Z Mikulova do Oseku

Účastníci: Pavluša, Eva, Jitka, Dáša, Lenka, Ruda, Pítrs, Milan

     V sobotu 14. května jsme se vypravili do Krušných hor. V 8 hodin jsme se všichni sešli před hlavním nádražím, jen jeden účastník výpravy byl mírně nedochvilný. Rychle jsem si zakoupil snídaňový koláč, jízdenky do vlaku, piva a vyzvednul si kávu. Nebylo času nazbyt. Vlak zvaný Regio shark přijel z Děčína načas a my se mohli nasáčkovat dovnitř. Naštěstí nejelo tolik lidí a tak jsme seděli pohromadě. Aby se jelo vesele, načal jsem si pivo a otevřela se láhev griotky. Čekala nás jízda trvající skoro dvě hodiny. Naštěstí máme v partě baviče a tak nám cesta utekla jako nic. Vlak cestou dvakrát měnil směr jízdy, protože trasa na Moldavu je opravdu příkrá. Naštěstí bylo polojasno, mohli jsme se z vlaku kochat pohledy na krajinu Krušných hor i Podkrušnohoří. Před desátou hodinou jsme vystoupili na zastávce Mikulov – Nové Město. Spolu s námi vystoupilo i nemalé množství dalších turistů. Děti začaly skotačit a házet po sobě šišky. Trefili samozřejmě mě. Místo omluvy se všichni rozesmáli. Až na mě. Po klasické společné fotce s názvem stanice, jsme křepce vyrazili po zelené značce směr Nové Město.  Minuli jsme zavřenou chatu zvanou Bystřická Bouda a napojili se na červenou značku, která nás vedla po asfaltové cyklostezce na louky, kde stály tři větrné turbíny. Mají i jména. Vavřinec, Bronislav a Ferdinand. Věřím, že my bychom jim dali zajímavější jména. Zvláště v Sudetech. Těšili jsme se do turistického přístřešku, kde bychom posvačili, ale ouha. Je obsazeno. Najedli jsme se tedy o kousek dál a to ve stoje, či v sedě na zemi. Na každém výletě se najde slovo, které se v tu dobu používá častěji než jiné. Tady to slovo bylo ředkvička. Jde o základní kámen speciální diety, u které se teprve ukáže, jak je účinná. Skupinka se poněkud roztrhala a někteří byli rychlejší a tak počkali na ostatní v místě zvaném Dlouhá Louka. Na rozcestí se tam nachází hospoda zvaná Rozcestí. Venku se sedět nedalo, opravovala se terasa, což nám nevadilo, neboť na hřebenech hor foukal dost studený vítr. Některé turistky se převlékaly tak rychle, až jsem si vzpomněl na přijímač na vojně. Semafor. V hospodě hořel oheň v krbu a vůbec tam bylo útulno. Všichni si dali pivo, já šel do vína. Frankovka. Napsat, že jsem pil již lepší vína, by byl čirý eufemismus. Něco tak nechutného jsem v ústech již dlouho neměl. Vzdáleně to připomínalo kombinaci jodové tinktury a bezinkového šnapsu. Výhoda byla, že jsem si nedal víc, než jednu sklenku. O den později jsem stále mezi živými, takže u mě dobrý. Zaslechl jsem i nějaké připomínky na zelňačku, ale neměl jsem jí, tak nemohu sloužit. Po občerstvení jsme hbitě vyskočili a před hospodou si dali po hltu zelené – alias žabí hněv. Pak jsme pokračovali dál. Tentokrát již z kopce a místy dost prudkého. Abychom si cestu ještě ztížili, zvolil jsem tzv. naučnou stezku  - Příroda Osecka. Cesta není nejfrekventovanější, což jsem poznal tak, že jsme na ní nikoho nepotkali. Za to kopřiv a všelijakých rostlin na cestě požehnaně. Konečně jsme se vymotali z lesa a okolo památníku na neštěstí v dole Nelson se vydali do centra. Cíl byl jasný. Cisterciácký klášter a jeho pivovar Ossegg. Dorazili jsme do cíle. Hurá. Seděli jsme venku, jen nám musela servírka ukázat, jak se rozevírá slunečník. Pivo bylo výtečné, jen se postupně napálili tři dámy při objednávce piva typu IPA. Moc jim nešmakovalo. Jinak světlá 12, polotmavá 13. lidí mraky, ale u výčepu to dost odsýpalo. Pivo se pilo, řeči se vedli. Mě zaujalo téma dlouhé, versus krátké vlasy u žen. Nedalo se nic dělat, čas se nachýlil, šli jsme na vlak. Cestou ještě zaujal dámy stánek se zmrzlinou, prý byla výborná. Já nevím, jako desert jsem zvolil žabí reggae – zelený likér. Vlak dorazil načas, usadili jsme se a už se frčelo směr Ústí. Byli jsme již notně unaveni, přesto jsme se v Ústí vydali ještě vstříc zábavě. Tedy někteří. Po 15 kilometrech v nohách a celkem teplém počasí a ano několika Ossegg pivech jsme rádi zakončili dnešní výlet.

Milan 15. 5. 2022