ZAPOMENUTÉ POHRANIČÍ

 

Účastníci: Viktor, Pavla, Líba, Lenka S., Zdeňka S., Jarka T.

 

 

 

 

Na začátek září přesněji na sobotu 12.9.2015 jsem naplánoval kratší výpravu do nedalekého pohraničí. Akce byla připravena, kamarádi informováni, vše klapalo. Pak jsem zjistil, že se naše akce kryje s půlmaratonem v Ústí nad Labem. Kvůli této masové akci byl uzavřen střed města a omezena městská i meziměstská doprava. Na poslední chvíli jsem měnil místo srazu a doufal jsem, že autobus, kterých do místa startu našeho putování Krásného Lesa přes den moc nejezdí, pojede včas a ze stanoviště zjištěného na informacích. Ráno jsme se na zastávce sešli v šesti, psa Lenky nepočítaje a čekali jsme v davu lidí na svůj spoj. Chvíle napětí a autobus je tu, moc lidí v něm naštěstí nejede, máme pohodlí. Z Telnice již jedeme úplně sami. Vystupujeme na konečné, rozhlížíme se a já ukazuji ostatním nedalekou budovu bývalé Celní stanice, kde jsem před lety sloužil vlasti. Po krátkém zavzpomínání na léta minulá se soustřeďuji na dnešní akci. Před startem pochodu ještě ukazuji ostatním na nově instalované mapě u zastávky autobusu dnešní nenáročnou trasu. A můžeme vyrazit. Zatím je zataženo a větrno. Chvíli jdeme vesnicí a před bývalou školou odbočujeme k průchodu pod dálnicí. Čeká nás první krátké stoupání. Po vystoupání na horizont máme dálnici jako na dlani. Pěkně hučí. Pokračujeme po polní cestě k nedalekému lesíku. Zde nás odbočka vede do kopce. Trochu si zafuníme a jsme na vrcholu Špičáku (723 m n. m.). Fotíme se na malém kamenném moři i na vrcholu s křížem. Bohužel je kolem kopce hustá mlha, nevidíme takřka nic. Tak třeba někdy příště. Sestupujeme dolů a po louce se dostáváme k rozcestníku, kde se napojujeme na naučnou stezku s názvem Zapomenuté pohraničí. Ta nás bude provázet celou zbývající trasou až na konec dnešního výletu. Procházíme pastvinami, remízky, chvílemi jdeme těsně u hranice. Je zde klid a pěkná panoramata. Jak říká klasik Homolka: „ Já bych je sem nahnal všechny a povinně“. No snad jsem citaci moc nezkomolil. Scházíme lesem do Mordové rokle, jedná se o pěkné přírodní místo těsně u hranic, kam mířili výletníci již před sto lety. Po přečtení zdejší historie na informační tabuli stoupáme opět vzhůru. Zase se střídá les, louky, pole, pastviny. Jako naschvál se nyní, když nás již nečeká žádný výhled, vyjasňuje a začíná pálit slunce. Když procházíme koridorem mezi elektrickými ohradníky dvou rozlehlých pastvin, nějak se znelíbíme velkému stádu krav. Buď se jim nelíbíme my, nebo jim vadí pes Lenky. Běhají sem a tam podél nás, občas výhružně zabučí. Připadám si jak na divokém západě v Americe se stádem bizonů. Nemám z toho zrovna dobrý pocit a ostatní jsou na tom podobně. Navíc je ohradník snad nekonečný. U cesty je za celou dnešní trasu první a zároveň poslední přístřešek k posezení, navíc je nový a pěkný. Bohužel ho nevyužijeme, stádo na nás výhružně kouká a funí. Jdeme tedy dál. Konečně cesta odbočuje od ohradníku, hned se nám šlape lépe. Vidíme ještě stádečko ovcí a koz, ale ty jsou v pohodě stejně jako pár koní.  Proplétáme se mezi různými ohradami a nezadržitelně se blížíme do cíle dnešního výšlapu, do Petrovic. Vycházíme přímo u zaparkovaného letadla, ve kterém je restaurace. Jdeme se tedy občerstvit. Do odjezdu autobusu je čas tak akorát chvíli posedět, na prohlídku obce dnes nedojde. Stejně jsou zde vidět hlavně vietnamští prodejci a němečtí nakupující. Zastávka autobusu je nedaleko, stačí vyjít chvíli před odjezdem. Na zastávce se chvíli bavíme s paní, ze které se vyklube spolupracovnice Járy. Již o našem oddíle slyšela a poznala nás dle mého trika s nápisem O.P.A.T., o oddíle je tedy v Ústí nad Labem již jisté povědomí. Spoj jede včas. Autobus je prázdný, po cestě se ovšem solidně zaplní turisty i houbaři. Vystupujeme na provizorní zastávce, půlmaraton zrovna vrcholí, takže vidíme i nějaké běžce. My neběžíme, ale rozvážným krokem míříme do blízké restaurace na vyhodnocení akce. V restauraci s příznačným názvem Sahara hasíme žízeň a probíráme dnešní výšlap. Akce se tradičně vydařila, počasí bylo parádní a účast turistů, no spíše turistek solidní. Ohlasy účastníků byly též pozitivní. Našlapali jsme přibližně 13 kilometrů a viděli jsme dost zajímavých míst. I v takto odlehlé a turisticky méně známé krajině jsme potkali několik turistů a cyklistů. Až dodatečně jsem zjistil, že Špičák má několik jeskyní a protože jsme navíc kvůli mlze nic neviděli, určitě akci do těchto míst zopakujeme. Akorát půjdeme po hranici na druhou stranu do Adolfova. Trasa bude též o něco delší (cca 20 km), protože sejdeme až do Telnice. Mějte se fajn a na nějaké další oddílové akci na viděnou.

 

Špičák – je v podstatě přírodním exotem v okolní krajině. Jeho hmotu tvoří druhohorní pískovec sedící jako čepice nebo ostrůvek na geologicky mnohem starší krušnohorské pláni. Je to zbytek kdysi rozsáhlejšího pískovcového pokryvu, který se zachoval na tomto místě díky čedičové žíle. Ta vrstvami pískovců pronikla, zpevnila je a tím zabránila jejich odnosu. Čedičová žíla, kdysi ukrytá v puklině pískovcového souvrství, dnes tvoří nejvyšší vrcholek Špičáku. V nejdelší pískovcové stěně Špičáku se nacházejí čtyři jeskyně (dvě puklinové a dvě suťové), přičemž největší z nich je asi 20 metrů dlouhá. V roce 1907 byla pod vrchem Špičák, který byl oblíbeným turistickým cílem, postavena turistická chata, dnes bohužel již neexistuje.

Mordová rokle – Je součástí Krušnohorského přírodního parku. Roklí protéká potok Slatina a na jejích svazích se vyskytují vzácné a chráněné druhy rostlin, z nichž některé jsou kriticky ohrožené. Po bitvě u Přestanova a Chlumce (1813) zde dostihla jednotka ruských kozáků prchající francouzskou jízdu a zmasakrovala ji. Nelze se jim ale divit, protože den před tím ruské jednotky utrpěly těžké ztráty, ale zadržely Francouze na jejich postupu do Teplic a zabránily tím obklíčení ustupující rakouské armády. Pak by hrozilo, že Napoleon bez většího odporu dobude Prahu a Vídeň dějiny Evropy bychom se možná učili jinak.

 

                              Sepsal: Vik 18.9.2015