátor. Pokaždé jsme mu to odkývali a tím to haslo. Jak jste poznali již ze seznamu účastníků, na výletě tentokrát převažoval ženský element a to v obou skupinách. Muži styďte se a choďte víc!!  Já s Rudou a Viktorem to nevytrhneme. Počasí bylo takové nijaké, nehlásili nic extra. Přesto byl můj návrh, jít pěšky do Terezína a prohlédnout si muzeum Nostalgie, zamítnut. No jo, zase ty prvky přímé demokracie v oddíle. S tím musím zatočit. Nejsme tady v Parlamentu.  Musel jsem se tedy držet původního plánu. Cesta vlakem utekla jako nic a před nádražím jsme se setkali se skupinou z auta. Další sraz byl na Mostné hoře. Nejprve nákup kuřecího salámu v řeznictví Chovaneček a pak cesta na náměstí. Zde jsme s Rudou vzpomenuli ředitelku místního muzea, která trochu zatočila s depozitářem a dodnes sedí v base. Prošli jsme náměstím a někteří si v pražírně a espresso baru Zoban dopřáli lahodný, no ne šálek, ale papírový kelímek kávy. Mě kávu zachránila Eva. Když jsem si šel koupit chleba, tak jsem si kávu  nechal na parapetu u prodejny. Ihned kolem ní začal kroužit místní kofeinu milovný somrák. Prý, ještě že jsem ti podržela, to kafe. Jé je, děkuji.  Zároveň mi volal kamarád Pítrs a zlomeným hlasem mi oznámil, že je covid pozitivní. Již podruhé. Nebo potřetí. Ano, čerti vědí, možná pan Flégr. Mám prý pozdravovat ostatní, což jsem učinil. Připili jsme mu kávou na zdraví a se slovy, ať je mu země lehká, jsme pokračovali v cestě. Však on se z toho vyhrabe. Možná. Počasí bylo na střídačku. Sluníčko a za chvíli déšť. Vydrápali jsme se na Mostnou horu, kde jsme mohli vidět sochu jelena s velikými parohy, kde jsem se vyfotil, sochu K. H. Máchy a zavřenou restauraci zvanou Legenda. Jdou o ní legendy, že je občas i otevřená. Zde jsme se znovu rozdělili a první parta se jela podívat do Terezína do muzea Nostalgie. My ostatní jsme pokračovali po modré turistické značce okolo skalky zvané Kočka do Žitenic. Jde u kultovní skalku, která připomíná kočku a byla svého času nepěkně vylepšená přimalováním očí a dalších orgánů nejen kočičího, ale i ženského těla. Viz fotky na netu – možno dohledat. Ovšem v originále se jmenuje skalka Sovice. Cesta okolo Kočky byla solidně rozbahněná a naše boty nevypadaly nejlépe. Něco jako cesta z Kyjeva do Charkova v roce 1941. To zase bude doma čištěníčko. Při další přeháňce jsme se v pravé poledne schovali na zastřešené zahrádce místní hospůdky zvané U Ládi. Před asi milionem let tady neslavně skončil jeden výlet OPATu. To bylo ještě v dobách, kdy parta byla 100 % mužská a hospoda nás tenkrát vtáhla a dál nepustila. Ale zpět do přítomnosti. Zvony z místního kostela sv. Petra a Pavla nám k tomu dost dlouho zvonili. Nechte zvony znít. Zde vybalil každý to, co měl v batohu. Jiřka opět svoje komplet menu, tj. slanina, okurčičky a bagety a k tomu víko tj. víno s kolou, Monika medovinu, Pavluška láhev Griotky, Ruda papriku ve své mikro misce. No prostě paráda. Já vytáhl jednu plechovkovou plzeň a salám od Chovanečka.  Medovina i griotka zmizely v cuku letu. V cuku letu. To je taky takový překladatelský oříšek. Když Jiřka vylila svojí dobrotu na zem, bylo to znamení jít dál. Nejen pochodováním je živ turista a tak jsme si dnešní výlet obohatili třemi, potažmo čtyřmi zajímavými slovy. Když přišla řeč na dort a korpus, dozvěděli jsme se, že jde o slovo z latiny, píše se corpus a znamená tělo.  