Kout na Šumavě 2015
sobota 30.5.
Dvacátá jubilejní pánská jízda začala v sobotu 30 května přesně v 6.45 hod., kdy jsme měli sraz na Předmostí na parkovišti. Tentokrát nás jelo celkem sedm, nejvíce za dobu co akce pořádáme. Viktor, David, Milan, Jára, Martin Č., Zbýňa a Roman. Nezbytný přípitek sektem a po sedmé hodině jsme vyrazili vstříc dobrodružství. Poděkování patří i Ále, která vybavila Davida domácím koláčem na plechu s tím, aby se s kamarády rozdělil. Jeli jsme, tak jako již několikrát, užitkovým vozem a spolehlivým řidičem byl David. První zastávka na nás čekala v Globusu, kde byly zakoupeny řízky, okurky a chleba. Další pauza následovala u McDonaldu v Siřejovicích, kde jsme konzumovali jak toasty a kávu, tak z auta donesené řízky s chlebem a nakládané okurky. Obsluha byla pomalá, bylo jí málo a tak si ničeho nevšimla. Přes Slaný a Ruzyni jsme najeli na dálnici D 5 vedoucí na Plzeň. Dobrou pohodu kazilo jen nefunkční CD od Mistra Záviše v přehrávači. Jako další zastávku jsem měl naplánované korzování po zámeckém parku ve Zbirohu, ale počasí nám udělalo čáru přes rozpočet. Rozpršelo se a tak jsme si ve Zbirohu na náměstí jen protáhli nohy, otočili auto a vystoupili o pět minut později u motorestu Bouchalka, kde jsme si dopřáli úvodní pivo a někdo i poctivý oběd. Aby sladkého nebylo málo, bere David talíř vdolků. Byly fakt dobré. Dál už jsme se moc nezdržovali, minuli Plzeň a přes Přeštice ( proslulé chovem prasat ) dojeli do Klatov, kde jsme si v místním supermarketu nakoupili něco málo do snídaně. Párky, vajíčka, salámy, paštiku a jiná zdravá jídla. Nealko pití vezl David již z Ústí, o alkoholické nápoje se postarali další členové výpravy. Hlavně Járova nabouchaná mošna slibovala nevšední zážitky. David nám předvedl, jak netradičně se dá zaparkovat u marketu a jeli jsme dál. Projeli jsme Kdyní a ve 14 hodin jsme stáli v Koutě na Šumavě, před č.p. 74. Chalupa již něco pamatovala, je zřejmě památkově chráněná. Telefonicky jsem se spojil s majitelem a po chvíli přišel zpoza chalupy manželský pár ve středních letech. Vběhli jsme do chalupy a viděl jsem, že chlapi byli drobet zaskočeni. Pro nás sedm byla chalupa malá. Čtyři normální postele, zbytek všelijaké přistýlky. Obývák a kuchyně v jednom. Celkem 3 místnůstky. WC, sprcha a lednička v další místnosti pohromadě, což hlavně po ránu bylo veselé. Nedalo se nic dělat, zaplatili jsme - což byla taky komedie, převzali klíče a počali vybalovat. V rámci možností jsme se po chalupě rozmístili, povlíkli si ( někdo ) a po přípitku gruzínským koňakem se vydali ven, na obhlídku okolí. Dnes jsme se nechtěli ztrhat a tak jsme šli navštívit vyhlídkové místo Gloriet - Klobouk, což je bizarní stavbička stojící na návrší nad obcí. Cestou míjíme dost zchátralých staveb, přičemž jedna z nich je i na návsi stojící pivovar, vedle nějž se vine nelibě páchnoucí stoka. Po protažení nohou jsme zamířili do místních osvěžoven. Nutno dodat, že obě máme z chalupy coby kamenem dohodil a zajímavé je, že jedna stojí na území Šumavy a druhá již na území Českého lesa. První jsme vešli Na Střelnici, vedle které se nachází multifunkční hřiště, doskočiště pro skok daleký a dvě tyče na šplh. Těchto tělocvičných pomůcek jsme samozřejmě za celou dobu nevyužili. Dáváme si pivo, někdo i místní Koutské. Zajímavá chuť, vcelku silné. Po chvíli jsme se přesunuli do druhé hospody Na Vobíralce, kde večeříme a sedíme až do tmy. Talíř s rozkrájenou klobásou přišel vhod. Následoval přesun do chalupy, kde proběhl poslední hlt něčeho před spaním, televize a spát.
