Koněprusy   2015

Účastníci : Mirek, Monika, Dáša, Viktor, Jára 1, Ivetka, Zdeňka, Jára 2, Monika, Pavla, Honza, Jarča, Milan, Markéta, Luboš, Hanča, Líba.

     Na sobotu 18 dubna, jsem naplánoval akci v okolí Koněprus. Místo mě zaujalo díky jednomu pořadu v České televizi a rozhodl jsem se, že ho prozkoumáme. Sraz byl v 6.50 hod. na hl. nádraží v Ústí nad Labem. Já sám jsem dorazil již kolem půl sedmé a před nádražím narazil na Zdenku s Monikou, které mi představili další účastnici dnešní akce slovy, „to je Jára“. Výborně, takže dnes tu budeme mít Járu dvakrát. Postupně se slézáme a těsně před sedmou hodinou jdu koupit hromadnou jízdenku. Je nás zatím třináct, vzájemně se představujeme. Nově se k nám připojila Dáša, kterou pozvali Matouškovci a jelikož dorazili později, musela se nám představit sama slovy, „nejste Vy ten OPAT“ ? Naštěstí vše dobře dopadlo a na poslední chvíli dorazil i Jára s Ivetkou. Jára byl v Praze již v pátek na akci a vracel se z ní v podstatě před několika hodinami. Měl to náročné. Lístek na vlak si s Ivetkou museli již koupit individuelně – bohužel. Jedeme rychlíkem z Chomutova a dnes cestuje zrovna enormní množství lidí a proto si ve vlaku nejenže nesedneme pohromadě, ale jsou tací, co nesedí vůbec a do Prahy stojí. Viktor pobíhal po vagonu a pomáhal ostatní usazovat, ale posléze to vzdal. Nálada však byla vysoká, neb smích jsem slyšel až do Holešovic. Na hlavním nádraží v Praze vystupujeme. Není však všemu konec, neboť stojíme u tabule s odjezdy vlaků a čekáme, odkud pojede ten náš. Jen  Jára 1 pobíhá okolo a přináší si bagetu a plechovku piva. V okamžiku, kdy naskočí na tabuli číslo nástupiště, se hne masa lidí. Asi nepojedeme sami. A opravdu. Hromada osob nás táhne na nástupiště 3J. Naštěstí vlak, který nás poveze je prázdný a patrový. Sedáme si všichni k sobě. Na důkaz úlevy vytahuje Pavla s Honzou speciální becherovku Ice & Fire , která se osvědčila již na akci Liberec 2014, kde dobře odvedla svou práci. O chvilku později vytahuje vodku Hanka, která nás nechá zapít narození její neteře J.C.M. To nemůžeme samo sebou odmítnout a tak připíjíme a gratulujeme. Na nádraží Praha Smíchov přistupují do vlaku noví účastníci zájezdu - Markéta s Lubošem, čímž završují počet účastníků dnešní akce na sympatických 17 turistů. Musím říci, že v tu chvíli nebylo počasí ideální, lilo jako z konve a na mě padali chmury s tím, co budeme dělat po vystoupení z vlaku. Viktor s Pavlou nás naštěstí bavili historkami z akce Drezíny 2014 a tak jsme se ani neměli čas nudit. Hlavně názorné ukázky toho, jak se má na drezíně stát a pumpovat nás rozesmívali. Než byli vysvětleny veškeré nuance tohoto sportu, zahlásili zastávku Srbsko. Jediné, co nás ještě ve vlaku pobavilo, byla hláška Járy, který průvodčímu, který nám kontroloval jízdenky pravil : „ Vy jste takovej mladej a hezkej, podepíšete se babičce„ ? Chudák mladík, jistě nevěděl jak se zachovat a metodický pokyn ČD o tom asi nehovoří. Zda se doopravdy podepsal - nevím. Každopádně při vystupování z vlaku v Srbsku již nepršelo. Nechali jsme poodejít další skupinku turistů a pořídili obligátní skupinové foto. Až pak jsme se přidali do kroku. Ihned jsme šli do kopce, přeci jen od Berounky to jinak nelze. Po chvíli jsme se ocitli v osadě Koda, která je mezi trampy již řadu let známá. Minuli jsme pamětní desku nebožáka hajného, jehož prý zabili sovětští vojáci, když bránil svou manželku před znásilněním. Ivetku pak zaujalo, že se na