Okolí Mojžíře
Účastníci: Viktor, Jára, Martin II., Iveta, Petr + Petr ml. + Lucka L., Jiřina P., Monika + Zdeňka S.
Na sobotu 14.3.2015 se nám podařilo naplánovat pohodový, krátký výšlap v okolí mého a Davidova rodiště: Mojžíře, kdysi samostatné obce, nyní součásti Ústí nad Labem. Nejsem tak stár, ale pamatuji si Mojžíř jako pohodové místo k bydlení bez panelákového sídliště. Tam je dnes mimochodem tma i ve dne. V týdnu před akcí mi přišlo dost omluvenek, očekával jsem nižší účast. Ovšem nakonec jsem byl příjemně překvapen, neboť do Mojžíře se ze všech směrů sjelo dopoledne 10 natěšených turistů. Počasí bylo dobré, zataženo bez deště, ideální na výšlap. Po upřesnění trasy jsme mohli vyrazit. Od vlakové zastávky míříme kolem vilek přes louky do lesa. Zde se skrývá geologická zajímavost – přírodní památka Divoká rokle. Cesta k ní není značená a je dost nepřístupná. I když to zde znám, je vidět, že jsem tady dlouho nebyl. Nejsem si moc jist kudy jít. Nakonec místo přímo do rokle jdeme po jejím levém okraji. Není to zas takový problém, neboť rokli vidíme a obě trasy jsou stejně náročné. Drápeme se do kopce jako kamzíci, není to žádná legrace. Pamatuji si, že jsme na stejných místech jako kluci pobíhali, dnes se plazím a funím. Po zimě tento výstup prověřuje u všech účastníků kondici. Je vidět, že máme co zlepšovat. Nakonec jsme na vrcholu a na Divokou rokli koukáme shora. Vydýcháváme se, svačíme a koštujeme zelenou a grog. Prostě pohoda. Po kratším odpočinku pokračujeme dále. Nyní již po rovince míříme na cestu, po které vede zelená turistická značka (Blansko – Mírkov – Mašovice – Kozí vrch). My jí ovšem jen přejdeme a neznačenou cestou míříme na vrchol Vysoký kámen (494 m n. m.). Na tento dnes již zapomenutý vrch s výhledem do údolí Lužeckého potoka mířili na výlety turisté již na začátku 20. století. Výhled je zarostlý vegetací, ale něco přeci jen vidíme, např. obec Lužec. Moc se nezdržujeme, fouká silný vítr, což po předchozím propocení není zrovna dobré. Vracíme se zpět na cestu, chvíli po ní jdeme a poté odbočujeme do údolí Kamenného potoka. Tato cesta je rozježděná těžaři dřeva a rozbahněná. Naštěstí po ní nejdeme dlouho a odbočujeme na lesní pěšinu, která vede po vrcholu srázu a přes louku nás později zavede přímo k našemu dalšímu dnešnímu cíli k zřícenině Vessenstein a skále zvané Jehla či Špičák. Když po pěšině vyjdeme z lesa až na kraj srázu, otevírají se nám pěkné výhledy na řeku Labe a obce na obou březích (Mojžíř, Neštěmice, Valtířov, Svádov a Velké Březno). Po dalších stech metrech všechny zaujme starý mohutný dub s oknem v kmeni (zřejmě zde srostli dva stromy v jeden) rostoucí u cesty. Následuje přechod větší louky se starými ovocnými stromy. Zde byl před II. světovou válkou ovocný sad. Ostatně celé okolí Mojžíře se dříve podstatně více využívalo buď jako pole, pastviny či sady. A jsme pod zříceninou nevelkého strážního hrádku s názvem Vessenstein. Poznáváme v terénu bývalý hradní příkop, a ve starším zřejmě nelegálním výkopu vidíme zbytky zdí. Nacházíme i místní kešku ve které není nic zajímavého. Na Špičák (Jehlu) lezu jen já, však jsem na ní lezl už jako malý kluk. Ostatním se na kluzkou a hůře přístupnou skálu nechce. Nezviklají je ani pěkné výhledy do okolí, které jim vychvaluji. Slézám tedy, připojuji se k partě a pokračujeme dál. Vedu skupinku na cestu do údolí Kamenného potoka, po které stoupáme proti proudu potoka o několik desítek metrů výš. Tady se nachází na České středohoří celkem unikátní pískovcový vodopád vysoký přibližně 5 metrů. Máme štěstí, teče i trocha vody. Většina kamarádů se kouká ze stráně, neboť přístup přímo pod vodopád není ideální. Několik nadšenců (Jiřka, Monika, Lucka a já) se ovšem odvážně spouští po blátivé cestičce až k vodopádu. Stojí to za trochu námahy, vodopád je zajímavý. Vracíme se k ostatním a vydáváme se k dnešnímu poslednímu cíli k místnímu kostelu. Procházíme obcí, pamětníci vzpomínají na pařby v baru Mon Cheri a koukáme se i na ruiny kdysi vyhlášeného koupaliště. Zde se s námi loučí Petr s rodinou a odjíždějí domů. My ostatní jdeme kolem pěkně opravené fary ke kostelu sv. Šimona a Judy, který je zavřen, takže ho okukujeme jen zvenčí. Míříme do restaurace Johanka, která je hned vedle kostela, kde se chceme občerstvit. Bohužel je plno. Operativně se tedy přesouváme trolejbusem do centra Ústí nad Labem a jdeme do Pivovarské šenkovny. Zde naší dnešní akci končíme a u občerstvení následuje vyhodnocení. Akce se vydařila. I přes strašení meteorologů počasí vyšlo parádně. Kromě Kozího vrchu jsme zvládli všechny naplánované cíle. Až na prudký výšlap u Divoké rokle nebyl výšlap náročný, ušlo se přibližně 8 kilometrů. Na podzim bych trasu trochu upravil, abychom zvládli i Kozák a výšlap v případě vašeho zájmu zopakoval. Na kus řeči do restaurace dorazil i David (tradičně z práce) a poslechl si líčení o našem putování z míst, která zná z dětství. Taky hned říkal svou tradiční mantru: „ Co bych chodil na akci, když to tam znám“. Ještě jsme probrali plány do budoucna a celkem brzy jsme se rozešli do svých domovů. Mějte se všichni co nejlépe a na nějaké další oddílové akci na viděnou.
Sepsal: Vik
26.3. 2015