Dnes 5 km
neděle 31.5.
Jelikož na start dnešní tůry jsme se přesunovali autem, mohli jsme si poležet a dát se po náročnějším sobotním večeru do kupy. Šlo to rychle, sil bylo ještě dost. Nezdravě jsme posnídali, někdo si sbalil batoh a jeli jsme přes Domažlice do obce Babylon, odkud jsme podnikli alpským stylem útok na 1042 metrů vysoký vrch Čerchov, nejvyšší to horu Českého lesa. Zaparkovali jsme na velkém a zatím ještě prázdném parkovišti u rybníka, abychom po hodince došli do vsi Pec pod Čerchovem. Penzion s hospodou byl otevřený až od 17 hodin, ale Jára přemluvil pána z penzionu, aby nám natočil pivo. Vyzunkli jsme ho před penzionem a pokračovali dál. Minuli jsme pojízdný ateliér místního malíře a dřevorubecký kostel a muzeum. Cesta zatím nebyla moc do kopce, ale i to se změnilo a poslední 2 km byly náročné. Každý zvolil pro výstup jiný styl. Někdo šel svižněji a častěji se kochal, někdo jako šnek, ale pořád. Konečně jsme nahoře. Čerchovem vedla železná opona a do 90 let byl nepřístupný. Na vrcholu stojí vojenská betonová věž vysoká přes 30 metrů a kamenná Kurzova rozhledna z roku 1905, vysoká 24 metrů, s výborným výhledem. Šli jsme na vyhlídku, někdo i do hospůdky. David šel také, ale když si ho po pár minutách sezení obsluha nevšímala, hospodu i majitele proklel a na Čerchově neutratil ani korunu. Přitom gulášová polívka byla dobrá a ve druhém stánku pod rozhlednou měli dobré chodské koláče i zelňačku. Paní, obsluhující rozhlednu, měla též zajímavé pomocníky až z daleké Indie. Po zasloužené přestávce jsme nabrali směr Babylon a po dalších kilometrech hlubokými lesy k němu dorazili. Měli jsme čas, obešli jsme rybník a sledovali místní pralesní ligu ve fotbale. I dva góly jsme viděli. David byl již ve svých kolejích a počal zápas hlasitě komentovat a proto hřiště raději opouštíme. Na parkovišti se již otevřel stánek s občerstvením, káva nám přišla vhod. Protože máme hlad, zastavili jsme se při zpáteční cestě v Domažlicích. Parkujeme u Penny marketu a v Kiku kupujeme utěrky, které jsme ve výbavě chalupy taktéž nenašli. Po nákupu jsme šli na náměstí a pátrali po nějaké restauraci. Kaváren mraky, hospodu nevidět. U vstupu do věže nám místní poradili zajít do stylové krčmy Meluzína, kam jsme po chvíli dorazili. Sedíme ve dvoře, hospoda je to pěkná, stylizovaná alá Dětenice. Obsluha, jakýsi vejlupek s vlasy do gumičky nám směsí tykání a chodských výrazů počal nabízet krmi. Jídlo nás však zklamalo. Porce nic moc, ceny vyšší. Hlavně kandát nenadchnul. Nedokázala to přebít ani dobrá plzeň. No nic, pokaždé to nevyjde. Vyšli jsme z hospody, pokoupili něco v Penny a hurá na chalupu. Trochu odpočinout a opět na Vybíralku na pár piv a někdo smršť ginu. Večer jak jinak TV a spát.
Dnes 20 Km
pondělí 1.6.