Corpus Christi, výborný polský film. Dále přišla řeč na roupy a lék proti nim – Pyrvinium, nu a nakonec přišla i řeč na opuku, což je druh horniny, která vznikla na mořském dně z bahna. Co se člověk na výletě nedozví. Po občerstvení jsme museli pokračovat dál a to tak, že do kopce. Alespoň vypotíme svačinu. Cestou jsme se bavili o alkoholu a shodli se, že je to s ním těžké a bez něj ještě víc. Po chvíli jsme se ocitli ve vsi Skalice, kde se sice nachází hospoda, ale pro dnešní den byla zabraná pro soukromé účely. No nic, musíme dál. Za Skalicí jsme se trochu zamotali a nešli po červené turistické značce, ale nakonec to nevadilo, alespoň jsme si prohlédli část tzv. Bílých strání z vrchu. Za to cesta byla opět plná bláta. Po seběhnutí do Litoměřic jsme se zkontaktovali se zbytkem týmu a sešli se v restauraci Budvarka. Zde se již hodovalo. Svíčkovou již bohužel neměli, tak jsme se museli spokojit s jinými jídly, ale docela to šlo. Burger, sekaná s kaší, kuřecí s nádivkou, výborný vepřový steak, zajímavá maďarská bramboračka a jiné pochutiny. V Budvarce točili překvapivě pivo Budvar, které taky celkem ušlo. Tradiční rčení, že po Budvaru bolí palice, mají rádi hlavně při prohlídce pivovaru v Budějovicích. Zvláště, když si pak v místní značkové restauraci objednáváte tvrdošíjně plzeň. Bylo vzpomenuto i několik historek typu hamburger u Kohouta, pivo – honem a podobně, kde jsem hrál bohužel hlavní roli. Po najezení a napití postupně platíme a řešíme nějaké nesrovnalosti stran položek na účtu. Přebývali nějaké limonády a malé pivo, ke kterému se nikdo neznal. Tak jsem ho nakonec zaplatil já. Plus svoje tři piva. Tolik piv naráz jsem vypil naposled před týdnem v Poděbradech a předtím snad někdy loni v létě. Holt víno se stalo mojí hlavní pochutinkou. Viktor nás nalákal na náměstí ke svému vozu, kde si prý ochutnáme koláč, který pekla Eliška s malou pomocí Hanky. Na náměstí byl koláč vyndán, pochválen, naporcován a s prominutím sežrán. Podnikatelům v cukrárenství tentokrát zbyli oči pro pláč. Loučíme se s auto teamem a jdeme se projít k podniku Káva s Párou, kterému říkám interně Pod parou. Podnik hezký, leč plný lidí. Před podnikem miniatura 3x7 metrů, kde jezdí minivláček. Ovšem musí se hodit do kasičky 50 Kč. Tak na to jim seru, řekl kdosi nehezky. A bylo po podívané. Pomalu jsme se přesunuli na nádraží, kde jsme se rozprchli dle zálib a preferencí. Pivo, káva, čištění bot, cukrárna, procházka. V hale nádraží mě zaujal takový kapesní Rambo se zajímavou mikinou. Část nápisů v azbuce, něco anglicky. Rozluštil jsem nápis parta z kriminálu. Asi dobrej oddíl. Únava z výletu způsobila, že Líba šla na vlak do Ústí čekat na jiné nástupiště a Jiřka, která poslední půl hodiny nic neříkala, si najednou povzdechla a povídá – už ať jsme ve vlaku. Bylo vidět, že se únava nasčítala. Konečně přijel vlak. Zase RegioJet a zase jsme jeli zezadu. Pardon, pozadu. Ale nikomu to nevadilo. Dnes se vyhodnocovat výlet nebude. Škoda, takový hezký zvyk to byl. Kolikrát se ovšem vyhodnocovalo déle, než trval samotný výlet a to asi taky není v pořádku. Dnes tedy končíme tzv. na slušňáka a po 14 km výletě se v Ústí náš ansámbl rozpouští. V březnu na viděnou, přátelé.