Slaný

     Tak, jako každou první sobotu v lednu, byl i letos - v roce 2015 - přichystán první výlet roku. Tentokrát do královského, přemyslovského města Slaný. Chtěl jsem kamarádům ukázat město, kde jsem se narodil a kam jsem chodil do tanečních. To pro ty, kdo nevěří, že jsem kdy tančil.  Tyto první výlety v roce jsou spíše o legraci, pokecání a ne tolik o našlapaných kilometrech. Nejinak tomu bylo i letos. Na prosincovém posezení mě byla přislíbena hojná účast, ale nemoci bohužel znemožnily účast několika spolehlivým účastníkům podobných výletů. I přesto se nás na této akci sešlo celkem patnáct. Hlavní role, v tom patřila klanu McLangerů, kterých se na start dostavilo celkem  šest. V sobotu 3. ledna jsme do vlaku směr Praha nastoupili v tomto složení :Viktor, Milan, David, Jára, Dana, Roman, Hynek, Petr Langer, Petr Langer ml., Filip Langer, Míša Veselá, Míša Veselá ml., Jiřina Průchová, Monika Stočesová, Tomáš Zíka.  Bylo dohodnuto, že se sejdeme v 7.20 hod. na hlavním nádraží. Jára, který trochu podcenil záludnosti ústecké dopravy mi volal s tím, že se blíží zrychleným přesunem a dorazí o něco později. A opravdu. Kolem 7.30 hod. se kašlajíce objevil v hale nádraží. Vypadal, jako že je po půlmaratonu, ovšem kouzelnou mošnu pevně svíral za popruh. Když jsme v ní viděli tři láhve, zatrnulo nám. Ovšem na 15 lidí, z toho třináct pijících, to šlo. Horší bylo, že ve vlaku začali i další účastníci vyndávat skryté tekuté poklady. Viděl jsem, že Viktorovi to v hlavě šrotuje, ale při vzpomínce na podzimní Liberec a počet lidí jsem si řekl – „to dáme“. Vlak přijel načas, typ elefant – tudíž bez kupé a lidí poskrovnu. To nám vyhovovalo a zabrali jsme půl vagónu. Než si stihnu sundat čepici, Roman kroutí zručně uzávěrem láhve a do připravených kelímků rozlévá pivo. Ještě, že jsem se nasnídal. Na zdraví. Jára sahá do mošny a vyndává  dvě ze tří láhví. Petr ukazuje Grants whisky, Roman Cinzano a přistoupivší David se chlubí likérem Praděd. No nazdar. Průvodčí, který nám „štípe“ lístek na to konsternován civí. Nic, nějak se s tím popereme. Začínáme kecat, popíjet a tak nějak se všeobecně bavit. Lidi sedící okolo nás asi nechápou. Počasí vypadá zatím solidně, lehce nad nulou, neprší. V 9.35 hod. se hlásí Kralupy. Vystupujeme. Jelikož máme asi 50 min. času, dělíme se na skupiny dle preferencí. Skupina č. 1 míří do nádražní restaurace, kde nabízí pivo Rychtář, za neodolatelných 12 korun. Skupina číslo 2, si jde dát okruh centrem Kralup. Není to žádná sláva, střed Kralup nevypadá nijak vábně. Přesto míjíme drogerii, jíž vlastnil jistý drogista Vaněk,  známý z Haškova Švejka. Drogistu tam hrál herec  Josef Hlinomaz - nicht klopfen.  Jdeme i kolem kavárny Longberry, která nabízí vynikající kávu i vlastní pražírnu – vše  dopoledne bohužel zavřené. Vracíme se na nádraží a jdeme vyzvednout team č. 1 do nádražky. Slyšíme je až do haly. Na každé podobné akci je někdo, kdo je v konzumaci rostlinných fermentovaných nápojů trochu napřed a tentokrát si divokou kartu vytáhnul Roman. Horkotěžko kamarády dostaneme z knajpy a ženeme je na perón. Vlak do Slaného tvoří v podstatě jeden vagón, zvaný Šukafón  a tak chudák lidi, co cestují s náma. Vagon se rozjede a stejně tak konzumace. Roman je hlučnější a baví okolí. Vidím, že nervózní mašinfíra se pořád otáčí do vagónu. Průvodčí na těchto tratích již nejezdí, ČD šetří a tak šofér vlaku  neví, kdo mu hlučí ve voze. Frčí hlavně Davidův Praděd, s nímž se váží historky z dovolených 2001 a 2004. V zastávce Olovnice se intenzivně mává na fešnou výpravčí. Konečně Slaný. Vystupujeme a procházíme  kolem otevřeného vlakového WC, jež rozhodně nevoní. S obtížemi  dávám dohromady skupinu na společné foto. Vyrážíme. Kolem hotelu Atlas a místního divadla se blížíme k centru. Hynek si jde na pěší zóně,  zvané Londa, cosi ověřit do lékárny. Čekáme na něj. Roman se stává rozverným a hlučným rykem  upoutává okolí. Jak říká Záviš, je ve svejch kolejích. Lidé se otáčí, občas si někdo pohoršeně uplivne. A to je půl jedenáctý. Konečně se hneme dál. Přes náměstí jdeme uličkou okolo bývalé synagogy, kde je dnes stanice VB – pardon – Policie. To Romanovu hlučnost netiší, naopak. Jako by mu někdo řekl, „vlez nám na záda“, což činí. Na křižovatce čekáme na konec skupiny, když se o zem rozkřápne skleněná láhev. Co to ? „ Vy jste nic neviděl, že“ praví Roman pánovi po pravici a ten dobrý muž si jde raději stoupnout na druhou stranu ulice. Roman je od nás ostře pokárán a jde se dál. Míjíme vilu Vlastimila Tlustého, předlistopadového komunisty a polistopadového ODSáka. Prostě, muž své doby.  