Prvního června mají svátek děti a dnes zároveň i O.P.A.T., který slavil 10 let od oficiálního založení. Sotva jsem se probudil, slyším z kuchyně, že se již slaví. Jára se Zbýňou to pojali stylově a už v pelechu si počali přiťukávat slivovicí a polívat jazyk. Já jsem zatím doběhl do místního konzumu pro pečivo, ale pomalost obsluhy a ubohost krámu mě tak rozčilila, že jsem to po návratu na chalupu musel spláchnout taky. Snídáme, do batohu balím něco ostřejšího, když je těch deset let a jdeme na autobus, kterým se vezeme do městečka Kdyně. Na náměstí jsme se vyfotili, připili si a vyrazili na rozhlednu Koráb. Jde se celkem dobře, láhev s tváří myslivce nás povzbuzovala, ale ve finále začala cesta - jak jinak- stoupat. Tep se zrychlil, počínáme se častěji kochat. Přišli jsme k rozhledně zajímavého tvaru a jdeme do restaurace, kde se prodávají vstupenky. Když už jsme tam tak stáli, tak si sedneme a dáme si pivo. Lidí tu moc není a jelikož je zde i možnost ubytování a posilovna, je hned vidět čím se obsluha ve volném čase zabývá. Vedle od stolu je taky slušný hlahol, výjezdní zasedání pobočky Povodí Vltavy. Je začátek sezóny, k jídlu mají jen bramboráčky a smažák. Po odpočinku jsme zamířili na rozhlednu.Ta stávající je 50 metrů vysoká a postavena v roce 1992. Po focení jsme sešli dolů a zamířili zpět do Kdyně. Jelikož byl hlad, zastavili jsme se v pizzerii Janka , kde si Jára pochvaloval spaghetty s dary moře. Zde se naše cesty na čas rozdělili. Jára a Zbýňa šli prozkoumat jednu hospodu, ostatní se šli vykoupat do místního aquaparku. Nebyl velký, ale celkem nový, samé nerez trubky, ve vodě i pod vodou. O jednu takovou si Roman nabil hu...ústa. Čerti vědí, jak se mu to stalo. Po koupeli jsme počkali až přejde bouřka a se zbytkem party jsme se sešli u zastávky MHD a busem se přesunuli k chaloupce. Na Vybíralce líčíme paní co nás obsluhovala, že jsme se byli vykoupat, že už jsme to potřebovali. "Byli jste cítit už včera", pravila ta upřímná žena. No tohle? Dopijeme a jdeme raději na chalupu shlédnout náš oblíbený film Dnes naposled. Pěkná tečka pondělní noci za dnešním svátečním dnem.
Dnes 12 km
úterý 2. 6.
Dnešní den jsme se rozhodli podívat se do míst spjatých s Janem Sladkým zvaným Kozina. Jelikož únava se již počíná projevovat, sedli jsme do autobusu až po 10 hodině a jeli do Domažlic, kde máme hodinu pauzu. Tu využíváme každý dle svého. Někdo šel na věž na náměstí, pokochat se Domažlicemi svrchu, jiný sedí na lavičce a čumí. Společně jsme zaskočili do cukrárny Ural, kde se naléváme kávou a pojídáme zákusky. Po 12 hod. jsme opět sedli na autobus a jeli do vsi Trhanov, kde stojí zámek Maxmiliána Lamingena (zvaného Lomikar). Stojí tu ovšem i stylová restaurace U sv. Jána, kam míříme na oběd. Jídlo dobré, prostředí stylové, tentokrát jsme neprohloupili. Po jídle jsme se zvedli a zamířili do vsi Újezd, u které stojí pomník J.S. Koziny. Cesta vedla slušným roštím a poslední kilometr je doslova zaplavena lesními mravenci, kteří nepříjemně koušou. Konečně jsme u pomníku a Chodské chalupy,což je vyhlášená restaurace, která byla znovuotevřena v roce 2010. Pomník je z roku 1895, postaven k výročí 200 let popravy Koziny. Zajímavé je, že Kozinu popravili v Plzni v místech, kde dnes stojí plzeňský pivovar. U restaurace je i veliká socha psa, po které lezou děti jak vosy po bonbónu. V restauraci jsme si dali jen něco k pití a někdo 1/8 a někdo 2x 1/8 chodského koláče. Vyfotili jsme se i s obsluhou a zamířili do Újezdu, vsi, kde měl Kozina statek. Z Újezdu jsme šli do Domažlic už jen po silnici, ale provoz nebyl velký a tak jsme to přežili. V Domažlicích máme čas a tak jsme zamířili do pizzerie Dubina. Je v patře, sedíme, civíme na náměstí a odpočíváme. Viktor se šel projít a omrknout okolí náměstí. Po 19 hodině se zvedáme všichni a jdeme na autobus. Než se nadějeme je osm večer a my jsme v chalupě. Po menším odpočinku se jdeme ještě podívat do místní nálevny a pak už definitivně spát.
