Mikulášovice

Účastníci: Viktor, Hanka, Líba, Petr Š., Dáša, Pavla, Honza, Martin L., Zdena, Monika

Třetí říjnový den začíná. Již od brzkého rána nám sluníčko slibuje opravdu krásný den. Tak je tedy čas vyrazit na celodenní výlet do Mikulášovic. Na nádraží v Ústí se nás schází 5 a jedeme do Děčína, kde na nás čeká zbytek výpravy. Pavle posílám počet účastníků, aby pro nás mohla koupit jízdenku, neboť na přestup máme pouze 9 minut, tak žádné zdržování. Úžasná spolupráce. Již na nádraží Dáša bohatě posnídá, čeká nás náročný den. V jídle pokračuje vlastně celou cestu a průběžně doplňuje vydané kalorie. Na nádraží v Děčíně spojíme obě skupiny a čekáme na vlak. Lidí se tu tísní opravdu hodně, všichni si chtějí užít slunný den. S obavou, zda se do vlaku všichni vejdeme, čekáme na mírně zpožděný spoj. Nastupujeme s houfem dalších a všichni si naštěstí sedneme. Cestu nám trošku znepříjemní podivná rodinka jedoucí na houby. Zapáchají a jsou hluční, takže když na druhé zastávce vystoupí, všem se uleví. Pomalu začínáme tahat z batohů svačinu, kávu či čaj. Projíždíme Německem a kocháme se krásnou krajinou. Poslední přestup na lokálku v dolních Mikulášovicích. Jediný vagónek je nacpaný k prasknutí a všichni se bojíme o Martina, je uvězněn mezi německými důchodkyněmi, zda se mu podaří vystoupit. Před nádražím trošku tápeme, kterým směrem se vydat, naštěstí nám místní paní poradí a vyrážíme směr koupaliště. To míjíme, neboť nikdo podzimnímu koupání neholduje. Čeká nás 1,5 km stoupání a poté první odpočívadlo. Další doplnění energie a jeden malý panáček hruškového moku. Z mírného kopečka se vydáváme směr Weifberg. Cesta je příjemná a cestou sebereme i pár hub. Pod rozhlednou chviličku oddechujeme a poté hurá nahoru. Čeká nás 10 pater a 173 schodů na 37 m vysokou rozhlednu, ale pohled do krajiny za tu námahu stojí. Pavla se rozhodla, že nahoru nepůjde a tak jí všichni necháme dole batohy, čehož později lituje Monika, neb nahoře zjistí, že v batohu má dalekohled. Vidíme velkou část Českého i Saského Švýcarska a také Jedlovou, Vlčí horu i Růžový vrch. Malá tečka kdesi v dálce je náš druhý cíl - Tanečnice. Připíjíme si na zdárné zdolání rozhledny a Martin nás všechny zve k hromadnému focení s německou partou turistů. Netváří se zrovna nadšeně, tak raději odmítáme. Odpočinuti se vydáváme dál. Nad kořeny číhajícími v lese dnes vítězíme. Ať si jich zase užijí jiní. Pohádkovým lesem se vydáváme dál, všude ticho a tak čerpáme energii. U rozcestníku na Zlodějské cestě se vydáme po modré k rozhledně Tanečnice. Cestou nás čeká jediná hospoda a tak se dohodneme, že zde pojíme a popijeme. Jenže ouha, obsluha v podobě staré čarodějnice nás úplně ohromí. No nevadí, jsme silní jedinci, usedáme a paní na nás občas štěkne, jestli něco chceme. Pivko i jídlo je dobré, jen Dáša se nemůže rozhodnout, co si dá. Nakonec vyhraje pečené koleno. U hospody jsou celkem pěkné chatky a tak se Viktor zeptá, jestli i ty chatky patří jim. Ha, ha, ha, v odpověď se mu dostane pouze štěknutí „Jo“. Ceny ubytování si tedy raději najdeme až doma. Platíme a majitel z čisté radosti, že konečně vypadneme, se s námi i loučí „Přijďte zas“ říká. Co si myslí je věc jiná. Pokračujeme tedy k dalšímu cíly a po trošku delším stoupání přicházíme k rozhledně. Pavla se opět nabízí, že pohlídá batohy, ať se s nimi nemusíme tahat. Tanečnice je nejsevernější rozhledna Čech vysoká 16 m a po 138 schodech jsme nahoře. Výhled je sice již trošku zamlžený, ale i tak je opět vidět Českosaské Švýcarsko. Před poslední částí cesty se ještě v místní hospůdce posilníme a vyrážíme. Ladně překonáme malý „Taxisův příkop“ a pak už jen klesáme. Statečně míjíme hospodu U Baby Jagy a usedáme až na nádraží. Komu zbyla svačina, ten dojídá a řádně utrmáceni čekáme na vlak. Cestou zpátky nikomu moc do hovoru není, někteří podřimují, ale naštěstí sedíme. Hlučná skupina německých dětí je nám trošku nepříjemná a to se zhorší, když se najednou Martin začne smát. Žádám vysvětlení, co říkají. „ Podívej se na ně, vypadají, jako když ušli milion kilometrů“. Drzouni. Do Děčína je to již jen kousek a tak se domlouváme, zda dáme ještě pivko v Děčíně či až v Ústí. No vlak do Ústí je již na koleji a tak akci ukončíme a zhodnotíme až tam. Rychle se loučíme a nastupujeme. V Sahaře ještě dáme dvě tři pivka a také se rozcházíme značně unaveni k domovům. Ačkoliv jsem slíbila, že trasa bude asi 15 km, záhadným způsobem se nám protáhla na 18,6. Děkuji všem za velmi příjemný den.

                                                                  Zpracovala Hanka, 9. 10. 2015