Stoupáme na vrch Slánská hora. Spolu s tzv. Vinařickou horou jde o dvě bývalé sopky, které patří geologicky do nejjižnější části Českého středohoří.  V tu chvíli to však nikoho netrápí.  Lehce bahna, samý kámen a listí. Na cestě nás čeká několik vyhlídek. Roman, rozradostněn hlavní vyhlídkou, popadl Danu a točí s ní kousek od průrvy do kráteru. Dana vidí situaci reálně a hystericky křičí. Míša Veselá ml. praví – „mami, já se toho pána bojím“. „Tak jdi dál od něj a nedívej se na něho“ dostane se jí rady. Romanovi je opět vynadáno. Scházíme ze Slánské hory. Jdu první a za mnou opatrně našlapuje Jiřka s Monikou a špicují uši. Vypadají jako americké komando, jdoucí na střet s vietcongem.  Při prasknutí větvičky  sebou trhnou. Slyším smích Petra. „ Nebojte, já nejsem Roman“. Stačí chvilka nepozornosti a skočí Ti na záda, praví Jiřka. A opravdu, řev a už se Roman valí z kopce. Dole je první. Seskupíme se míříme k dalšímu cíli. Jdeme přes průmyslovou zónu, zastavuji u stadionu ploché dráhy. Kultovní stánek, kde v polovině šedesátých let, byla na jisté akci návštěvnost okolo 30 tisíc lidí.  Vyprávím historii ploché dráhy a otáčím se. Polovina lidí nikde. Sakra, kde jsou ? Odpočíváme a občerstvujeme se. Konečně nás skupinka dochází. Na vině byl něčí močový měchýř. Nic nám již nebrání jít dál. Po 20 minutách jsme na místě, kde je od roku 1665 kopie kaple Božího hrobu z Jeruzaléma. Fotíme, sedíme, pijeme, odpočíváme. Zde to vypadá, že ostrý vítr a pochod Romana probral a začíná být opět tzv. v cajku. Pán bůh zřejmě vyslyšel naše modlitby.  Ukazuji ostatním na věže, které se  rýsují na západě. Smečno, moje rodné město. Koštujeme calvádos, kecáme. Petr a Jára se objímají, je čas jít dál. Seběhneme pěšinou vedoucí strmě dolů a ve chvilce máme boty zasraný od světlého  jílu. Vycházíme u sokolovny ve Kvíčku  a po zelené značce míříme na zimní stadion, kde mám vybranou restauraci.  Ještě musíme okolo posilovny, kde se provozuje i box. Jelikož Roman  poslední dobou chodí trénovat  i box, nabízím mu sjednání ultimátního zápasu s místním trenérem Pavlem „Hakimem“ Majerem. Výsledek by byl zřejmě tristní. Jsme u restaurace. Je veliká, v pohodě se vejdeme. Sedáme si ke dvěma stolům a objednáváme. Jako personál je tam zastoupen  mladej kluk s holkou. Již od první chvíle je vidět, že v tom mají hokej a nestíhají. Což je typické, jsme na zimáku.  Vrchol přijde, když si Roman, vědom si své opilosti objednává hruškový džus. Bohužel ho chce s tzv. kohoutkovou vodou, alias vodou z řádu. Je mu řečeno, že kohoutková voda nicht, pouze balená, koupená. Kšeft, je kšeft.  Mumlá, že se na to servírky  znovu zeptá, ale ostřeji. Přímo jsem u toho nebyl, ale servírka po rozhovoru s Romanem, pravila svému  kolegovi. „ Tak ten ču..k už ode mě nedostane ani ho..o.“ Takže dotaz byl asi výživný. Shrnuto, podtrženo, obsluha byla tragická a nedoporučuji tam nikomu chodit. Po tomto extempore, které mě mrzelo,  jsme se přesunuli zpět do centra Slaného. Milan, Dana a Roman si šli spravit chuť do cukrárny Venezia, ostatní mazali do pivovaru Antoš. Cukrárna zabodovala, kvalita je kvalita. V cukrárně jsem potkal bráchu i s rodinou. To je náhoda. Ještě, že nás tu není patnáct. To by představování trvalo déle.  Prohodíme pár slov dopijeme kávu, dojíme dort a  naše skupinka jde pro druhou partu do Antoše. Ta sedí spokojeně ve sklepení a k odchodu se nemá. Jelikož má Jára objednané jídlo, přehodnocujeme situaci a rozhodujeme se, že pojedeme tzv. „vo vlak pozdějc“. Což i činíme. Kolem 17 hod. platíme, nacházíme ztracenou rukavici a míříme na nádraží.  Přijíždí opět pouze jeden vagón a tak nasedáme a hurá do Kralup. Cesta je veselá, dojídáme a dopíjíme zbytky. Hynek dává k lepšímu pár  videosekvencí, cesta ubíhá. Konečně v Kralupech. Času není nazbyt, přesto stíhám koupit pro sebe a kamarády po plzni. Přijde vhod. Jedeme osobákem, čili se jede déle, ale na pohodu. Někdo dříme, cesta je komorní. V Ústí se loučíme a torzo výpravy jde „hodnotit“ akci na Rychtu. Moc tomu nedáme a  po hodině se rozcházíme jako věrozvěsti, šířit pravdu do svých domovů.

Dnes našlapáno 8,5 km a vypito blíže neurčené množství nápojů.

  4.1. Milan