Dnes 11 km
Středa 3.6.2015
Protože se již tradičně nenašel mezi kamarády na dovolené žádný další dobrovolník ochotný přispět zápisem našich zážitků z některého dne pobytu na Domažlicku do oddílové kroniky, přebírám na zbylé čtyři dny kronikářské žezlo já. Středa začíná trochu netradičně odjezdem jednoho z účastníků dovolené (Romana) domů. Nelekejte se, nešlo o následek roztržky či hádky, důvod je jiný a v dnešní době dost obvyklý, pracovní povinnosti. Roman odjíždí celkem brzy ráno, někteří kamarádi, kteří si přispali ho ani neviděli. Dnes nás čeká výlet až do okolí Železné Rudy, při kterém využijeme auto. Nevadí tedy, že se někomu z pelechu moc nechce. Po snídani, tradičně vydatné, nasedáme a jedeme do Železné Rudy. Cesta rychle utíká, zastavujeme na velkém a prázdném parkovišti (výhoda dovolené mimo sezonu) nedaleko lanovky. Nejsme v top formě a chceme stihnout dnes více cílů, nepůjdeme tedy nahoru pěšky, ale vyvezeme se. U nástupiště jsou jen dva důchodci, kteří nás pobaví koupí lístku, kdy nevědí, kam mají jet. Lanovka jede sice na Pancíř, ale s přestupem na Hofmankách. My si kupujeme lístek až nahoru. Délka sedačkové lanovky je 2700 metrů, máme dost času si prohlédnout krajinu kolem. Na Pancíři (1214 m n. m.) kde je turistická chata s rozhlednou (otevřena roku 1923) se občerstvujeme a rozhlížíme se po Šumavě. Turistů zde moc není. Když přichází hlučnější školní výlet, končíme krátké posezení a vydáváme se na další cestu. Po červené turistické značce scházíme do Špičáckého sedla v obci Špičák části Železné rudy, kde v restauraci Karl doplňujeme další kalorie, nyní nás čeká pár kilometrů bez možnosti občerstvení. Šlapeme po žluté turistické značce směrem k Černému jezeru a potkáváme turistů již více. Z pramene Svobody, který je u cesty, se nenapije ani Milan, voda nevypadá pitelně. Než se rozkoukáme, jsme u Černého jezera – největšího ledovcového jezera na Šumavě (rozloha 18,43 ha, největší hloubka 40,6 m) ležícího v nadmořské výšce 1008 m, které vzniklo v poslední době ledové. Je zde klid a jen pár turistů. Voda je studená a jezero s okolím romantické. Chvíli se kocháme a pak pokračujeme po červené turistické značce k druhému jezeru, které se jmenuje Čertovo. Cesta je dobrá až do okamžiku, kdy se takřka kolmo zvedá vzhůru. Do prudkého kopce šlapeme cca kilometr. S Milanem jdeme napřed, takže neslyšíme nadávky kamarádů. Je vidět, kdo má jakou kondici. Zjišťuji, že by někteří z nás nejraději chodili jen po rovině a co nejkratší trasy. Na rozcestí zvaném Rozvodí odpočíváme a poté po nově zpevněné cestě sestupujeme k Čertovu jezeru (leží v nadmořské výšce 1030 m, rozloha je 10,33 ha a největší hloubka je 36,5 m). Zde se moc nezdržíme, neb je opět přítomen nějaký dost početný a hlučný školní výlet. Jen si jezero a okolí zběžně prohlédneme a pokračujeme v putování. Nejdříve jdeme po žluté turistické značce, poté přecházíme na modrou turistickou značku, po té dojdeme do obce Špičák. Zde se v restauraci na nádraží (to prochází rekonstrukcí) občerstvujeme. Po kratším odpočinku nás již čeká jen kratší pochod k autu.David nás vyhlídkovou jízdou proveze po Železné Rudě, nic zajímavého nevidíme. Menší zajížďkou přes Přeštice a Janovice nad Úhlavou (vidíme bývalá obří kasárna) míříme domů. Na večeři se stavíme v Podveském mlýně, kde je pěkný nově zrekonstruovaný penzion s restaurací. Dáváme si chutné jídlo a vracíme se na chalupu. Zde individuálně odpočíváme (četba knih, filmy na DVD, návštěva restaurace apod.). Dnešní výlet se vydařil, počasí bylo parádní, našlapali jsme cca 14 km a všichni přežili ve zdraví.