desce nedočetla, zda vojáci čin dokonali ( na hajného manželce ). Ale čerti vědí jak to bylo. Před vsí Tobolka si dáváme pauzu, svačíme, fotíme a upíjíme ze zásoby lihoviny. Tobolkou procházíme a koukáme okolo sebe. Rybník tu mají, hospodu nevidím, prasečák cítíme všichni a to tak, že dost. Ještě rádi uhýbáme do pole a dáváme si dobré dva kilometry agroturistiku. Začíná nás míjet čím dál víc lidí, blížíme se do Koněprus. Jelikož nás míjí po obou stranách, dochází k debatě, po které straně se vlastně chodí. Prý po pravé a kdo to neví, tomu Viktor vynadá. Konečně Koněprusy. Jelikož chceme ( resp. já ) vidět vše, uhýbáme na naučnou stezku Zlatý kůň. Stezka je lidově řečeno značena „na hovno“ a tomu odpovídá i náš postup. Jdeme opatrně, na jistotu. Občas tápeme, ale Mirkova on line mapa v mobilu nás drží ve správném směru. Do lomu Kobyla se nedá jinudy než skrz asi 40 m dlouhou štolu vysekanou ve skále, což některým jedincům nahání husí kůži. Na to naváže debata o tom, kdo má z čeho fóbie. Shodujeme se na tom, že nejčastěji jsou to živočichové mající více jak 4 nohy a nebo naopak jsoucí bez nohou. Nakonec se podařilo a jsme v lomu. Již 86 let se zde netěží, vypadá to tu „dobrodružně“. Buřty nemaje, dáváme si jen něco studených zásob, fotíme a jdeme dál. Po menším bloudění nás Mirek navádí na správnou, strmě do kopce vedoucí stezku. Dáme to, ale někteří – jako já, funí jako sentinel. Kdo nemůže, používá starý trik a dělá, že se kochá přírodou. Míjíme silnici a po chvíli koukáme na velkolom Čertovy schody. Svému jménu dělá čest, je to opravdu díra do pekla. Desítky let se tam těží vápenec a desítky let těžit bude. Konečně se dohrabeme ke vstupu do jeskyní. Dnes se tam nechystáme, pouze se občerstvíme v povrchovém stánku s potravinami a nápoji. Jára se mihne i ve stánku se suvenýry, jež je typickým stánkem z let 60 až 80 tých a spokojeně přežívá do dnešních časů. Toalety jsou naproti tomu moderní, na rozdíl od interiéru občerstvení. Je to zatuchlá špeluňka, kde se asi od zimy nic nedělo. Naštěstí sedíme venku, dovnitř chodit netřeba. Zvedá se Luboš a předává mě alkohol ve formě láhve fernetu citrus, coby zápisné za první akci s námi. Vše kvituji s povděkem a ihned otáčím uzávěrem proti směru hodinových ručiček. Napijeme se a jdeme dále. Během chvíle se cesta dost mění a prudce scházíme do údolí. Ještě, že nejdeme v opačném směru. I tak se ozývá dost lidí a běduje s tím, že je bolí kolena. Sešup to byl fakt parádní. Závěrečný přeběh přes potok byla již jen lahůdka. Jako studená sprška zapůsobila na některé turisty cedule s nápisem, že Beroun je vzdálen 6,5 km. Uklidňuji je tím, že jde již jen o pohodovou trasu mírně z kopce. Míjíme vodní nádrž Suchomasty a těsně za ní se cesta ostře zvedá. Tak to mě nevyšlo. Poslední kilometry do Berouna byly náročné. K nádraží do Berouna scházíme individuelně. Jdeme k pivovaru Berounský medvěd, ale bohužel je narváno, nesedíme pohromadě, ale snažíme se o kontakt. Na vlak přicházíme včas, stihnu si koupit i pivo a uvelebit se ve vagonu. Do Prahy již jedeme jako páni. Na Smíchově se loučíme s pražskou částí výpravy a vystupujeme na hlavním nádraží. Máme čas a tak si dáváme rozchod a sraz u vlaku. Sice s problémy, ale scházíme se. Nesedíme úplně pohromadě, ale to nevadí, bavíme se historkami z minulých akcí. V Ústí nad Labem jde ještě část party do tzv. Španělské restaurace, kde končíme dnešní parádní výlet. Sečteno, podtrženo, celkově nachozeno - 19 km. M.