Čtvrtek 4.6.2015
Dnes nás čeká pěší výlet, který má start od chalupy, řidič David i auto si tedy odpočinou. Zároveň si můžeme ráno i přispat. Po vylezení z pelechů a snídani upřesňujeme dnešní plán činnosti. Má být teplo a někteří z nás jsou již z aktivní dovolené trochu unaveni, neplánujeme tedy moc dlouhou trasu pochodu. Budeme se motat jen v okolí Koutu na Šumavě a Kdyně, navíc se možná když počasí vydrží, vykoupeme v přírodním koupališti. Jdeme do centra Koutu na Šumavě, kde se u pivovaru napojujeme na zelenou turistickou značku. Začátek výšlapu je pohodový, proplétáme se kolem bývalé tvrze (dnes je zde kino a obecní úřad), domků, zpustlého JZD, přecházíme frekventovanou silnici Domažlice – Kdyně, fotíme se u čtyř mohutných líp a odpočíváme u několika stavení na samotě. Tady si prohlížíme další velký a pěkný památný strom, tentokrát dub. Poté jdeme lesem a cesta začíná stoupat. Naštěstí to jde pozvolna, není to žádný brutální výšlap. Než se nadějeme, stojíme pod zříceninou hradu Rýzmberk (vznikl ve druhé polovině 13. století, prvním známým držitelem byl roku 1270 Děpold zakladatel rodu Švihovských z Rýzmberka, hrad byl zpustošen během třicetileté války a v roce 1655 byl na základě císařského rozkazu rozbořen). Prohlížíme si pozůstatky hradu a občerstvujeme se v Rýzmberské hospůdce, jak zní hrdý název místního občerstvení. Zdejší nájemce má solidní sortiment včetně Rýzmberského polotmavého ležáku (dobrého) o kterém nám neprozradí, který pivovar mu ho vaří. Jak se později dozvídáme od místních v Kdyni, hraje si nájemce na hradního pána. Je pravda, že jsme dlouho neviděli takhle dobře zásobené občerstvení na rozhledně či zřícenině. Aktivní hradní pán si nechal vyrobit i několik originálních půllitrů (s logem Rýzmberka a okolních hradů) a napodobeninu staré pivní láhve s názvem hradu a erbem. Davida ovšem zklame, neboť ten si chtěl koupit celou sadu pivních sklenic, ovšem z 24 druhů jich měl na skladě jen cca 15 a nekompletní sbírku náročný sběratel David nechce. Jiných turistů zde moc není jen starší manželský pár a skupinka trampů s ohromnými bágly. Jak říká David, kdo tahá takové batohy celý den dobrovolně na zádech, nemůže být normální. Jdeme si prohlédnout okolí z ptačího pohledu z kamenné věže s vyhlídkou, která byla postavena v roce 1848 tehdejším majitelem panství Janem Filipem Stadionem v areálu zříceniny. Výhledy na Domažlicko jsou solidní. Po oddychu a občerstvení pokračujeme dále. Je pořádné vedro, po domluvě zkracujeme plánovanou trasu. Po červeném místním značení se lesem a přes zahrádkářskou kolonii dostáváme ke kempu Hájovně s přírodním koupalištěm. Areál je upraven, lidí zde moc není. Milan a já se osvěžujeme koupelí, ostatní se osvěžují v kiosku alkoholickými i nealkoholickými nápoji. Voda v přírodním koupališti je chladnější, ale celkem čistá. V jednom rohu je spousta pulců, ve druhém zas čolků. Kamarádi se u bistra během chvíle seznamují s místními a čile konverzují. Voda jim vůbec nechybí, stejně je podle nich moc studená. Když se dostatečně osvěžíme a kamarádi se vypovídají, jdeme po silnici směrem do Kdyně. V panujícím teple to není žádná výhra, naštěstí nejde dlouho. V centru města si dáváme v restauraci U Votrubů chutnou večeři a přesouváme se na zdejší autobusové nádraží. Autobus jede přesně a po několika minutách jízdy nás vyplivuje takřka před chalupou. Večer se moc neliší od těch předchozích. Dnes se den pojal spíše odpočinkově, teplota začala stoupat, z těchto důvodů jsme našlapali jen přibližně 12 km.
Pátek 5.6.2015
Dnes se některým dovolenkářům po včerejší kořalkové vánici nevstává zrovna dobře. Mají však štěstí. Protože je na dnešek hlášeno ještě větší vedro než včera a únava účastníků též roste, domlouváme se u snídaně (tu někteří vynechávají), že uděláme nenáročný auto - výlet a zopakujeme včerejší vydařenou návštěvu koupaliště. Po tomto rozhodnutí dle libosti před akcí odpočíváme. Překvapivě většina kamarádů volí povalování v pelechu. Pozdě dopoledne konečně autem vyrážíme. Míříme do nedalekého areálu bývalého lomu u Starého Klíčova zvaného Lomeček. Jedná se o místo určené pro výcvik potápěčů i pro odpočinek výletníků. Také se zde přes léto pořádají hudební akce a každoroční sochařské sympozium. V areálu se čile pracuje na jeho zvelebení, moc návštěvníků zde není. Pár potápěčů, pro které, je zdejší areál hlavně určen se chystají na ponor, několik lidí se na břehu opaluje. Platíme vstupné a klábosíme s majitelem. Chystáme se i do největší podvodní pozorovací kabiny v Čechách, ovšem voda je špinavá a zakalená hlavně od pylu, zřejmě toho moc neuvidíme. Ochotný majitel atrakce hází do vody hned u pozorovací kabiny krmivo, aby ryby nalákal. Ovšem moc platné to není. Kabina je zajímavá, připadáme si, jako v ponorce kapitána Nema. Ryb však vidíme posléze víc z břehu, když se vyhřívají na hladině. Procházíme si celý areál ozdobený různými sochami (mořské panny, žralok), starými stroji a přístroji či velkou dřevěnou maketou staré pirátské lodě. Zajímavé místo. Přesouváme se do Kdyně, kde si dáváme oběd v nám již známé pizzerii. Dnes nemá zřejmě kuchař svůj den a na jídlo (celkem dobré) docela dlouho čekáme. Naštěstí nás netlačí čas, takže to vydržíme bez stížností. Po doplnění kalorií jedeme na nám již známé přírodní koupaliště Hájovna. Dnes se k nám plavcům přidává Martin, takže poměr je vyrovnaný: 3 plavci a 3 kecálci u kiosku. Zatímco se osvěžujeme ve vodě, kamarádi se u pivka opět vybavují s místními zvědavci. Alespoň zjišťují kontakt na paní, co peče domácí Chodské koláče a rovnou je u ní objednávají. V sobotu při odjezdu si je vyzvedneme. Na plovárně jsme až do podvečera, je vedro nikam se již nevydáváme. Po ukončení relaxace u vody se přesunujeme na chalupu. Házíme se do gala a jdeme na večeři do restaurace Na Vobíralce. V hospodě sedíme, jíme, pijeme a vyhodnocujeme dovolenou. Já se moc dlouho nezdržuji a přesouvám se na chalupu k rozečtené knize. Ostatní v restauraci sedí déle, někteří hodně dlouho. Zakončení dovolené chtějí pořádně zapít. Postupně se trousí do pelechů, je jasné, že se jim zítra nebude vstávat zrovna vesele. Dnes jsme našlapali jen pár metrů od a k autu a vozili jsme se jak nějaká honorace. Takže do tabulky kilometrů našlapaných za celou dovolenou připisujeme velkou 0.
Sobota 6.6.2015
Nastává nejsmutnější den dovolené, její konec a odjezd vstříc všedním dnům. Ráno se hrabeme z postelí o něco dřív než obvykle, některým to jde hodně ztuha. Po snídaní, kdy dojídáme zbytky z lednice, se dáváme do balení bagáže a úklidu chalupy. Protože jsou místnosti malinké a my zas tolik nepořádku nenadělali, máme poklizeno rychle. Poté čekáme na domácí. Přicházejí něco po desáté, přebírají zpět chalupu, doplácíme elektřinu a loučíme se. Jedeme do Domažlic vyzvednout objednané domácí koláče. Dům kde nám je upekli, nacházíme dobře, naložíme je a míříme do Rokycan. Cesta celkem utíká, za chvíli jsme na jejich okraji. Projíždíme kousek od muzea vojenské techniky, ale je vedro na procházku po rozpáleném asfaltu kolem bojových vozidel se nám nechce, raději pokračujeme do lesa. Zde parkujeme a čeká nás výšlap na rozhlednu na Kotli (575 m n. m.), která byla postavena v roce 2014 a měří 28 metrů. Cesta je sice do kopce, ale jdeme lesem, takže vedro není tak velké. Po troše plahočení jsme u nově postavené rozhledny. Ten kdo jí navrhoval, musel být trouba. Rozhledna je sice pěkná, ale všechny lavičky kolem jsou bez přístřešku přímo na pražícím slunci. Nikde není kousek stínu. Vyběhneme tedy rovnou na ochoz a rozhlížíme se po okolí, výhled je solidní. Na rozhlednu přicházejí další turisté a my se vracíme k autu. Měli jsme ještě nějaké plány, ale shodujeme se, že v panujícím vedru se jen stavíme někde na oběd a pak pojedeme rovnou domů. David má tip na občerstvením, kde se dá solidně a cenově přijatelně najíst, takže tam míříme. Jedná se o restauraci na okraji Berouna na čerpací stanici. Všichni jsme se dobře najedli, řidič David si trochu odpočinul a pokračovali jsme dál. Cesta celkem utekla, brácha nás obětavě rozvezl do domovů po Ústí nad Labem a spěchal na operativní kontrolu do práce. Dnes jsme ve vedru našlapali 5 kilometrů a zakončili jubilejní 20 dovolenou.
Malé vyhodnocení dovolené
Oddílová dovolená na Domažlicku, která má pěkně kulaté pořadové číslo 20 je u konce. Na několika řádcích bych rád provedl její vyhodnocení. Určitě měla více pozitiv, než negativ a můžeme jí tedy oprávněně považovat za vydařenou. Dokonce jsme dosáhli na jedno historické maximum. Sešlo se nás na dovolené nejvíce (7 účastníků) za celou dobu co dovolené pořádáme. Mezi pozitiva bych uvedl: parádní počasí po celý týden, spoustu navštívených zajímavých míst, pohodovou atmosféru, to že všichni přežili pobyt ve zdraví, a to, že dle vyjádření kamarádů se jim dovolená líbila. Nyní bych rád vyzdvihl Davida a poděkoval mu, protože jako každý rok zajistil vícemístné auto a celou dobu ho spolehlivě řídil. Takže brácha jménem všech účastníků dík. Mezi negativa bych uvedl hlavně horší ubytování (málo místa, slabé vybavení kuchyně, chybějící možnost posedět venku například u ohně) – musím na obranu Milana i mně uvést, že na svých stránkách chalupu pronajímatelé nafotili zdařile a co se týče vybavení, dost si vymýšleli. Zjistit skutečný stav obydlí šlo až na místě. Jako další negativní věc musím, ač nerad zmínit slabší fyzickou kondici některých účastníků. Myslím si, že jsme ve věku, kdy by nám nemělo dělat problém ujít denně 15 či více km, a i ve velkém vedru dát alespoň něco kolem 10 kilometrů. Dalo by se toho za ten týden vidět a stihnou daleko víc. Celkem se našlapalo na dovolené 79 kilometrů, což je méně než jsem očekával a než se na Domažlicku určitě dalo ujít. Nyní mají všichni celý rok zapracovat na své fyzičce a příští rok se předvést. Možná za to mohl i spotřebovaný alkohol, kterého bylo celkem dost. Ovšem v něm bych problém neviděl. Každý, ať si vypije, kolik chce, ale druhý den by měl být schopen brzy ráno vstát a statečně našlapat solidní porci kilometrů. Příští rok načneme třetí desítku oddílových dovolených. Tipů na zajímavá místa kam bychom mohli jet, máme s Milanem stále dost. Ovšem uvítáme i iniciativu ostatních možných účastníku, kteří by měli nějaký solidní nápad. Slibuji, že trochu více pohlídáme výběr objektu (zřejmě chalupy), ať máme při bydlení dost komfortu. Mějte se všichni fajn a na nějaké oddílové akci ahoj.
Sepsali: sobota – úterý Milan
středa – sobota + vyhodnocení Vik
